Rychlá cesta k euru je výhodnější

V diskusích o tom, jak rychle by měla česká ekonomika směrovat k přijetí eura, lze slyšet názor, že budoucí členství v eurozóně je sice nevyhnutelné, ale že bude zapotřebí postupovat rozvážně, příliš nespěchat a nevzdávat se předčasně výhod vlastní měnové politiky. Jedním z argumentů je, že převzetí eura předchází splnění maastrichtských kritérií, což zejména ve světle požadavků na inflaci a veřejné rozpočty bývá chápáno jako zbytečné přibrzďování hospodářského růstu. Rovněž ve ztrátě možnosti kursového pohybu a změn úrokových sazeb je spatřováno značné ochuzení flexibility nástrojů hospodářské politiky. Zhodnotíme-li však aktuální situaci české ekonomiky, zjistíme, že argumenty ve prospěch pomalé cesty často pokulhávají. Na jedné straně hospodářská politika vládne plnou paletou svých nástrojů, přesto však výkon ekonomiky viditelně ochabuje a nezaměstnanost pozvolna narůstá. Lze odpovědět, že to ani jinak být nemůže - okolní svět prochází globálním zpomalením. Proč se však k recesivním tlakům přicházejícím zvenčí přidává recesivní tlak silné koruny? Proč kurs koruny, místo aby zmírňoval externí negativní vlivy na růst, působí na prohlubování trendu? Je na vině neschopnost těžit z autonomní měnové a kursové politiky nebo příčina leží v samotné existenci této autonomie? ČNB může doložit, že proti "zatvrzelosti" koruny podnikla řadu kroků. Byla uzavřena dohoda s vládou odstraňující apreciační dopad rozsáhlých privatizačních příjmů, měnověpolitická úroková sazba se dostala pod evropskou hladinu řízenou Evropskou centrální bankou a intervenčními obchody byl z devizového trhu odčerpán významný objem likvidity. Chování kursu lze však nadále nejlépe popsat konceptem bubliny, tj. odtržeností od toků platební bilance se všemi riziky, která z této odtrženosti vyplývají pro makroekonomickou stabilitu. Česká ekonomika tak není první ani poslední zemí, která zjišťuje, že existence vlastní měny otevírá prostor pro kursovou spekulaci a přestřelování. Neobvyklé je pouze to, že rozvratné působení kursu probíhá apreciačním směrem, ale koneckonců i případ posilující koruny má ve světě své předchůdce. Vzhledem k rozsahu kursového posilování se jeví jako velmi obtížné ponechat rozuzlení tohoto problému pouze v režii tržních sil. Nikdo totiž předem neví, jak dalece musí výkon ekonomiky klesnout, aby kurs začal oslabovat pod tlakem očekávání dalšího zhoršování hospodářských vyhlídek. Rovněž nikdo předem neví, zda četnost špatných zpráv, která by přesvědčila trhy o nutnosti zastavit dosavadní trend, nevyvolá přestřelení opačným směrem. Rostoucí nespokojenost se silnou korunou může vést k pochybnostem, zda stávající rámec měnové politiky - cílování inflace doprovázené režimem řízeného plování - se dovede úspěšně vypořádat s uvedeným problémem. Nebylo by lepší kurs jednoduše zafixovat a tím se zbavit rizika ekonomiku poškozujících kursových fluktuací? Úvahy tímto směrem jsou jistě legitimní. Při jejich domýšlení je však třeba brát v úvahu širší hospodářské souvislosti. Je například zhola nemožné vztyčit antiapreciační intervenční bariéru za situace, kdy domácí úrokové sazby výrazněji převyšují sazby v zahraničí, neboť toto by byla pouze pozvánka pro bezrizikovou spekulaci profitující z úrokového diferenciálu. Pro centrální banku by rovněž bylo nepřijatelné, aby dominantní efekt fixace spočíval v poskytnutí veškerého pohodlí pro konverze zahraničního vypůjčování vlády do domácí měny. Panuje však mezi hlavními tvůrci hospodářské politiky sebekázeň k takovému rozpočtovému a mzdovému chování, jehož výsledkem by bylo nízkoinflační prostředí podporující hladinu úrokových sazeb přibližně na úrovni eurozóny? Nastolit odpovídající sebekázeň by znamenalo zbavit se celé řady utkvělých představ - například domněnky o potřebě vyšší inflace či o účelnosti zadlužování veřejných financí, obojí v zájmu rychlejšího dohánění vyspělých ekonomik. Pod zcela jiným úhlem by musela být posouzena maastrichtská kritéria: Již ne jako restriktivní chomout podvazující rozlet ekonomiky k vyššímu výkonu, ale jako rozumně nastavené parametry dlouhodobě udržitelného růstu. Samotný vstup do eurozóny by měl být hodnocen jako přelomový bod, který ze seznamu rizik makroekonomické nestability odstraní rozvratný pohyb kapitálu (respektive toto riziko rozloží na celou eurozónu). Pro vysoce otevřenou českou ekonomiku to rozhodně není malý zisk. Jeho inkasování by proto mělo vybízet hospodářskou politiku k rychlému přijetí evropské jednotné měny.