JK (Bankovnictví 12.12.2008 strana 12, rubrika: Fokus analýza finanční krize)
O odpovědi na otázky související s finanční krizí jsme požádali viceguvernéra České národní banky a člena bankovní rady ČNB Mojmíra Hampla, ředitelku společnosti Next Finance Markétu Šichtařovou a hlavního stratéga finančních trhů České spořitelny a ředitele odboru Institucionální správa aktiva a strukturované produkty Viktora Kotlána.
* 1. Jaké dopady finanční krize v České republice patří k těm nejviditelnějším?
Mojmír Hampl: Nejviditelnější sekundární dopad teprve přijde – citelné zpomalení domácí ekonomiky. Zatím není vidět v datech, ale v ekonomice už je cítit. Primární dopady na stabilitu finančního sektoru zůstanou naopak podle mého soudu malé. Nicméně nervozita je samozřejmě vidět i dnes na mezibankovním trhu a trhu s dluhopisy. Stále je ale relativně menší oproti jiným zemím v Evropě i ve světě.
Markéta Šichtařová: Nejviditelnější je podle mého názoru oslabení koruny, zlevnění benzinu a propouštění v některých odvětvích (sklárny, automobilový průmysl...). Nejsou to sice zdaleka jediné důsledky krize, ale veřejností jsou zřejmě nejvíce vnímány.
Viktor Kotlán: Finanční krizi zatím v ČR běžní lidé příliš necítí. Na rozdíl od investorů na burzách nebo finančníků obecně. Mezi první projevy přicházející světové recese bylo v ČR omezení výroby ve Škodě Auto nebo stále častější slevy novostaveb bytů a domů. Většina dopadů ale teprve přijde a bohužel si myslím, že budou dobře viditelné.
* 2. Proč nás podle vašeho názoru zasáhla krize zatím podstatně méně než třeba Maďarsko nebo některé země západní Evropy?
Mojmír Hampl: Český bankovní systém byl rekapitalizován a vyčištěn poměrně nedávno a po oné rekapitalizaci byla averze k riziku v celém sektoru vyšší než v zahraničí. Navíc konvergenční růst ekonomiky přinášel dost příležitostí v oblasti běžných bankovních produktů a chuť hledat ziskové příležitosti v exotičtějších produktech byla tudíž přirozeně utlumena. Speciální roli hraje autonomní měnová politika – viz dále odpověď na otázku číslo 8.
Markéta Šichtařová: Česká ekonomika neplatí eurem, a to ji před mnohými následky krize obstojně chrání ve srovnání s eurozónou. Vedle toho ve srovnání s dalšími středoevropskými zeměmi prováděla Česká republika v uplynulých letech slušnou měnovou i fiskální politiku, takže nedošlo k vytvoření nezdravých skrytých nerovnováh uvnitř ekonomiky. Takové hluboké nerovnováhy se naopak vytvořily uvnitř maďarské ekonomiky, přičemž kořeny mnohých z nich sahají až do 90. let 20. století.
Viktor Kotlán: Je potřeba rozlišovat mezi finanční krizí a recesí. Finanční krize zasáhla více jednak státy, které měly dlouhodobě problémy s nerovnováhami (Maďarsko, Rumunsko, Pobaltí), státy s minulým extrémním růstem cen nemovitostí (Španělsko, Portugalsko, Dánsko) a pár specialit, jako je Island. Naopak recese, celosvětové zpomalení, zasáhne státy mnohem vyrovnaněji. Když české HDP zpomalí ze +4,5 % na +2 %, je to podobné jako když západní ekonomiky zpomalí z +2 % na –1 %. Nemůžeme si příliš fandit, že se nás zpomalení netýká, když ekonomika zpomalí stejně, byť nebudeme pravděpodobně v recesi.
* 3. Jaké procento aktiv mají odhadem české banky v často zmiňovaných „toxických papírech“ a derivátech na ztrátové úvěry v USA?
Mojmír Hampl: Jak říká centrální banka opakovaně, „zkažených jablíček“ je v českém finančním systému ve srovnání se zahraničím opravdu málo. Zde primární problém nevidím. Horší by bylo, kdyby zpomalení ekonomiky bylo tak dramatické, že by až ve druhém kole zvýšilo úvěrovou delikvenci u podniků a domácností. To by jistě finanční instituce pocítily. Takový scénář je naštěstí zatím méně pravděpodobný.
Markéta Šichtařová: Bude se to lišit případ od případu, ale jako celek budou mít české banky takto uloženo mizivé procento – ono to vlastně celé jedno procento ani nebude, budeme-li mluvit opravdu o oněch kovaných amerických špatných investicích.
