Vystoupení na Konferenci k 20. výročí České národní banky a samostatné české měny

(Pavel Kysilka, předseda představenstva a generální ředitel České spořitelny)

Dobrý den dámy a pánové, přeji Vám pěkné odpoledne.

Psal se rok 1992 a mezi českou a slovenskou částí federace existovala měnová a fiskální unie. Je dobré říci, že fiskální transfery v rámci federace zjevně nestačily kompenzovat dramatické ekonomické rozdíly, které vznikly mezi českou ekonomikou a slovenskou ekonomikou. Jenom připomínám, že v roce 1992 se nezaměstnanost na Slovensku pohybovala, jestli si dobře vzpomínám, kolem 15 %, zatímco v České republice byla kolem 3 %.

Tady v této budově centrální banky se ta nedostatečnost fiskální kompenzace projevovala velmi drsným pnutím při ladění měnové politiky. Situace v bankovní radě, která tehdy byla federální v rámci SBČS, situace nebyla v žádném případě idylická a je to pochopitelné, protože slovenští zástupci vnímali primárně situaci ve slovenské ekonomice jako něco, co je skutečně velmi divergované od situace v české ekonomice.

A nebyl to jenom rozdílný pohled na ekonomiky, byl to stejný pohled na dvě rozdílné ekonomiky. To pnutí v bankovní radě se projevovalo rozdílnými pohledy na to, jak má být laděna společná měnová politika, a také návrhy na to, aby klíčové měnové parametry ve společné měnové politice, a to společné dávám do uvozovek, byly laděny jinak na Slovensku a v Česku. Ještě připomínám, že jsme pracovali ještě s řadou nestandardních nebo ne úplně standardních měnových parametrů jako byly třeba úvěrové limity. Byl velký tlak na změkčení úvěrových limitů. Centrální banka tehdy stanovovala úvěrové rámce a úvěrové limity pro komerční banky. Samozřejmě se diskutovalo velmi silně o povinných rezervách a taky o jejich diferenciaci v Česku a na Slovensku a dokonce i o úrokových sazbách. Nemluvím teď o dalších věcech v oblasti regulace a licenční politiky.

Ve druhé polovině roku 1992 už bylo všem jasné, že dojde k rozdělení Československa. Pro nás to byl jasný pokyn, a ještě doplním, že existovala politická dohoda na tom, že obě potom samostatné republiky po 1. 1. 1993 udělají ten velmi nestandardní, řekl bych, pokus, udržet společnou měnovou unii. Připomínám, za neexistence jedné centrální banky. Pro nás to byl jasný pokyn připravovat nikoliv měnovou odluku, ale připravovat se na případnou měnovou odluku. Není žádným tajemstvím, že Česká národní banka nebyla příznivcem toho uspořádání, uspořádání, které zrušilo politickou unii, zrušilo fiskální unii, ponechalo v platnosti jednu měnu, ale dvě centrální banky, aniž by nad nimi postavilo jakýkoli institucionalizovaný měnový výbor, který by měl za úkol koncipovat nějakou jednu jednotnou měnovou politiku. Měli jsme situaci dvou naprosto nezávislých centrálních bank, je to velmi výrazně horší situace, dramaticky horší, než jaké dneska čelí Evropská měnová unie, kde se pouze bavíme o tom, do jaké míry je Evropská měnová unie primární měnovou zónou. My jsme samozřejmě řešili optimalitu té měnové zóny mezi Českem a Slovenskem, ale neměli jsme nad tou společnou budoucí korunou jednu instituci a záruku jedné měnové politiky.

Co to znamenalo připravit se na měnovou odluku? V prvé řadě jsme museli řešit technický problém, co bude s hotovostní měnou v situaci, když jsme neměli nic v rukách, když nebylo nic připraveno. Kdy nebylo možné během několika měsíců nadesignovat nové bankovky a vytisknout je a kdy nebylo možné nadesignovat nové mince a nechat je vyrazit. Testovali jsme všechny možné varianty, nakonec jsme se přiklonili ke kolkování, které paradoxně vycházelo jako nejbezpečnější a zároveň relativně schůdné z hlediska pracnosti a relativně ekonomicky vhodné. Samozřejmě některé varianty jako frankování bankovek by byly levnější, méně pracnější, zato méně bezpečné, čili optimalizovali jsme, žádné z těch řešení nebylo ideální. Rozhodli jsme se pro kolky, které kvůli utajení se v té polovině roku 1992 nechaly natisknout v zahraničí v Latinské Americe, přivézt do této budovy a uložit tady v utajení před našimi zaměstnanci, kterým jsme ty bedny prezentovali jako bedny zlata, čili oni si toho nevšímali, protože na to byli zvyklí, že se tady v trezorech válely ty tuny měnového zlata.

