Přechod ke společné evropské měně

(Bankovnictví 21.10.2004 strana 14, rubrika: Měna a regulace)

Společné a rozdílné parametry měnové odluky v roce 1993 a přechodu na společnou evropskou měnu

Dalším krokem v procesu evropské integrace se po vstupu do Evropské unie stává pro Českou republiku zavedení společné evropské měny.

Podle současných předpokladů by po splnění maastrichtských kritérií měl tento proces proběhnout kolem roku 2010.

Zmíněný krok proběhne ve dvou rovinách:
* bezhotovostní - přechod na bezhotovostní platby v euru a zúčtování plateb v této měně,
* hotovostní - nahrazení bankovek a mincí národní měny eurobankovkami a euromincemi.
Výměnu bankovek a mincí vnímá veřejnost jako připojení ke společné měně mnohem intenzivněji než bezhotovostní platby. Přechod od národní měny ke společné evropské měně v hotovostní formě bývá někdy srovnáván s měnovou odlukou, kterou bankovní sektor před více než deseti lety úspěšně zvládl. Společné však budou mít oba projekty v podstatě pouze logistické zadání - nahradit v poměrně krátké době v oběhu velké množství bankovek a mincí jedné (národní) měny bankovkami a mincemi jiné (společné evropské) měny. Před zahájením výměny bude nutno, stejně jako na přelomu roku 1992 a 1993, zajistit výrobu potřebného objemu nových bankovek a mincí, dopravit je do České republiky a bezpečně uložit. V období před zahájením výměny budou nové bankovky a mince distribuovány - v souladu s pravidly danými Evropskou centrální bankou - komerčním bankám a dalším institucím. Bankovky a mince národní měny pak bude nutné v co nejkratší době stáhnout z oběhu a zlikvidovat je, resp. uvést do takové formy, která umožní jejich další průmyslové využití nebo zpracování.

MNOŽSTVÍ BANKOVEK A MINCÍ

Porovnání hodnoty oběživa na konci roku 1992 (přibližně 66,6 mld. Kčs připadajících podle tehdy stanovených pravidel z celkové hodnoty bývalého federálního oběživa na Českou republiku) se současnou hodnotou oběživa (270 mld. Kč) by mohlo svádět k úvaze, že obě situace se co se týká objemu (počtu kusů) bankovek a mincí, které bude nutné stáhnout z oběhu a nahradit je - značně liší. Rozdíl však ukazuje spíše ve prospěch současnosti, neboť po roce 1993 byly do oběhu vydány bankovky vyšších hodnot (5000 Kč a 2000 Kč), zatímco předtím byla nejvyšší bankovkou tisícikoruna. Pokud jde o mince, pozitivní roli sehraje ukončení platnosti 10haléřů a 20haléřů v roce 2003 a jejich stažení z oběhu. Množství eurobankovek a euromincí, které bude nutné zabezpečit pro přechod na euro, závisí na dynamice růstu oběživa v příštích čtyřech až pěti letech a vývoji jeho struktury. Nárůst hodnoty oběživa se v posledních letech pohybuje mezi 8 až 9 %, počet bankovek roste o 4 až 5 %. Z oběhu bude pravděpodobně nutné stáhnout kolem 300 milionů kusů bankovek, z obíhající 1,5 miliardy mincí se jich vrátí asi 50 až 60 %. Čím vyšší hodnota mincí, tím větší množství se vrátí. Podle odhadu sekce peněžní a platebního styku ČNB bude pro "changeover" nutné zajistit 230 až 250 milionů kusů eurobankovek a zhruba miliardu euromincí. Skutečnost, která by mohla tento odhad významně ovlivnit, je stále zvažované vydání eurobankovek nižších nominálních hodnot než 5 EUR.

