Miroslav Singer (Reflex 27.11.2008 strana 30, rubrika: aréna názorů)
Šestého listopadu došlo k největšímu snížení základních úrokových sazeb za posledních šest let. Pozadí a motivaci tohoto rozhodnutí přibližuje jeden z jeho tvůrců, viceguvernér centrální banky MIROSLAV SINGER (40).
Snížení měnověpolitických sazeb o 0,75 procentního bodu, pro něž jsem hlasoval, bylo největším jednorázovým pohybem sazeb od roku 2002. A tudíž i největším krokem za dobu mého působení v bankovní radě (od února 2005).
První komentáře zdůrazňovaly překvapivost našeho počinu, neboť trhy očekávaly snížení o 0,25 p. b. Jenom ti odvážnější sázeli na 0,5 p. b. Druhá vlna komentářů však již začínala chápat, že dochází k rychlému přelévání finanční krize do globální ekonomiky, což povede k dramatickému poklesu růstu cen.
PADAJÍ CENY
Na finanční krizi není nejhorší to, že se přelévá do ekonomik, jež vykazují větší fundamentální nerovnováhy nebo finanční slabost (Maďarsko, Pobaltí, země na jihu Evropy či například Rusko). Nýbrž to, že dopadá i na ekonomiky, které rizikové vůbec nejsou. Tato podoba krize totiž ztěžuje a zdražuje i zdravým firmám a spotřebitelům přístup k úvěrům a nahlodává jejich důvěru ve zdravý ekonomický vývoj. To se pak projevuje prudkým ochlazením jejich ochoty (i schopnosti) investovat a spotřebovávat, což vede k propadu agregátní poptávky. Několik posledních týdnů před měnovým rozhodováním přineslo množství důkazů o prudkosti tohoto propadu. K tomu se přidružil i mimořádně rychlý pokles cen většiny komodit: na světových trzích cena ropy klesla pod polovinou své úrovně z léta a stejně strmě klesají i ceny dalších vstupů. Na naši ekonomiku pak navíc působila síla koruny, která byla v říjnu vůči euru (i přes předchozí oslabení) silnější o 10 % než před rokem. To vše vedlo Českou národní banku k razantnímu přehodnocení výhledu budoucího vývoje cen. A tím i k přehodnocení pohledu na odpovídající reakci měnové politiky.
Finanční krize k nám však proniká i jinými kanály než jen prostřednictvím poptávky. Skutečnost, že objem rychle likvidních prostředků (což je hotovost a cenné papíry českého státu) držený bankami vzrostl od počátku října o více než 20 % (tedy o více než 120 miliard korun), je nepochybně dobrou zprávou pro jejich stabilitu a schopnost ustát i případný útok střadatelů. Špatnou zprávou však je, že vlivem nedůvěry značně klesla ochota bank si navzájem půjčovat. A zároveň vzrostl rozdíl mezi úrokovými sazbami, za něž si naše banky půjčují, a měnověpolitickými sazbami ČNB. Nezávisle na vůli centrální banky tak dochází ke zpřísňování měnových podmínek a ke zvyšování ceny peněz pro ekonomické subjekty.
HRY NA JISTOTU
Občas se hovoří o tom, zda prudké změny úrokových sazeb nemohou vést k poklesu věrohodnosti centrálních bankéřů v jejich roli strážců cenové stability. Část odborné veřejnosti si dokonce myslí, že pokud má centrální bankéř chybovat, mělo by to být spíše ve směru nižší infl ace. Málokdo si však uvědomuje, že při hlubokém propadu poptávky a strmě klesajících cenách aktiv je největším rizikem ztráta schopnosti centrální banky ovlivňovat ekonomiku úrokovými sazbami. Hrou na jistotu v takové situaci, do níž se dostává rychle rostoucí počet tržních ekonomik, pak není větší tolerance k podstřelování infl ačního cíle, ale naopak razantní krok stimulující ekonomiku i s určitou „rezervou“.
PŘEKVAPOVÁNÍ TRHU
Z hlediska české ekonomiky je významné i to, že prostor pro „přestřelení přísnosti“ měnové politiky je dnes menší, než byl například v období 2001–2002. Tehdy totiž k přestřelení došlo v situaci, kdy většina vyspělých ekonomik rostla. Navíc svět byl v té době i plný investorů ochotných investovat své prostředky do českých aktiv a poskytnout ekonomice růstový impuls. Dnes tomu tak není.
Nejhorší scénář by tedy mohl vypadat následovně: naše vyšší úrokové sazby by vedly k prudkému posílení koruny, k propadu exportů a k narušení vnější obchodní i finanční rovnováhy. Důsledkem by posléze byl propad důvěry v česká aktiva a následný útok proti české koruně, jemuž by ČNB musela čelit prudkým zvýšením úrokových sazeb. Nejprve by tedy silná koruna zasadila úder exportérům a pak – po útoku na korunu – by ČNB v zájmu zabránění prudkého oslabení kursu a obnovení důvěry v česká finanční aktiva „dorazila“ ekonomiku vysokými sazbami.
Právě hrozba takového vývoje nutí ČNB koncipovat její měnovou politiku tak, aby plnila infl ační cíl i v situaci, kdy většina světových centrálních bank úrokové sazby dramaticky snižuje.
Důvodů k výraznému snížení sazeb jsem tedy při podrobném studiu údajů o vývoji ekonomiky našel více než dost. Dospěl jsem proto k přesvědčení, že v takové situaci je třeba reagovat i za cenu „překvapování“ trhu. K podobnému prudkému ochlazení ekonomiky dochází skutečně zřídka (naposledy v letech 1998–1999), takže časté překvapování nehrozí. Pokud by ale měnová politika nereagovala značnými posuny na výrazné změny očekávání budoucího vývoje, nemělo by smysl ji jako samostatnou měnovou politiku vůbec provozovat. Dokud tedy můžeme, je třeba usilovat o plnění infl ačního cíle způsobem, jenž je pro naše hospodářství nejvýhodnější.