Hrozně složitý problém, na který se zapomíná, byla legislativní příprava. Stejně jako excelentní práci odvedli lidé kolem dr. Surgy, kteří se točili kolem té technické přípravy, tak neméně excelentní práci v ČNB předvedl legislativní a právní odbor pod vedením doktora Fišery. Bylo potřeba připravit velmi technický zákon, velmi technické nařízení vlády a velmi technickou vyhlášku centrální banky, kde celá věc do sebe musela zapadat jako partitura Mozartovy symfonie, ze které, když vypadne jedna nota, tak to velmi vadí. Přesně s touhle větou jsme potom všechny tyto dokumenty přinášeli poslancům, co se týká zákona, kdy jsme upozorňovali, že vypadnutí jednoho slova může mít fatální důsledky, a dokonce nerealizovatelnost měnové odluky. To byly skutečně měsíce cvičení nad každým slovíčkem, v těch třech legislativních dokumentech, které musely kopírovat přesně scénář, tak jak jsme si ho nakoncipovali.

Ukázalo se, že budeme do měnové odluky muset zapojit řadu institucí, bez kterých se prostě neobejdeme. Pro kolkování byla vybrána Komerční banka, pro distribuci okolkovaných bankovek a stahování nekolkovaných od obyvatelstva v těch čtyřech dnech byla vybrána Česká spořitelna a Česká pošta díky síti poboček, Ministerstvo financí, policie, armáda a útvar rychlého nasazení byly zapojeny od samého začátku, protože disponovaly samozřejmě dostatečným nebo dodatečným vozovým parkem a samozřejmě prostředky. Co se týká URNY a policie, které jsme nutně potřebovali, protože nám bylo jasné, že v těch čtyřech dnech při převozu obrovského množství hotovosti budeme muset porušovat povoleně, ale přece jenom porušovat standardní bezpečnostní limity, protože jinak bychom měnovou odluku nezvládli.

Kolkovat se začalo poměrně brzy někdy na přelomu roku, byl to organizačně a informačně velmi složitý manévr, který z pohledu tehdejší informační techniky nebylo možné přesně kontrolovat. Komerční banka stahovala z běžného ekonomického oběhu bankovky a kolkovala. Potom jsme kolkované bankovky samozřejmě ukládali do sejfu. Znamenalo to, že jsme vlastně zbavovali hotovostní ekonomiku, českou i slovenskou, oběživa. A to rychlým a dramatickým způsobem, bylo potřeba relativně v krátké době mít dostatek okolkovaných bankovek pro případnou měnovou odluku.

Jak už zmínil pan prezident, 2. 1. 1993 bylo všem, a to nás velmi zaskočilo a překvapilo, bylo všem, i laikům, všem ekonomickým subjektům na Slovensku i v Česku jasné, že toto měnové uspořádání nemůže přežít. Druhým dnem ledna 1993 začaly masivní a dramatické spekulace proti neexistující slovenské koruně. Předpokládalo se, že slovenská a česká koruna zhubnou a že slovenská koruna okamžitě po vzniku zdevalvuje, takže nikdo nechtěl držet československou korunu na Slovensku, která byla určena k přeměně na slovenskou korunu. Ty formy spekulace byly zajímavější v mezifiremní sféře, než v tom, že by občané Slovenska přesunovali svoji hotovost do českých bank nebo na české území. Dramatičtější formou spekulace bylo např. to, že slovenští dovozci už tehdy předpláceli českým za české exporty na Slovensko a naopak čeští upřednostňovali oddalování svých plateb.

Ten vývoj byl dramatický a během několika prvních dnů a týdnů ledna 1993 nám bylo jasné, že úbytek likvidity na Slovensku a příliv likvidity do Česka, který hrozil samozřejmě určitým inflačním nebezpečím, je neudržitelný. Proto jsme tehdy silně přitlačili jako centrální banka na českou politickou reprezentaci, a řekl bych, že přes velkou snahu české politické reprezentace dodržet dohodu se slovenskou stranou jsme poměrně rychle dospěli k rozhodnutí, pokusit se přesvědčit slovenskou stranu o odluce.