* 4. V souvislosti s těmito „toxickými“ deriváty je docela překvapivé, proč tak renomované instituce s investičními experty nakupovaly něco tak nejistého jako deriváty s pochybnými podkladovými aktivy. Běžný, investičně alespoň pologramotný člověk se normálně vyhne nákupu něčeho, u čeho nezná hodnotu podkladového aktiva nebo ji považuje za velmi rizikovou. Proč to u expertů renomovaných bank, jejich nadřízených a oddělení řízení rizik neplatilo? Proč to nezjistily instituce bankovního dohledu? A když už to banky dělaly - proč to nedělaly jen okrajově, ale tak, že to bylo schopné ohrozit jejich vlastní existenci?
Mojmír Hampl: To je klasická otázka toho, kdo už zná historii. Mnozí z těch, kteří kupovali strukturované produkty ve fázi růstu jejich ceny, a to s dobrými ratingy a doporučeními investičních bankéřů, to tak zřejmě ve své době neviděli – nepovažovali ony produkty za rizikové a nejisté. Ex-post je samozřejmě snadné to hodnotit. Ale pozor: toxická aktiva zdaleka nezničila všechny finanční instituce světa, ani jejich většinu. Je tak zřejmé, že ne všichni kupovali se stejným entuziasmem stejné produkty. I po skončení této krize z ní vyjdou nejen poražení, ale i vítězové.
Markéta Šichtařová: V české ekonomice se toto prakticky nedělo, nebo jen zanedbatelně. V zahraničí byly nákupy těchto toxických aktiv mnohem frekventovanější. Globální ekonomika procházela obdobím nezvykle dlouhého hospodářského růstu, a tak se prostě „pozapomnělo“, že také existuje riziko. Myslím to vážně, byť to zní divně. Mezi bankéři se skutečně rozšířila víra, že kdo nemá zisk za takových růstových podmínek, je neschopný – o riziku se nehovořilo. Ostatně to je právě charakteristický rys cenových bublin, které nynější situaci vyvolaly.
* 5. Je podle vás dostatečná vazba mezi výsledky, stabilitou a zdravím bank ve světě i v ČR na jedné straně a odměňováním vedení na druhé straně, a to oběma směry? Jsou či budou do odměňování manažerů zabudovány nějaké mechanismy, které omezí chuť neúměrně riskovat?
Mojmír Hampl: Podle mě je dost laciné a hlavně málo produktivní začít v případě krize v jednom sektoru mluvit o tom, jak v něm regulovat platy, bonusy a odměny. Plat a odměna je tržní cena a též motivační nástroj. Regulovat platy znamená regulovat je nejen těm špatným, ale i těm dobrým. A znamená to ničit motivaci k dobré performanci dlouhodobě – padni, komu padni. Jestli něco není cesta kupředu, tak právě toto.
Markéta Šichtařová: Ne, vazba není dostatečná. Přesněji řečeno vazba tu je, ale jednosměrná. Management je odměňován za výsledky, nikoli za obezřetnost. Zatím se ale lepší model odměňování nikomu vymyslet nepodařilo. Čili současný model není dobrý, ale je asi nejlepší známý.
Viktor Kotlán: Je dobré, když je odměna navázána na výsledek. Důležité ale je nastavit systém tak, aby bral v potaz i budoucí udržitelnost dobrých výsledků. Tudy vchází „do hry“ míra podstupovaného rizika. Běžný systém je například ten, že manažeři dostanou opce, ale mohou je uplatňovat v čase postupně a akcie firmy poté musí nějakou dobu držet.
* 6. Mají některé české banky významnější pozice na Islandu? A co v jiných více zasažených zemích, jako je Maďarsko?
Mojmír Hampl: Opět viz odpověď na otázku číslo 3. A v jednom je podstatný rozdíl mezi Maďarskem a Islandem – Maďarsko zatím bylo schopno dostát všem svým závazkům vůči věřitelům, byť s využitím pomoci ze zahraničí.
Markéta Šichtařová: Neříkám, že žádná banka nemá žádné investice na Islandu, ale říkám, že pokud je má, pak to zřejmě ohrozí maximálně výši jejího jednokvartálního zisku – ano, stále hovořím o zisku. Investice v zahraničí byly (a budou) dosti diskutabilní s tak prudce posilující korunou. Nelákaly proto domácí banky tolik jako banky z eurových oblastí.
* 7. Jakou roli hraje podle vašeho názoru samostatná česká měna? V tomto ohledu lze slyšet protichůdné názory: jedni tvrdí, že nás samostatná měna částečně chrání možností kurzových přizpůsobení a vlastní měnové politiky a tlumí tak nárazy zvenčí, jiní zase říkají, že bychom byli více chráněni „pod deštníkem“ společné měny?
