Eva Zamrazilová (financninoviny.cz 5.12.2011)
Během posledního desetiletí se zcela zásadně změnil dlouhodobý konzervativní model chování českých občanů. Tradiční filozofie českých domácností, spočívající v opatrném až rezervovaném přístupu k zadlužování, je dnes již slavnou minulostí. Chování populace doznalo o obratu o 180 stupňů. Prvořadé je mít všechno a rychle, byť na dluh. Značnou roli v této proměně sehrávají reklamy: „dostupná půjčka, snadná půjčka, půjčka pro každého bez registru...“
Reklama Čísla potom vypovídají jasně o tom, že zadlužování českých domácností každým rokem stoupá. Celková výše bankovních úvěrů poskytnutých českým domácnostem přesáhla na podzim tohoto roku 1,1 bilionu korun. Hypoteční úvěr či úvěr ze stavebního spoření má dnes přibližně každá šestá česká domácnost. Ještě běžnější praxí se stalo využití spotřebitelského úvěru, kterým je dnes zatížena minimálně čtvrtina českých domácností. V předkrizových „dobrých letech“ se výše zadlužení domácností zvýšila během čtyř let o půl bilionu Kč. Globální finanční a hospodářská krize přinesla zpomalení růstu zadluženosti, ale také zvýšení podílu nesplácených úvěrů. U spotřebitelských bankovních úvěrů jejich podíl dosahuje přibližně 12 %, v segmentu úvěrů poskytovaných nebankovními finančními zprostředkovateli se blíží 20 %.
V souladu s tím roste i počet předlužených domácností, jejichž výskyt se během krize posunul i do středněpříjmových skupin. Lze předpokládat, že poroste i počet domácností, které v důsledku předluženosti nebudou schopny udržet svůj minimální životní standard, jelikož jejich příjem nepokryje současně splátky i nutné výdaje nebo dokonce ani nutné výdaje samotné. Výsledkem bývá taktika „vytloukání klínu klínem“, vytlačení dlužníků do šedé ekonomiky a nemožnost vydělat si na vlastní živobytí legální prací.
Před těmito problémy ani před dalšími nástrahami finančního trhu nelze lidi zcela ochránit a není to úkolem České národní banky či jiných orgánů státní správy. Nebylo by to ani správné. K demokratické tržní společnosti patří svobodný finanční trh, na němž by se měl svobodně pohybovat informovaný a rozumný spotřebitel. Z prvního celonárodního měření finanční gramotnosti dospělé populace ale jednoznačně vyplynulo, že k rozumnému a zodpovědnému chování má značná část českých obyvatel dosti daleko. Spotřebitel jde často budoucímu problému vstříc svým postojem, nepříliš dobrými znalostmi a také určitým nezájmem.
Z měření vyplynula řada jasných faktů o našem chování ve světě financí. Alarmujícím závěrem je zejména to, že lidé nedoceňují závaznost ani závažnost podpisu. Značná část spotřebitelů si nepřečte celou smlouvu a/nebo neporozumí jejímu významu, přesto ji ale podepíše. Dalším problémem je špatná orientace v jednoduchých početních kalkulacích podmínek produktů. Mnoho spotřebitelů proto nedokáže dobře porovnat různé varianty podmínek, za nichž si finanční produkt pořizují a leckdy tomu ani nevěnují dostatečnou pozornost. Za všechny lze zmínit např. důležitou souvislost mezi výší úrokové sazby, počtem a výší splátek a celkově zaplacenou dlužnou sumou při pořizování úvěru. Lidé pak často akceptují nabídku, která na první pohled působí jako velmi výhodná, ďábel se pak ale může skrývat v detailu. Podrobné prostudování smlouvy a porovnání několika různých nabídek by mělo být naprostým základem finančně zodpovědného jednání.
Finanční gramotnost – respektive přesněji soubor základních znalostí ekonomických, právních i finančních – je pro život v dnešní společnosti skutečně důležitá. Výchova k zodpovědnému chování na finančním trhu by měla začít již na začátku vzdělávacího procesu. Ne pouze prostým zavedením předmětu finanční gramotnost na školách, ale hlavně zabudováním základních praktických dovedností do výuky ve všech předmětech. Systematické vzdělávání dospělých je velký problém, a proto je třeba mu věnovat co nejširší možnou publicitu a to veškerým možným způsobem.