Vystoupení na Konferenci k 20. výročí České národní banky a samostatné české měny

(Václav Klaus, prezident České republiky)

Děkuji za pozvání na tuto dnešní velmi potřebnou a záslužnou akci, na konferenci, která naší centrální bance nepochybně sluší. Potřebnou proto, že se strašně rychle zapomíná a že díky různým zájmům a předsudkům vznikají mýty, které s tím, co se odehrálo v minulosti, příliš nesouvisí. Vážných, klidných a znalostmi podmíněných výměn názorů je u nás bohužel málo. A zdá se, že je jich stále méně. Těším se proto na tu dnešní. Nemohu nezdůraznit, že žádná jiná česká instituce podobnou seriózní diskusi širšího typu – o rozpadu československého státu – neudělala.

K hodnocení 20. výročí vzniku české koruny je možné přistupovat z mnoha rovin či úhlů. Neaspiruji na to, že bych se dotkl všech z nich. Pro mne mezi nejdůležitější patří následující čtyři:
- širší politický kontext zrodu české koruny, který byl důsledkem rozpadu československého státu a s tím spojeného skončení existence politické a finanční unie zvané Československá federativní republika;
- připomenutí úspěchu, resp. evidentní bezbolestnosti opuštění jedné měny a jejího plynulého nahrazení měnou druhou;
- zamyšlení se nad přínosem v této chvíli, na počátku roku 1993, zvoleného měnového uspořádání k následnému ekonomickému vývoji České republiky;
- poučení z naší tehdejší měnové odluky pro dnešní evropské debaty ohledně budoucího osudu eura, resp. ohledně oprávněnosti či neoprávněnosti tak populistických a tak nezodpovědně šířených katastrofických prognóz očekávaných důsledků případného dělení – byť jakkoli dílčího – evropské měnové unie.

Dovolte mi ke každému z těchto čtyř úhlů pohledu na tuto mimořádnou, historicky unikátní událost říci několik slov, spíše poznámek než uceleného analytického textu:
a) Nezbytnost provést – bezprostředně po ukončení existence společného československého státu – i rozdělení československé koruny na měnu českou a slovenskou, je mimo veškerou pochybnost, jakkoli ani jedno, ani druhé nebylo naším – a určitě ne mým – záměrem. Nevím ani, je-li mezi vážně uvažujícími lidmi někdo, kdo by hlásal opak, je-li vůbec někdo, kdo by tvrdil, že tehdejší měnová odluka nezbytná nebyla.

Měnová odluka byla důsledkem – pádem komunismu umožněné – otevřené a svobodné debaty o vztazích Čechů a Slováků, a v rámci toho i o příčinách a důsledcích historicky vzniklé a dlouhodobě přetrvávající heterogennosti české a slovenské ekonomiky, kterou ani řadu desetiletí trvající institucionální sjednocení – tedy existence československé politické, právní, finanční i měnové unie – nemohla odstranit.

O rozdílech parametrů, výkonnosti a struktury české a slovenské ekonomiky jsme samozřejmě vždy věděli, byť je málo analyzovali, ale podceňovali jsme věci další – rozdíly politického charakteru, rozdíly v národní mentalitě a ambicích a sílu v historii naakumulovaného úsilí o samostatný stát na slovenské straně. Cílem dnešní konference asi není podrobně rozebírat právě tyto věci, i když klíčový význam určitě měly. Bankéři Československo nerozdělili. Sekvence byla opačná. Odkazuji v této souvislosti na svůj dosud nepublikovaný text „Rozdělení Československa a jeho měny“, který je jednou z kapitol mé knihy My, Evropa a svět. Kniha vyjde za dva týdny, ještě v průběhu letošního února, jako mé závěrečné prezidentské memento.

V každém případě je třeba nepamětníkům otevřeně říci, že lidé jako já, alespoň na české straně, na překotný vývoj debaty o státoprávním uspořádání, ke kterému došlo bezprostředně po pádu komunismu, nebyli připraveni. Rozpad Československa jsme nepředpokládali, natož abychom ho plánovali nebo dokonce připravovali. Ať nám nikdo nepředhazuje opak.

Ve snaze o jednotu finančního systému jsem jako federální ministr financí vytvořil a více než dva a půl roku řídil dnes už zapomenutou instituci, tzv. Finanční radu. Ta se unikátním způsobem skládala nejen z federálních a republikových ministrů financí a ministrů cen, ale i z vedení Státní banky československé a jejich republikových hlavních ústavů, a stala se jedním z centrálních míst věcného řešení této problematiky. I prostřednictvím této instituce jsem byl svědkem téměř každodenních pokusů o narušování československé finanční i měnové unie. Dělal jsem tehdy všechno, co jsem mohl a uměl, pro udržení společného státu.

