15. Nestandardní nástroje měnové politiky

Hlavním nástrojem centrální banky jsou obvykle úrokové sazby. Rozsah jejich možného nastavení je však omezený. Pokud úrokové sazby centrální banky poklesnou k nule a je přitom potřeba dále uvolnit měnovou politiku, např. kvůli přetrvávajícím deflačním tlakům, musí centrální banka využít jiných, nestandardních (nebo také nekonvenčních) nástrojů, kterých má k dispozici celou řadu. Jaký z nich zvolí, záleží především na charakteristikách dané ekonomiky. Centrální banka hledá přirozeně takový nástroj, který bude co nejvíce efektivní k dosažení jejích cílů.

První možností je snižovat úrokové sazby dále do záporných hodnot. Toto nestandardní opatření přirozeně navazuje na předchozí pokles měnověpolitických úrokových sazeb k nule. Zavedením záporného úročení centrální banka penalizuje komerční banky za držení nadbytečných rezerv, které si u centrální banky ukládají, čímž je motivuje k aktivnímu řízení likvidity, tedy k většímu financování investic. Nicméně pokles úrokových sazeb do záporu a délka trvání tohoto nastavení má také své limity, které jsou dány zejména nutností zachovat stabilitu finančního systému. Centrální banka však může využít i jiné nástroje.

Klasickým příkladem uvolnění měnové politiky skrze jiné nástroje než úrokové sazby je tzv. kvantitativní uvolňování. Jedná se o nákup cenných papírů centrální bankou na finančním trhu, které vede k růstu cen nakupovaných aktiv a k poklesu jejich výnosů. Nižší úrokové sazby a vyšší ceny aktiv stimulují domácí ekonomiku a přispívají k potřebnému nárůstu cenové hladiny. Obdobou kvantitativního uvolňování je tzv. kvalitativní uvolňování. Při něm centrální banka nenakupuje více cenných papírů, pouze mění jejich strukturu ve své rozvaze  ̶̶  nakupuje rizikovější a méně likvidní aktiva a naopak prodává kvalitní aktiva, která má v držení. Tím stabilizuje situaci na trhu, neboť poskytuje finančnímu sektoru možnost převést horší aktiva na centrální banku a nahradit je likvidnějšími a méně rizikovými instrumenty. To zlepšuje kapitálovou přiměřenost komerčních bank, které pak mohou více investovat a poskytovat více úvěrů, což opět podporuje růst ekonomické aktivity.

Centrální banka může provádět oba dva typy uvolňování, kvantitativní i kvalitativní zároveň. Tato změna struktury aktiv při nárůstu bilance centrální banky bývá nazývána úvěrovým uvolňováním. Využívala jej například americká, britská nebo evropská centrální banka. Podmínkou pro efektivní fungování obou typů uvolňování je dostatečně velký a likvidní, tedy vyspělý finanční trh. Pro českou ekonomiku není ideálním nástrojem hned ze dvou důvodů. Česká ekonomika netrpí nedostatkem peněz, naopak je v ní peněz nadbytek. Současně není český finanční trh dostatečně vyspělý. Použití úvěrového uvolňování by tak v českých podmínkách mělo jen velmi omezený a nejistý efekt. Realizace masivního nákupu aktiv centrální bankou by navíc mohla paralyzovat celý finanční trh.

Dalším nekonvenčním nástrojem pro uvolnění měnové politiky je cílování výnosové křivky. Při něm centrální banka rovněž nakupuje dluhopisy, základním parametrem nákupů však není stanovený objem, ale dosažení požadovaného poklesu výnosů, resp. dlouhodobých úrokových sazeb. To vede k podpoře poptávky a investic.

Pro podporu investic využívají některé centrální banky tzv. podporu úvěrování. Ta spočívá v poskytování levných zdrojů komerčním bankám, které se zaváží, že za pomoci těchto zdrojů navýší objem poskytnutých úvěrů podnikům a domácnostem. V podmínkách podpory úvěrování může být specifikováno, jaké odvětví, či jak velké firmy mají být těmito úvěry podporovány. Tento nástroj pomáhá odstraňovat likviditní problémy v bankovním sektoru, zároveň snižuje náklady financování investic a podporuje spotřebu.

Ilustrační foto – kapitola 15. Nestandardní nástroje měnové politiky

Mezi další mimořádné nástroje měnové politiky patří například přijetí závazku dlouhodobě nízkých úrokových sazeb nebo verbální či skutečné devizové intervence. Právě tyto nástroje zvolila v roce 2013 v situaci nulových úrokových sazeb ČNB. Klíčová úroková sazba ČNB byla snížena na technickou nulu (0,05 %) v listopadu 2012. Současně se ČNB zavázala, že na této rekordně nízké hladině budou úrokové sazby ponechány tak dlouho, jak bude potřeba. ČNB rovněž avizovala, že v případě potřeby dalšího uvolnění měnové politiky je připravena začít používat měnový kurz jako nástroj měnové politiky. Následný ekonomický vývoj bohužel potvrdil obavy ČNB. Ta tedy v listopadu 2013 přistoupila k intervencím na oslabení kurzu, přičemž se zavázala intervenovat na devizovém trhu na oslabení kurzu koruny tak, aby udržovala kurz koruny vůči euru poblíž hladiny 27 CZK/EUR (tzn. oslabený řádově o 5–7 % oproti předchozí úrovni), ne však silnější. Toto opatření pomohlo k překonání recese a odvrátilo riziko deflace. ČNB svůj kurzový závazek ukončila v dubnu 2017, kdy bylo dosaženo podmínek pro udržitelné plnění 2% inflačního cíle.

Oslabení kurzu koruny je pro Českou republiku, která je malou otevřenou ekonomikou s dlouhodobým přebytkem likvidity v bankovním sektoru, účinnější nástroj k uvolnění měnových podmínek než například výše zmíněné úvěrové uvolňování. Na rozdíl od velkých ekonomik, kterými jsou Spojené státy, eurozóna či Velká Británie, se změna kurzu skrze vyšší dovozní ceny velmi rychle a silně promítne do domácí cenové hladiny a ekonomické aktivity. Vlivem nárůstu dovozních cen sice nejprve klesá koupěschopnost domácností, jejich poptávka je však přesměrována k domácímu zboží a službám. Slabší kurz zároveň podporuje české vývozy, roste tak konkurenceschopnost a ziskovost podniků a zároveň jejich ochota investovat. Oživení výroby následně přispívá k nárůstu zaměstnanosti a mezd, což zvyšuje v konečném důsledku kupní sílu domácností. Ekonomika jako celek se vrací na růstovou trajektorii, inflace se dostatečně vzdaluje od nebezpečných deflačních vod a centrální banka se může vrátit k úrokovým sazbám jako standardnímu nástroji měnové politiky.