2. Hlavní poslání centrální banky

Dle zákona o České národní bance je jejím hlavním cílem péče o cenovou stabilitu. ČNB dále pečuje o finanční stabilitu a o bezpečné fungování finančního systému v České republice. Pokud tím není dotčen její hlavní cíl, podporuje ČNB obecnou hospodářskou politiku vlády vedoucí k udržitelnému hospodářskému růstu.

Udržování cenové stability v praxi znamená, že růst cenové hladiny (tzn. inflace) by měl být natolik malý, postupný a předvídatelný, aby nenarušil rozhodování a plánování domácností a firem. Ceny hrají v tržní ekonomice velmi důležitou roli. Často jsou výsledkem složitého vzájemného působení velkého počtu poptávajících a nabízejících na mnoha trzích. Přesto (anebo možná právě proto) však mohou přenášet srozumitelné informace o tom, které zboží či služby si spotřebitelé nebo firmy žádají a které je pro firmy více či méně obtížné (nákladné) na trh dodat. Ceny tak umožňují efektivní komunikaci mezi poptávkou a nabídkou. Je-li cenová hladina v ekonomice stabilní, na změny cen jednotlivého zboží či služby (některé ceny rostou, jiné klesají) lze reagovat přesunem dostupných zdrojů k výrobě žádanějších, resp. nedostatkových druhů zboží a služeb nebo naopak omezením nabídky těch, které jsou méně poptávány. Dochází-li však k častému a výraznému nárůstu cen většiny zboží a služeb, tj. k vysoké inflaci, je pro firmy i domácnosti obtížnější nalézt nejlepší využití dostupných zdrojů.

Vysoká inflace totiž do ekonomiky vnáší mnohá pokřivení. Firmám přináší náklady v podobě častých změn cen. Má tendenci deformovat daňový systém, neboť mnohé daně jsou stanoveny paušálně a nikoliv proporcionálně k cenové hladině. Vysoká inflace, jež nebyla očekávána, snižuje hodnotu nominálních aktiv (např. dluhopisů) a vede k přerozdělení bohatství od věřitelů k dlužníkům. Obecně bývá vysoká inflace proměnlivější a tedy obtížněji předvídatelná. Za tuto nejistotu požadují investoři kompenzaci v podobě vyšší rizikové prémie, což má za následek vyšší reálnou úrokovou míru. Výsledkem je pokles investic do dlouhodobých projektů, což jsou právě ty projekty, které nejvíce přispívají k dlouhodobému růstu ekonomiky. Vysoká a proměnlivá inflace dále firmám a domácnostem znesnadňuje finanční plánování, neboť měřítko hodnoty se neustále mění a budoucí změny jsou obtížně předvídatelné. Dochází tak k častějším chybám při plánování a samotná nejistota o budoucí hodnotě peněz je velkou částí populace vnímána jako nežádoucí přítěž.

Všechny výše uvedené důvody hovoří pro udržení nízkoinflačního prostředí. Proč by tedy neměla být inflace rovnou nulová, tj. proč by neměly být ceny v průměru stabilní? Jedním z důvodů je samotné měření inflace. Při něm je mnohdy obtížné rozlišit, zda k růstu ceny dochází kvůli inflaci či kvůli tomu, že se zvýšila kvalita výrobku či služby. Ačkoliv se statistické úřady snaží pozorovaný růst cen očisťovat o vliv změny kvality zboží a služeb, měřená inflace je oproti skutečnosti často poněkud nadhodnocena. Dalším nedostatkem měření inflace je, že indexy spotřebitelských cen obvykle předpokládají neměnnost spotřebního chování při změnách cen. Ve skutečnosti však spotřebitelé při odlišném růstu jednotlivých cen upřednostňují nákup zboží a služeb s menším cenovým nárůstem, takže naměřená inflace je poněkud vyšší, než je skutečná změna životních nákladů typického spotřebitele.

Mírný růst cen navíc usnadňuje změnu tzv. relativních cen zboží a služeb. Pokud např. příklon poptávky k určitému výrobku vede k tlaku na růst jeho ceny oproti cenám jiného zboží, je změna relativní ceny snazší, pokud k ní může dojít nárůstem ceny více poptávaného výrobku než poklesem cen všech ostatních, méně poptávaných výrobků. Mírná inflace také zvyšuje pružnost pracovního trhu, neboť při nezměněných nominálních mzdách dochází k mírnému poklesu mezd reálných. To firmám majícím potíže umožňuje snížit reálné náklady, aniž by docházelo ke snížení nominálních mezd, které je pro odbory či samotné zaměstnance zpravidla obtížně přijatelné. Nárůst nezaměstnanosti v recesi tak může být mírně nižší. Samotným centrálním bankám pak mírná inflace usnadňuje provádění měnové politiky, neboť situace, kdy se při nulové či dokonce záporné inflaci nacházejí krátkodobé nominální úrokové sazby blízko nuly, vedou centrální banky k potřebě používat nekonvenční měnověpolitické nástroje. Z těchto důvodů mezi většinou ekonomů panuje shoda, že optimální inflace je velmi nízká, avšak nenulová.

K naplňování své zákonné povinnosti pečovat o cenovou stabilitu si ČNB od roku 2010 stanovila inflační cíl v podobě meziročního přírůstku indexu spotřebitelských cen ve výši 2 % ročně s tolerancí jednoho procentního bodu na obě strany. Konkrétní číselný cíl pomáhá ukotvit inflační očekávání a umožňuje tak efektivnější provádění měnové politiky.