Slovenská strana, a to se neví, byl jsem velmi překvapený, když jsme přijeli v lednu na Slovensko, byla velmi dobře připravená na měnovou odluku, líp než Česko, po technické stránce. Měla kolky, měla na rozdíl od nás design celé série svých bankovek, takže v roce 1993 mohla mít už svoje bankovky, my jsme měli jedinou dvousetkorunu, a ta byla připravovaná dávno v roce 1991, 1992 jako budoucí československá nová bankovka. Na Slovensku byla docela v pokročilém stádiu ta technická příprava, přesto se slovenská politická reprezentace, konkrétně premiér Mečiar, se velmi obávali existence slovenské koruny. Proč? Je to jednoduché, hodně se na to zapomíná.

Veškeré know-how bylo v téhle budově, co se týká měnové politiky, veškerá technická infrastruktura řízení měnové politiky byla v této budově, a takhle bych mohl pokračovat dál. Čili slovenská strana si uvědomovala, že rozdělení československé měny vyvolá obrovskou asymetrii jak v infrastruktuře, tak v know-how mezi oběma zeměmi a že na slovenské straně prostě nejsou připraveni. O tom, že likvidace slovenského těžkého průmyslu a zbrojního průmyslu zlikvidovala dočasně konkurenceschopnost Slovenska generovat devizové rezervy a nebyl tam příliv ani přímých zahraničních investic, to je dostatečně známo. Vyhlídky na to, že na Slovensku vydrží devizové rezervy po rozdělení měny, byly mizivé, nakonec realita to potvrdila. Čili my jsme byli ve dvojím tlaku v lednu, to bylo velmi dramatické; byli jsme v tlaku kvůli přelivu likvidity ze Slovenska do Čech a zároveň v tlaku, že jsme stahovali a kolkovali bankovky. Datum 8. února byl pro nás nejzazší termín, jak ještě Česko mohlo vydržet s tím minimem oběživa. Komerční banku nešlo tedy zastavit z důvodu nedostatečné informatiky a možná příliš velkého motivačního stimulu, který jsme jim jako centrální banka dali. Prostě pro ně to byl docela zajímavý výdělek, to kolkování, i když jsme ho měli předem spočítaný a věděli jsme, jaká je jeho pracnost.

Ty čtyři dny byly samozřejmě hektické, dramatické, pomohlo nám, že přišla smogová situace, prudké mrazy, Praha byla pod ledem, takže jsme přemluvili policii a pražský magistrát, že se Praha uzavřela, takže jsme měli celou Prahu k dispozici pro naše transporty. Mně to dělalo problémy, protože jsem se nemohl dostat do práce. Takže jsem každé ráno musel doklouzat z Barrandovského sídliště dolů k řece, kde jsem pak mohl nasednout do auta a jet do té budovy dispečinku. Samozřejmě mezi Komerční bankou, Českou spořitelnou a Českou poštou kolovaly milióny rotujících obrněných i méně obrněných vozidel a převážely bankovky k okolkování. Připomínám, že jsme měli zajímavé formy toho, jak se člověk mohl dostat ke svým penězům. Např. si poslat na svoji vlastní adresu poštovní poukázkou B, kdy prostě odevzdal neokolkované a přišly mu okolkované. Byly připravené vkladové certifikáty už přes Poštovní spořitelnu a tak dál. Skutečně ty čtyři dny se staly, jak to potom nazval prezident, happeningem, ale je třeba vědět, že těm čtyřem dnům, hektickým a dramatickým, předcházelo mnoho měsíců příprav a docela dramatického ekonomického vývoje.

Ta operace samozřejmě vzbudila velkou pozornost, je asi dobře známo, že Mezinárodní měnový fond nás potom pozval jako externí experty, abychom pomáhali některým dalším zemím ve východním bloku. Byla to Moldávie, Gruzie, kde celá měnová odluka proběhla velmi spořádaně. Byly tam i země jako je Turkmenistán, Tádžikistán, Uzbekistán, kde jsme osobně asistovali, kde bohužel byla zneužita tady ta měnová odluka ve formě měnové reformy. Tam jenom připomínám něco, na co zase zapomínáme: měnová odluka u nás proběhla v roce 1993 a já jsem byl šokován tím, jak tehdy, po čtyřiceti letech, stále v hlavách lidí žila ta nešťastná měnová reforma z roku 1953, kdy vlastně došlo ke konfiskaci úspor obyvatel, prostě starší občané České republiky byli přesvědčeni, že 8. únor roku 1993 pro ně bude další velmi hořkou zkušeností. Očekávali nějakou formu reformy nebo konfiskace. Myslím, že to také přispělo, ten civilizovaný přístup, k tomu, že z celé té věci se stal manévr, který velmi výrazně přispěl jak ke kredibilitě centrální banky, a to je klíčová věc, tak k důvěryhodnosti vlastní české měny.

Děkuji Vám za pozornost.