Nepřetržitě jsem byl konfrontován s pokusy rozbít jednotu státního rozpočtu, narušit jeho antiinflační zaměření a jeho stabilitu, vytvořit odlišné daňové sazby v obou republikách (neboli vyšší daně v České republice, nižší na Slovensku), umožnit existenci nestejných – centrální bankou určovaných – úrokových sazeb (a dalších měnových podmínek) v obou republikách, akceptovat možnost stanovení odlišných celních sazeb pro Českou republiku a Slovensko v rámci protekcionistické ochrany slabší ekonomiky, atd., atd. Kromě věcné argumentace obecně ekonomického typu mi při obhajování mých postojů pomáhal jistý étos právě probíhajícího a v té době kulminujícího radikálního transformačního procesu, spojeného do jisté míry s mým jménem, což vedlo k tomu, že řada protivníků neměla politickou sílu své názory proti mým finančně konzervativním postojům prosadit.

Držet jednotu měnovou a finanční se první dva roky více méně dařilo, i když už i souboj o státní rozpočet na podzim roku 1991, tedy o rozpočet na rok 1992, byl nesmírně dramatický. Pro leckoho bude možná překvapivé dozvědět se, že jsem měl v tomto okamžiku největší problém s českou, nikoli slovenskou vládou. Pithartova vláda – aby předvedla svou politickou rozhodnost a rezolutnost, i když paralelně mluvila o dvojdomcích – chtěla zrušit dlouhá léta existující přesun peněz na Slovensko, tedy tehdejší fiskální transfery. Chce se mi použít dnešní terminologii a říci „unijní fiskální transfery“, protože jsme byli Československou finanční a měnovou unií. Věděl jsem, že by jejich tehdejší zrušení vedlo k naprosto bouřlivé reakci na Slovensku a že by to uspíšilo konec společného státu. To jsem si v nejasné politické situaci, kdy složení českého i federálního parlamentu už dávno nereprezentovalo skutečné politické názory v zemi a kdy v parlamentu dominovali pohrobci bývalého Občanského fóra, nemohl dovolit. Pro jakýkoli další zásadní krok bylo třeba počkat na volby v červnu roku 1992.

Volby nově rozdaly karty a umožnily zodpovědným a zřetelně orientovaným politikům a čitelným politickým stranám převzít iniciativu a položit jedinou možnou otázku: chceme být spolu, nebo půjdeme samostatně? Odpověď nám historie dala: na slovenské straně nebyl nikdo – alespoň na její politické scéně – kdo by hájil společný stát, resp. stát, který by bylo možné za společný označit. To říkám zcela rezolutně. Můj pokus kandidovat na Slovensku s profederální ODS neuspěl. Pro zajímavost – za ODS tehdy na Slovensku vystupovaly takové osobnosti jako třeba Juraj Jakubisko a Iveta Radičová. Rozdělení země, včetně rozdělení měny, se ukázalo být nevyhnutelné.

Chtěl bych zopakovat, že jsme rozdělení státu chápali jako nezbytný, i když nelehký krok, který krátkodobě musel mít nenulové náklady. Snažili jsme se pro budoucí léta udržet co nejvíce společných institucí – kolik jich připouštěla existence dvou suverénních států. Vedle zóny volného obchodu a celní unie jsme doufali, že budeme schopni udržet i společnou měnu. Proto také československá koruna Československo o několik týdnů přežila. Avšak jen o několik týdnů.

Již v průběhu prvních dnů roku 1993 se začalo ukazovat, že charakter a směr peněžních toků mezi oběma, v té chvíli už samostatnými republikami vytváří neustále se prohlubující nerovnováhu. Peníze začaly odtékat ze Slovenska k nám a neexistoval žádný mechanismus, jak tyto peněžní toky obrátit. Začalo se dít něco podobného, co v posledních letech probíhá v eurozóně – v evropském platebním systému, v systému TARGET – kde se také zcela odlišně chovají chroničtí dlužníci z jižního křídla eurozóny a v podstatě, přes všechny své veřejně vyslovované námitky spokojení věřitelé v čele s Německem. I u nás byla tehdy velmi nestejná důvěra v oba následnické státy, a z toho vyplývaly tyto přesuny peněz. My jsme to – na rozdíl od dnešní Evropy – vyřešili tak, že jsme měnu rychle a bez kumulace problémů rozdělili.