BEZPEČNÁ LIKVIDACE

Při porovnávání měnové odluky a přechodu na euro podle jiných hledisek však najdeme některé významné rozdíly. Likvidace bankovek stažených z oběhu bude jednodušší a neměla by být z hlediska logistického a bezpečnostních rizik tak náročná jako před deseti lety. Zatímco tehdy se federální bankovky svážely do Prahy, kde se jednotlivé zásilky kontrolovaly, a teprve pak se opět mimo Prahu pálily, v současné době jsou pobočky ČNB vybaveny velmi výkonnou technikou na třídění peněz včetně kontroly jejich pravosti a drcení, resp. slisování bankovkové drtě do briket. Například jen pražská pobočka centrální banky je v současné době schopná za určitých okolností zpracovat téměř dva miliony kusů bankovek denně. Bezpečná likvidace bankovek i mincí je otázkou velmi aktuální, neboť po ukončení platnosti bankovek a mincí národní měny se v ČR předpokládá úplně jiný scénář výměny než při měnové odluce. Po ní pro vlastníky bývalých federálních bankovek existovala velmi krátká možnost výměny (například u kolkovaných bankovek šest měsíců, u mincí tato možnost skončila na jaře roku 1994, tzn. zhruba po roce). V současné době ČNB předpokládá, že pokud se podaří v parlamentu prosadit potřebné změny zákona o ČNB - může být lhůta pro dodatečnou výměnu českých bankovek i mincí neomezená . Potřebná změna se týká způsobu zúčtování neplatných peněz, které se nevrátí z oběhu, a vytvoření fondu, z něhož by byla jejich výměna v dalším období hrazena. Takový způsob výměny samozřejmě předpokládá, že s penězi staženými z oběhu se i po jejich návratu do poboček centrální banky musí zacházet stejně jako s platnými penězi a jejich bezpečnosti musí být věnována naprosto stejná pozornost. Nepřichází proto v úvahu případný prodej neplatných mincí jako materiálu do hutí bez jejich fyzické destrukce, resp. deformace takovým způsobem, aby nemohly být znovu předloženy k výměně. Po měnové odluce bylo nakládání s mincemi staženými z oběhu jednodušší, neboť po krátké výměnné lhůtě je bylo možné prodávat ke zpracování do hutí bez jakékoli úpravy. I když uschovací kapacita trezorů ČNB je značná, nebude postačující pro protisměrné operace, které budou probíhat současně - vydávání nových peněz do oběhu a souběžné stahování českých bankovek a mincí z oběhu. Bude proto třeba nalézt další uschovací místa, kde bude možné soustřeďovat a zpracovávat české mince stahované z oběhu. Demonetizaci mincí jiným způsobem než v době odluky si ČNB vyzkoušela v České mincovně v Jablonci při likvidaci desetihaléřů a dvacetihaléřů. Tam bylo testováno zařízení, které může denně rozlisovat značné množství mincí. Kapacita zařízení závisí na druhu zpracovávaných mincí. Ničení hliníkových mincí probíhá zcela jinou rychlostí než likvidace mincí z tvrdších materiálů.

VÝMĚNNÁ MÍSTA PRO VEŘEJNOST

Jako stěžejní se v současné době jeví problém počtu výměnných míst pro veřejnost. Pro měnovou odluku byly k dispozici sítě poboček České spořitelny a Komerční banky, nezastupitelnou roli hrály poštovní úřady s více než 3000 pracovišti. Výměna peněz byla dostupná ve kterémkoli místě republiky. V případě ČS i KB tehdy nebyl problém výměnu federálních peněz za české v síti jejich poboček provádět. Obě banky v té době vlastnil stát nebo zde měl majoritu. Současná situace je složitější. Zahraniční vlastníci některých obchodních bank se chovají k české klientele odlišně než jejich matky v domácích zemích (například na rozdíl od nich zpoplatňují příjem vkladů v hotovosti na účty svých klientů). Obchodní banky omezují počet těch pracovišť, kde je možné provádět operace v hotovosti, výjimkou je výběr peněz z bankomatu. Česká pošta a Poštovní spořitelna, která sídlí v jejích provozovnách, pak provádějí jen některé hotovostní peněžní operace zpravidla ty, které jsou pro ně výhodné. Výměna hotovosti k nim rozhodně nepatří. Poštovní spořitelna například neprovádí výměnu hotovosti s poukazem na to, že není bankou. Pokud její zaměstnanci takové operace provádějí, je to spíše z ochoty a ohledu na své spoluobčany v malých obcích. Oba subjekty se oficiálně neúčastnily ani stahování 10haléřů a 20haléřů. Pokud by tomu tak bylo, z oběhu by se s největší pravděpodobností vrátilo podstatně větší množství mincí než uváděných 10 % z celkového počtu. Protože síť více než 3000 v podstatě společných provozoven obou subjektů bude při přechodu na euro nezastupitelná, stejně jako při měnové odluce, bude třeba tento problém nějakým způsobem řešit. Nabízejí se dvě možnosti - legislativně, nebo dohodou (případně jejich kombinace). České obchodní banky či jiné komerční subjekty budou od státu pravděpodobně požadovat kompenzaci za participaci na výměně oběživa . Bankám byly totiž částečně uhrazeny rovněž náklady spojené s měnovou odlukou i některé operace spojené se stahováním desetníků a dvacetníků.

