1. Peníze a centrální banka

V dávných dobách, kdy lidé ještě neznali peníze, docházelo k pracnému a časově náročnému směňování zboží a služeb za jiné zboží a služby (tzv. barter). S rostoucí specializací a dělbou práce došlo k postupnému přechodu z barterové ekonomiky k efektivnější ekonomice peněžní. Peníze jsou olejem promazávajícím soukolí obchodu a výrazným způsobem přispěly k rozvoji hospodářství a blahobytu společnosti. Od mušlí, dobytka, soli či tabáku plnících roli peněz v primitivních ekonomikách peněžní vývoj postupně dospěl až k mincím, papírovým penězům, bezhotovostnímu platebnímu styku a v poslední době i penězům elektronickým.

Po staletí nechávali panovníci a později i vlády razit mince z drahých kovů (např. zlata), což určovalo jejich hodnotu. A ještě v minulém století, v dobách tzv. zlatého standardu, byly centrální banky zavázány na požádání směnit peníze za zlato ve fixním poměru. Zlato bylo často bezpečně uloženo v trezorech bank, zatímco jeho vlastníci se měnili s tím, jak se peníze („poukázky“ na zlato) přesouvaly z ruky do ruky. Dnes tomu tak však již není. Mince a papírové peníze, jak je známe v současnosti, se v anglosaském světě nazývají „fiat money“. Vhodný a přesný český ekvivalent chybí, nicméně latinské slovo „fiat“ znamená „budiž“ (jako např. v biblickém „fiat lux“, tedy „budiž světlo“) a v angličtině se používá v přeneseném smyslu pro „nařízení autority“. Výraz „fiat money“ pak značí peníze, jež vznikly rozhodnutím („budiž peníze“) nějaké centrální autority a jejichž všeobecné přijímání je touto autoritou vynuceno.  Hotovostní peníze již nejsou kryty pouze zlatem, ale zejména cennými papíry a jinými aktivy ve vlastnictví centrálních bank.

V drtivé většině zemí emituje peníze jediná centrální autorita, výjimky jsou spíše kuriozitou. Např. ve Skotsku a Severním Irsku má několik soukromých bank právo emitovat bankovky, které však musí být kryty finančními prostředky uloženými na účtu v Bank of England či bankovkami Bank of England. K tomuto účelu vydává Bank of England speciální bankovky s velmi vysokou hodnotou (například jeden milion liber, tzv. Giants, a 100 milionů liber, tzv. Titans), avšak mimo bankovní systém se s nimi nesetkáme.

Z minulosti známe případy tzv. volného bankovnictví a oběhu soukromých bankovek, například ve Spojených státech kolem poloviny 19. století. V americké ekonomice tehdy obíhaly odlišné bankovky stovek různých soukromých bank. Ačkoli všechny banky pochopitelně tvrdily, že jejich bankovky jsou „jako zlato“, bankovky vydané bankami, jež byly vnímány jako rizikovější, se obchodovaly za nižší než svou nominální hodnotu, případně se mohly stát zcela bezcennými kusy papíru. Tato éra se často nazývá „wildcat banking“, kde slovo „wildcat“ angličtina přeneseně používá k označení finanční nespolehlivosti. Traduje se, že tomuto výrazu dala vznik skutečnost, že některé michiganské banky ve 30. letech 19. století zakládaly pobočky na odlehlých nepřístupných místech, kde se potulovaly divoké kočky („wildcats“). Tím měl bankám vznikat zisk, protože držitelům svých bankovek znesnadňovaly jejich výměnu za zlato a mohly si dovolit držet ho v rezervách méně. Naproti tomu někteří moderní historikové přicházejí s tvrzením, že tento systém byl méně problémový, než se dlouhou dobu uvádělo.

I dnes existuje nepříliš početná skupinka ekonomů, kteří prosazují myšlenku volného bankovnictví a soukromých peněz. A argumentují například tím, že i stát v minulosti nejednou zneužil své privilegium emitovat peníze. Nicméně názory většiny ekonomů stejně jako praxe všude ve světě svědčí spíše o tom, že by takovéto uspořádání nebylo optimální. Dnes si tedy drží monopol na emisi peněz stát prostřednictvím centrální banky a vyspělé země mají nastavený takový systém pravidel, který by měl rizika zneužití tohoto monopolu minimalizovat. Především se jedná o centrální banku nezávislou na vládě a s pověřením pečovat o cenovou stabilitu.

Novodobá snaha o vytvoření alternativy k penězům centrálních bank vedla ke vzniku digitálních kryptoměn (např. bitcoin, ethereum). Z pohledu ČNB se však jedná o komodity, nikoli měny. Nesplňují totiž klasické charakteristiky měn (funkce účetní jednotky, prostředku směny a uchovatele hodnoty). Jsou využívány spíše jako investice přepočítávaná do jednotek konvenčních měn a vzhledem k prudkému kolísání jejich cen neplní ani funkci uchovatele hodnoty. Za jejich slabinu lze označit i to, že se jejich cena neodvíjí od ekonomických fundamentů, jako je tomu v případě klasických měn.

Soukromé banky, ač nemohou emitovat vlastní bankovky a mince, jsou nedílnou součástí moderního peněžního systému a ovlivňují množství peněz v ekonomice. V době existence elektronických peněz jsou to totiž právě komerční banky, které vytváří nové peníze tím, že svým klientům poskytují úvěry. K poskytnutí úvěru přitom komerční banka nemusí mít k dispozici vklady jiných klientů. Zjednodušeně řečeno, elektronické peníze v komerční bance vzniknou pouhým kliknutím v počítači, kterým se připíše úvěr na účet klienta. Nevytváří se tím však žádné nové bohatství, neboť spolu s novými penězi vzniká závazek klienta tyto peníze v budoucnu komerční bance splatit. Objem poskytnutých úvěrů, a tím i množství peněz v ekonomice, je ovlivněn zejména tím, jak se ekonomice daří. Pokud ekonomika roste a panuje optimismus ohledně budoucích příjmů, domácnosti i firmy žádají o více úvěrů a komerční banky jsou jim ochotny tyto úvěry poskytnout. Naopak v recesi růst peněz obvykle zpomaluje. Centrální banka v tomto procesu tvorby nových peněz nastavuje pravidla a limity, které zajišťují, aby se peněžní systém nevymknul kontrole. Současně svými nástroji ovlivňuje ekonomickou aktivitu, a tím i motivaci domácností a firem žádat o nové úvěry.