b) Rychle a efektivně provedené rozdělení měny bylo úspěchem. Určitě o tom zde dnes budou mluvit podrobněji – zejména po technické stránce – další řečníci. Já byl převážně u politického rozhodování, zejména u nočního jednání v pražském Hrzánském paláci, kterého se zúčastnili slovenský předseda vlády Vl. Mečiar, oba republikoví ministři financí, guvernér ČNB Tošovský i vedení slovenské centrální banky. Tam byl konsensus nalezen poměrně rychle a tomu odpovídala i efektivnost řešení. Výsledkem bylo, že se pro drtivou většinu občanů České republiky moment rozdělení měny stal naprostou „neudálostí“. Ve světě říkám „non-event“. Dnes už si na onen den málokdo vzpomene, resp. není na co – za zmínku stojícího – vzpomínat. Občanská pohoda a klid v zemi narušeny nebyly.

Ekonomická makročísla také obstála. V roce 1993, kdy ještě silně doznívaly fundamentální transformační změny, hrubý domácí produkt České republiky – přes měnovou odluku – vzrostl o 0,1 %. To bylo nekonečně vzdáleno od katastrofických prognóz některých čechoslovakistů, kteří předvídali málem konec světa. Samozřejmě, že jsme se makroekonomických dopadů tohoto nevyzkoušeného kroku báli, zejména jsme se báli důsledků výpadku vzájemného obchodu, ale nepříznivé dopady se ukázaly být velmi malé a jejich kauzalita statisticky nezměřitelná (asi tak jako se dnešním alarmistům globálního oteplování nedaří odseparovat vliv lidské činnosti od zcela dominantních přírodních jevů, způsobujících pohyb globálních teplot).

Neznám žádné seriózní analýzy, které by tvrdily opak. Hrátky s ekonometrickými modely, které neměly k dispozici dostatečně dlouhé časové řady, nezbytné pro seriózní statistickou analýzu, nemohu brát vážně. Současně s měnovou odlukou probíhaly naprosto zásadní systémové změny, takže podmínka ceteris paribus v žádném případě nemohla být splněna. Nebyl to také žádný kontrolovaný experiment. Spekulace, mohl-li v roce 1993 HDP v České republice růst více, nepovažuji za věrohodné. Rozdíly v desetinách procenta my ekonomové neumíme a nemáme nárok vysvětlovat.

c) Přínos vzniku a následného fungování a působení samostatné měny pro Slovensko nechci nijak autoritativně hodnotit, ale zdá se být evidentní, že samostatně určovaný, a proto odlišný měnový kurs, úrokové sazby i další měnové podmínky Slovensku prospěly. Svou samostatnou měnu si Slovensko ponechalo dalších 16 let. Následující vývoj, tedy po přijetí jiné společné měny, eura, neumím hodnotit a rád si jakýkoli analytický, nikoli apologetický názor vyslechnu. Nicméně, dovolím si tvrdit, že Slovensko neopouštělo slovenskou korunu kvůli problémům slovenské koruny. Od přijetí eura si slibovalo něco jiného.

Co se týče měnového kursu, jsem přesvědčen, že měnový kurs pro celé Československo nastavený v posledních hodinách roku 1990, tedy těsně před liberalizací cen a zahraničního obchodu, a přetrvávající v České republice i po měnové rozluce, obstál. Jeho novou úrovní, kterou jsme však vůči IMF museli velmi tvrdě vybojovat, byl vytvořen určitý kursový polštář, který – spolu se současně vzniklým mzdovým polštářem – pomohl celému transformačnímu procesu naší země. Nikde jinde v postkomunistickém světě nevydržel měnový kurs beze změny takovou dobu jako v České republice – přes všechny výrazné změny ve všech dalších oblastech ekonomiky.

Něčím úplně jiným bylo chování naší centrální banky v roce 1996, tedy v předvečer měnové krize roku 1997, ale to s rozdělením československé měny, uskutečněným o čtyři roky dříve, nijak bezprostředně nesouviselo, a proto to dnes není důvod rozvíjet. Odkazuji v této souvislosti na další z kapitol své výše zmíněné knihy. Tato kapitola se nazývá „Tržní ekonomika automaticky neznamená ekonomický růst (aneb česká měnová krize roku 1997)“. To by bylo téma na jinou konferenci, ale i k ní by se ČNB mohla odhodlat. Když ne dříve, tak aspoň také při dvacátém výročí.