BEZPEČNOSTNÍ RIZIKA A ORGANIZAČNÍ PROBLÉMY

Zcela jiný rozměr než v době měnové odluky budou mít bezpečnostní rizika . Před deseti lety se prakticky nevědělo, co je to bankovní loupež, a přepady transportů peněz byly téměř neznámou záležitostí. Je až s podivem, že celá měnová odluka - nejenom proces výměny peněz v onom únorovém týdnu, ale i transporty peněz ze zahraničí, jejich uložení a distribuce po dobu několika měsíců - v roce 1993 proběhla bez jakýchkoli mimořádných událostí tohoto druhu. Z bezpečnostního hlediska je důležitá skutečnost, že ČNB především ve druhé polovině 90. let 20. století vybudovala síť velmi moderních uschovacích míst s nejvyššími bezpečnostními parametry, kde budou bezpečnostní rizika velmi nízká. Transporty peněz mezi komerčními bankami, které budou zajišťovat především soukromé bezpečnostní agentury, se však mohou stát cílem loupeží . Zcela jiná než při měnové odluce bude organizační stránka výměny bankovek a mincí při přechodu na euro. Na přelomu let 1992 a 1993 byla do organizace odluky podrobně zainteresována pouze malá skupina lidí, jež nesla plnou odpovědnost za přípravu celé akce, do které byly teprve podstatně později zainteresovány další instituce (asi měsíc před realizací). Přechod na euro bude řídit a sledovat celá řada orgánů na různých úrovních - počínaje Evropskou komisí a jejími složkami, vedením ECB a příslušnými výbory a rovněž národními institucemi. Jak je v evropských strukturách zvykem, budou díky dvoukolejnosti (EK + ECB) vytvářeny různé pracovní skupiny, jejichž činnost se bude překrývat a z nichž každá bude vyžadovat po příslušné zemi plány, harmonogramy a zprávy o plnění příprav . Proto je třeba uvážit skutečnost, že pečlivá příprava do nejmenších detailů je časově velmi náročná, mnohem náročnější než systém, u něhož se v určité fázi na základě vývoje situace předpokládá volba možností. Pečlivě naplánovaný systém je také mnohem zranitelnější z hlediska operačních rizik v případě nepředvídaných mimořádných událostí. A takové události nelze - zejména vzhledem k lidskému faktoru - vyloučit nikdy. Na evropské úrovni se díky uplatňovaným schématům bude na rozdíl od měnové odluky rovněž rozhodovat o tom, kde se budou peníze vyrábět , kdy bude možné výrobu peněz pro ČR zahájit a jaké množství peněz má být vyrobeno. Pro výrobu bankovek a pro výrobu mincí se uplatňují rozdílná schémata. Významnou roli hraje skutečnost, že eurobankovky, které vydává ECB prostřednictvím národních centrálních bank, jsou pro všechny členské země eurozóny stejné a je proto možno pro výměnu v jedné zemi použít bankovky vyrobené pro kterýkoli jiný stát. Naproti tomu mince vydávají zmocněné instituce jednotlivých států a liší se národními stranami. Podle dosavadních úvah evropských institucí budou mít země přistupující k euru pro výrobu národních mincí velmi omezený časový prostor. Vydávat však veřejnosti v den "E" mince jiných zemí, nebo dát veřejnosti před tímto dnem k předzásobení mince jiných států je sice možné, ale takový postup by se určitě stal předmětem veřejné kritiky. Pokud se názory evropských institucí na možné datum zahájení výroby nezmění, bude zajištění národních mincí pro výměnu organizačně i finančně velmi náročné.