Mojmír Hampl: Zde panuje i v české ekonomické obci značná míra nepochopení toho, jaká je vlastně vazba mezi autonomní měnovou politikou, českou ekonomikou a krizí. Všimněme si prosím, že největší zprostředkovaný dopad má krize na ty země ve východní Evropě, které měnovou politiku „vypnuly“ tím, že zafixovaly své národní měny k euru či dolaru (například Pobaltí, Ukrajina či Rusko). Autonomní měnová politika stabilizuje nerovnováhy a tlumí šoky. Její „vypnutí“ a dovoz nevhodných měnových podmínek zvenčí vesměs znamenal v uvedených zemích ne tlumení, ale naopak hromadění nerovnováh – a tak i větší zranitelnost v době krize. Jinou verzí téhož příběhu jsou Maďarsko či Island, které o měnovou politiku „přišly“ díky tomu, že jejich podniky, občané a banky si z mnoha důvodů začaly ve velkém půjčovat v zahraničí. Tím měnová politika ztratila faktickou účinnost, protože ve zmíněných zemích začaly „obíhat ve velkém“ měny jiné. Přímá vazba jde tedy od ztráty měnové politiky k hromadění nerovnováh a zranitelnosti v krizi, jejíž propuknutí pak navíc znamená, že daná země je přímo vystavena zhoršujícím se podmínkám na eurovém či dolarovém trhu. Naopak v Kanadě, zemi nejbližší USA, ale s vlastním regulatorním systémem a vlastní měnou, nejsou dopady krize nijak významné. Čili stabilizační role autonomní měnové politiky jako prevence vzniku i přenosu krize zvenčí je zřetelná, ale země musí primárně měnovou politiku vůbec mít. Proto je například lekce ohledně přijetí eura pro Maďarsko tak odlišná od nás.
Markéta Šichtařová: Samostatná měna v ČR sehrála velmi pozitivní roli. Kdyby v minulosti posilující koruny nebylo, banky by byly nesrovnatelně více namočeny v toxických aktivech a tudíž by byla více ohrožena jejich stabilita. Kdyby nyní oslabující koruny nebylo, byl by mnohem drtivější dopad na exportéry. A konečně kdyby existence koruny nebylo, měli bychom vyšší úrokové sazby a dopad na podniky i spotřebitele by byl tvrdší. Říkám to už sedm let, že do eurozóny se české ekonomice spěchat nevyplatí. Hospodářský růst o dobrých pět procentních bodů vyšší než v Německu budiž nám dostatečným důkazem.
Viktor Kotlán: Kdybychom měli nyní euro, byly by projevy jak finanční, tak hospodářské krize pravděpodobně o něco horší. Zároveň bych tomu ale nepřikládal extrémně velkou váhu. Přijde mi, že v ČR se teď někteří ekonomové příliš bijí v prsa: my jsme to říkali, euro je zhouba. Takto bych to neviděl.
* 8. Jaký dopad bude mít podle vás krize na dodržování dluhového a rozpočtového maastrichtského kritéria a Paktu stability do budoucna? Jsou tato pravidla už prakticky mrtvá? Jaký vliv to bude mít na stabilitu eura?
Mojmír Hampl: Nevím jestli jsou mrtvá, ale rozhodně je jejich výklad a faktická aplikace – a tedy budoucí rozpočtová disciplína eurozóny – jednou z velkých nejistot do budoucna. I proto v dané chvíli považuji za rozumné se stanovováním data přijetí eura nespěchat.
Markéta Šichtařová: Ani to nechci domýšlet. Zdá se, že Pakt má namále. A pokud by skutečně vzal za své, mohlo by to potenciálně být pro euro vražedné. Dnes se asi většině lidí zdá návrat k národním měnám jako sci-fi. Pokud však bude Pakt skutečně zcela opuštěn a pokud se finanční krize ještě vrátí v nové vlně a prohloubí se, je to sice málo pravděpodobné, ale reálné. Viktor Kotlán: Eurozóna je v kleštích. Má společnou měnu, ale nikoli společnou politiku, společný fiskál. To znamená, že musí mít nějaká fiskální pravidla, nemůže jít americkou cestou diskreční politiky. Teď jsou ta pravidla porušována. To je ale dobře, kdy jindy by se měla porušit než nyní. Rozhodně mne to zaráží méně, než když byl Pakt porušován v době, kdy ekonomiky Francie a Německa dobře rostly. Co se týká „Maastrichtu“, nedělal bych si s tím velkou hlavu. Eurozóna bude mít v nejbližších letech jiné starosti než řešit rozšiřování.