Ještě úplně jiným tématem by byla diskuse výhod či nevýhod existence samostatné české koruny pro českou ekonomiku dnes – v okamžicích evropské ekonomické stagnace, dluhové krize eurozóny a výrazných proměn světové ekonomiky, ale i to je asi téma na jinou debatu.

d) Zajímavou inspirací je eventuální možnost využít zkušenosti s naší měnovou odlukou k příspěvku k dnešní evropské diskusi o údajné nerozdělitelnosti evropské měny, eura. Jsem přesvědčen, že naše zkušenost pro tuto diskusi relevantní je.

Za prvé, naše měnová odluka je důkazem, že takový zdánlivě zcela výjimečný a vysoce nestandardní krok lze uskutečnit. Je naprostou nepravdou, že rozdělení měny musí mít katastrofické následky. Jeho náklady sice nejsou, a nemohou být nulové, ale popírači možnosti takového kroku opomíjejí druhou stránku věci. Opomíjejí opportunity costs, neboli náklady udržování neoptimálního měnového uspořádání, tedy náklady neudělání žádného rozhodného měnového opatření. V historii se mnohokrát ukázalo, že i pasivní a opatrnické udržování statu quo může být nesmírně nákladné. Ekonomové jsou tu však od toho, aby porovnávali náklady a výnosy změny i nezměny a aby je uměli vysvětlit politikům.

Můj závěr je v tomto smyslu jednoznačný: měnová odluka se uskutečnit dá a její náklady nemusí být vysoké, resp. její celkový netto efekt může být jednoznačně pozitivní. Tak tomu v našem případě bylo.

Mluví-li se dnes v Evropě např. o odchodu jedné země z měnové unie a zdůrazňuje-li se mimo jiné nebezpečná velikost napojení této země na evropský měnový, finanční a bankovní systém a na evropský zahraniční obchod, pak je třeba říci, že např. řecká ekonomika je zhruba jednou padesátinou evropské ekonomiky, zatímco slovenská ekonomika byla jednou třetinou ekonomiky československé. Dodávat nic dalšího k tomu snad není třeba.

Něco se rozdělením měny samozřejmě ztrácí a to vyvolá náklady, které někdo musí nést, ale stojí za to uvědomit si i to, kdo a proč tyto náklady nese. Ne všichni nevinně. Někdo hrál roli černého pasažéra měnové unie, využíval (či zneužíval) ji a žádné náklady na její existenci – které jsou ostatně také velmi nenulové (ač si to lidé mnohdy neuvědomují) – nikdy nenesl a teď najednou přichází kontrolor jízdenek a chce zaplatit pokutu za nepodílení se na nákladech této „cesty“. I to je zcela obvyklá situace v lidském životě. Černé pasažérství v měnové unii by též mělo být předmětem vážných úvah. I politici by před ním neměli zavírat oči.

Druhým poznatkem, který chci zdůraznit, je to, že náklady měnové odluky mohou být nízké, není-li měnová odluka chaotickým procesem, je-li pozorně a zodpovědně organizována. Nemám na mysli jen organizaci odluky v užším slova smyslu, tedy např. mechanismus kolkování bankovek či zajištění emise nových peněz, ale širší politické a ekonomické souvislosti. Těmi jsou zejména politická stabilita, ale i zajištění přetrvání existence nižších forem ekonomické integrace (jako je zóna volného obchodu či celní unie), což je přesně to, co jsme my před 20 lety udělali, a schopnost fiskálními a měnovými nástroji státu i po měnové rozluce udržet elementární makroekonomickou stabilitu, což jsme byli schopni zajistit také.

Třetí nezbytnou věcí pro realizaci takového kroku je přiměřená velkorysost. Se Slovenskem jsme byli spolu v jednom státě od roku 1918 sedmdesát let (s výjimkou období 1939-1945, což bylo jiným případem opuštění měnové unie Slovenskem) – a relativně vysokou míru potřebné solidarity a vzájemné spoluodpovědnosti jsme vůči sobě cítili. Nestačilo to. Proto jsme pochopili, že je třeba udělat tlustou čáru a nelpět na maličkostech. I to je velké poučení. Pro nás i pro celou Evropu. Nemusím snad říkat, že někteří lidé u nás tehdy tuto velkorysost nechtěli.