DEN "E"

Konkrétní datum přechodu na euro stanoví národní orgány po složitých schvalovacích procedurách v orgánech EU. Zcela samozřejmé je, že rozhodnutí o možnosti přistoupit ke společné měně padne v Bruselu, neboť Evropská rada musí schválit splnění maastrichtských kritérií a tím dát příslušné zemi možnost začlenit se do eurozóny. Zahájit výrobu národních euromincí však bude možné až po tomto rozhodnutí. Ještě předtím bude muset ECB ve Frankfurtu schválit objem mincí, které budou v příslušném roce vydány do oběhu. Pokud jde o konkrétní dny , je datum přechodu na společnou měnu v rámci roku dáno. Účetní i rozpočtový rok musí začínat společně s rokem kalendářním, tzn. k1. lednu příslušného roku. Termín přechodu na společnou měnu v hotovostní formě je však flexibilní, neboť při použití tzv. "transitional period" lze přejít na hotovostní formu společné měny kdykoli během roku. Přechodné období může mít řadu výhod :
1. Banky mají čas se přizpůsobit zúčtování v euru.
2. Termín zavedení hotovostního eura lze přizpůsobit sezonním výkyvům v peněžním oběhu. Obecně se uznává, že nejvhodnějším termínem pro akce tohoto druhu je první polovina února, neboť po vánočních nákupech klesá množství oběživa v té době na nejnižší hodnotu v roce. 3. Rovněž lze den zahájení výměny přizpůsobit dnu v týdnu. Například pondělí je vhodné proto, že servisní organizace mají možnost v průběhu víkendu upravit peněžní automaty a naplnit bankomaty novými bankovkami.
4. Měsíce přechodného období mohou sehrát pozitivní roli ve výrobě potřebného množství mincí a při jejich distribuci různým uživatelům (maloobchod, pošty, sady pro veřejnost).
Posouzení míry těchto parciálních výhod však bude záviset na celkové koncepci přechodu na euro.

