4. Jak lze dosáhnout cenové stability
Cenová stabilita, resp. pouze mírný růst cenové hladiny, je posláním většiny centrálních bank na světě. Existuje však mnoho způsobů, jak toto poslání může centrální banka naplňovat. Značná část centrálních bank využívá zafixování kurzu domácí měny k měně zahraniční. Je-li inflace v zahraničí nízká, měl by fixní kurz sloužit jako „dovozce“ zahraniční cenové stability do domácí ekonomiky. Druhou, v minulosti někdy používanou, cestou k dosažení cenové stability je udržování stálého, resp. pouze mírně rostoucího množství peněz v oběhu. Pokud je v oběhu množství peněz odpovídající potřebám ekonomiky, ceny by měly růst pouze umírněně. Třetím, od 90. let 20. století čím dál častěji používaným způsobem je tzv. „cílování inflace“, kdy centrální banka veřejně vyhlásí výši inflačního cíle, o jehož dosažení bude usilovat. Tato metoda je (jak již plyne z názvu) na rozdíl od předchozích dvou zmiňovaných zaměřena přímo na hlavní cíl – mírný růst cenové hladiny – a nepoužívá tzv. zprostředkující cíle, jako je kurz či množství peněz v oběhu.
Cílování inflace v současnosti používá většina centrálních bank vyspělých zemí. Česká národní banka (ČNB) v tomto režimu funguje již od roku 1998, kdy v důsledku měnových turbulencí opustila režim pevného kurzu a protože režim cílování peněžní zásoby se jevil jako nedostatečně účinný, byl za novou nominální kotvu zvolen inflační cíl. Toto rozhodnutí podpořila příznivá zkušenost zemí, které přijaly tento režim měnové politiky ještě dříve, mezi něž patřil Nový Zéland, Velká Británie či Švédsko.
Jak cílování inflace vlastně funguje? Prvním krokem je veřejné vyhlášení inflačního cíle, a to s dostatečným předstihem tak, aby bylo v silách centrální banky tohoto cíle dosáhnout. První inflační cíle ČNB odrážely relativně vysokou výchozí inflaci a byly proto zřetelně vyšší než ve vyspělých zemích. S postupující transformací české ekonomiky směrem k vyspělým ekonomikám docházelo k postupnému snižování výše inflačních cílů. Od roku 2010 je inflační cíl ČNB stanoven ve výši 2 %, podobně jako v řadě vyspělých zemí. ČNB tak považuje za nejlepší situaci, kdy ceny zboží a služeb v průměru vzrostou o 2 % za rok.
Druhým krokem je pravidelné sestavování prognózy budoucího ekonomického vývoje, zejména pak vývoje inflace. Prognóza představuje důležité informační vodítko, které centrální bance napovídá, zda je k dosažení inflačního cíle nutné měnovou politiku zpřísnit či uvolnit, což centrální banka provádí zpravidla pomocí zvýšení, či snížení svých úrokových sazeb. V souladu s osvědčenou praxí řady centrálních bank modeluje prognóza ČNB fungování celé ekonomiky včetně reakce měnové politiky. Výstupem takovéto prognózy je inflace směřující k inflačnímu cíli a nastavení úrokových sazeb, které by k tomuto usměrnění inflace mělo vést. Zjednodušeně řečeno, pokud bude například potřeba inflaci ke stanovenému cíli snížit, prognóza ukáže, jak by měla centrální banka zvýšit úrokové sazby, aby toho dosáhla. Prognóza je současně důležitým komunikačním nástrojem centrální banky ovlivňujícím očekávání podniků a domácností o budoucím ekonomickém vývoji.
Posledním krokem je samotné zvýšení, snížení, či ponechání úrokových sazeb na nezměněné úrovni, o kterém rozhoduje bankovní rada na svém měnovém zasedání. Rozhodnutí bankovní rady vychází z vyznění aktuální prognózy a posouzení jejích rizik. Změna v nastavení měnové politiky, jejímž hlavním nástrojem je obvykle krátkodobá úroková sazba (v případě ČNB tzv. dvoutýdenní repo sazba), se následně různými způsoby a s určitým časovým zpožděním promítne do ekonomiky.
V ideálním případě, kdy by byla sestavená prognóza zcela přesná a od jejího sestavení by ekonomika nebyla vystavena novým šokům, by výsledkem těchto tří kroků bylo skutečné naplnění inflačního cíle, v případě české ekonomiky by tak inflace setrvale dosahovala hodnoty 2 %. Ve skutečnosti však dochází k přesnému plnění inflačního cíle jen zřídka. Žádný model totiž nemůže plně zachytit rozmanitost chování ekonomických subjektů. Na ekonomiku navíc neustále dopadají šoky, které nelze předvídat a které inflaci od cíle vychylují. Centrální banka se tak v reálném světě snaží o to, aby se inflace po těchto šocích navracela k cíli a aby inflační očekávání zůstala u cíle co možná nejpevněji ukotvena.