PŘÍPRAVA PŘECHODU NA EURO

Velmi náročný z hlediska organizace bude i zásadní požadavek, aby záležitosti týkající se přípravy přechodu na euro byly v předstihu diskutovány se všemi zainteresovanými subjekty (bankovní asociací, velkými obchodními řetězci, zástupci retailu a spotřebitelských organizací, bezpečnostními agenturami, provozovateli různých druhů automatů, servisních organizací zařízení na zpracování peněz, registračních pokladen a podobně) a aby tyto subjekty byly včas do procesu přípravy zapojeny. Zatímco měnová odluka probíhala v režimu "uzavřených hranic" a výměna československých bankovek ze zahraničí prakticky nebyla možná, v případě přistoupení k euru bude významnou roli hrát fakt, že minimálně ve dvou sousedních zemích (Německo, Rakousko) již bankovky a mince společné evropské měny obíhají. Čeští občané malé zásoby hotovosti této měny už většinou z různých důvodů (služební cesty, turistika) mají, zásoby bankovek a částečně i zásoby některých druhů mincí mají k dispozici i obchodní banky. Důležitá je i skutečnost, že při zavedení eura v eurozóně většina českých obchodních bank nabídla svým klientům změnu účtů a převedení vkladů v původních národních měnách na eurové účty . Značná část klientů této možnosti využila. Výměnu tedy bude možné uskutečnit i tak, že hotovostní prostředky v korunách budou uloženy na euroúčty klientů bank. Nepůjde tedy o konverzi jedné měny na druhou podléhající zpoplatnění, neboť koruna by již prakticky měla být dílčí "subjednotkou" eura. Na eurové účty budou převedeny i současné korunové účty. V době předcházející měnové odluce se podařilo množství peněz v oběhu výrazně snížit až na 28 mld. Kč právě uložením hotovosti na účty a vkladní knížky. I to je třeba považovat za důležitou zkušenost. Významnou roli pro snížení hotovostního oběživa v době před odlukou však sehrál také limit stanovený pro výměnu hotovosti na osobu (4000 Kč, resp. 1000 Kč). Při přechodu na euro žádný limit nepřichází v úvahu. Bude však nutné respektovat pravidla zabraňující legalizaci výnosů z trestné činnosti ("praní špinavých peněz"). Od roku 1993 v ČR výrazně vzrostl počet platebních karet i operací uskutečňovaných jejich prostřednictvím. I tomu se bude muset přizpůsobit příprava, neboť počet bankomatů se od té doby zněkolikanásobil. Jejich naplnění před dnem "E" bude časově náročnější. Nejvýznamnějším rozdílem při přechodu na euro v porovnání s měnovou odlukou bude různá kupní síla měnových jednotek obou měn (české koruny a eura) a z toho vyplývající nutnost změny hodnotového vyjádření cen. Při měnové odluce zůstala kupní síla obou měnových jednotek stejná (koruna česká se rovnala koruně československé). Změna názvu a zavedení nových platidel nemělo vliv na cenovou hladinu. Přechod na euro předznamená změna vyjádření cen v nové měně v relaci stanovené v tzv. ERM2. Během dvouleté existence ERM2 však bude třeba kurz koruny k euru udržovat v určitém pásmu a je pravděpodobné, že v této době již budou ceny alespoň v některých obchodech uváděny v obou měnách.

SPOLUPRÁCE S VEŘEJNOSTÍ A MÉDII

Velká pozornost se bude muset od počátku úvah o přechodu na společnou měnu věnovat otázce spolupráce s veřejností, sdělovacími prostředky a dalšími zainteresovanými subjekty. Nálada obyvatelstva a přístup médií k celé akci budou zcela odlišné než před deseti lety. Zatímco naprostá většina obyvatelstva v obou zúčastněných státech s měnovou odlukou souhlasila, při přechodu na euro zřejmě nebude nálada veřejnosti jednoznačná. Příčinou pravděpodobně nebude sice triviální, ale přesto dobře patrný rozdíl ve výtvarné kvalitě českých a evropských bankovek, ale především určitá negativní očekávání spojená například s pohybem cen. Ten byl po zavedení hotovostního eura v současných zemích Evropské měnové unie intenzivně komentován především domácím tiskem, ne vždy zcela oprávněně. Odlišný bude i vztah médií k celému problému. V době měnové odluky byla média naladěna stejně jako veřejnost pozitivně. Avšak zatímco v době po zavedení samostatné české měny sdělovací prostředky sehrály velmi důležitou úlohu v oblasti šíření pozitivních informací a osvěty obyvatelstva, dnes se někdy zdá, že pro osvětu je místo zpravidla pouze v oblasti placené reklamy. Takovou situaci předvídala i společná Evropa před zavedením bankovek a mincí euro a investovala do PR kampaně značné množství prostředků. Ideální by bylo, kdyby přechod na euro zaujal sdělovací prostředky stejně jako třeba stažení desetníků a dvacetníků, které je pro některá media aktuální ještě v současné době. Pravděpodobně nejtěžším úkolem v období příprav přechodu na euro tak bude vytvoření většinového konsensu s tímto procesem v celé společnosti podobně, jako tomu bylo v roce 1993.

***

JUDr. Leopold Surga je náměstkem ředitele sekce peněžní a platební styku České národní banky.

Přechod od národní měny ke společné evropské měně v hotovostní formě bývá někdy srovnáván s měnovou odlukou, kterou bankovní sektor před více než deseti lety úspěšně zvládl. Společné však budou mít oba projekty v podstatě pouze logistické zadání.