Blíží se to
Vladimír Pikora (Reflex č. 35/2017, 31. 8. 2017, rubrika Téma)
Je to přesně deset let, co začala poslední globální ekonomická krize. Pro Čechy sice začala až koncem roku 2008, ale skutečný výstřel ke krizi přišel 9. srpna 2007. Tehdy jedna z velkých globálních bank zmrazila investorům možnost vybírat vklady z jejich fondů s majetkem ve výši 2,2 miliardy dolarů. Většina lidí, politiků, ale i centrálních bankéřů tomu ale tehdy ještě nevěnovala velkou pozornost. Ostatně světová ekonomika byla v tu chvíli tak rozjetá, že nevěděli co dřív.
Právě to ale bývá definiční znak začátku krize. Dlouhou pro ni vzniká podhoubí, aby pak přišla jedna zpráva nebo událost, která rychle vyvolá další události a krize je v mžiku na světě v plné síle.
Dost to připomíná situaci, když vaříte těstoviny. Voda v hrnci nejprve vře a vy víte, že za chvíli přeteče, pokud hrnec hned neodstavíte. Člověk však někdy neodolá pokušení. Dívá se, jak to vře a říká si, že má vše pod kontrolou, že ještě stačí připravit cedník, teprve až pak, za vteřinu, sporák vypne. Jenže vše má rychlejší spád. Jen se otočíte pro cedník - a najednou se nestačíte divit, kde všude za tu chviličku voda natekla. Tak to je přesně současný stav světové ekonomiky. Globální vládcové a centrální bankéři mají pocit, že mají vše pod kontrolou a že včas – až to bude potřeba - šlápnou na brzdu. Jenomže to si mysleli vždy. A obvykle jim to nevyšlo.
Strašák č. 1: Přehřívání
Česká ekonomika se nyní přehřívá. Mezikvartálně rosteme nejrychlejším tempem v historii, po kterou se statistika sleduje. Meziročně rosteme o 4,5 %. I to je velmi rychlý růst; od roku 1995 totiž roste naše ekonomika v průměru meziročně jen o 2,6 %. Jinými slovy, tak rychle jako teď nemůžeme růst dlouho. A s globální ekonomikou to je podobné.
Politici a centrální bankéři se však tváří, že od teď už budeme pořád jen růst. Úplně popírají to, co každý ekonom i studentík ekonomie ví, a tedy, že se tržní ekonomika pohybuje v cyklech. Víme i, proč to je. Existují různé nepatrně se lišící teorie hospodářských cyklů. Velmi pěkně propracovanou ji má například takzvaná rakouská škola, která z cyklu viní především centrální banku. V kostce jde o to, že centrální banka špatně a ve špatný okamžik nastaví své úrokové sazby.
Centrální bankéři (s mnoha akademickými tituly) se však tváří, že nikdy ekonomii nestudovali. Snad že pro stromy už nevidí les. Například guvernérka americké centrální banky Janet Yellenová nedávno prohlásila, že krizi podobnou té z roku 2008 se již během naší doby nedočkáme. Zní to hezky, ale je to naprostá pitomost nehodná studovaného ekonoma. Je to asi podobně hezké, ale nepravdivé, tvrzení jako že se lidstvo poučilo a už nikdy nebude válka.
Strašák č. 2: Příliš levné úvěry
Právě centrální banky budou podle mě tím, kdo nadcházející krizi opět způsobí. Dostaly se totiž svou politikou v posledních letech do slepé uličky.
Za „normálních okolností“ by mělo platit, že příliš rychle rostoucí ekonomika je zchlazovaná dražšími úvěry, tedy vyššími úrokovými sazbami. A naopak ekonomika v krizi je podporována levnějšími úvěry, tedy nižšími úrokovými sazbami. Jenomže dneska je všechno jinak. Svět jako celek roste a úroky jsou nebývale nízké. A to je velký problém. Pokud v tento okamžik centrální banky úrokové sazby zvýší, předlužení lidé nebudou schopni splácet své dluhy podobně, jako tomu bylo před deseti lety. Když centrální banky své úrokové sazby nezvýší, lidé se zadluží ještě víc, finanční trhy se přehřejí, vznikne obrovská cenová bublina a nakonec přijde hrozná krize. Vlastně ať centrální banky udělají cokoli, bude to špatně. Tak tomu ale být nemuselo, pokud by své kroky dokázaly racionálně posoudit zavčasu. A možné to bylo, ne že ne; kdo chtěl, mohl kupící se problémy rozpoznat již před drahně lety.
Důvodem celého problému je to, že centrální banky doslova po celé planetě léčily poslední krizi špatně. Poslaly své úrokové sazby do záporných hodnot a nalily do ekonomiky rekordní množství peněz.
A nemusíme ani chodit do zahraničí. Naše ekonomika sice roste mezikvartálně nejrychleji v dějinách, ale 3měsíční úroková sazba, za kterou si banky půjčují samy mezi sebou, činí jen 0,46 %. Je tedy bezmála nejnižší v dějinách. Tak nízké úroky nejsou normální v žádné době – natož v době tak rychlého hospodářského růstu. Víte, že v srpnu 2009, tedy v době, kdy česká ekonomika už prudce padala, činila tato 3měsíční mezibankovní úroková sazba 1,89 %, tedy víc než dnes? Jinými slovy: My dnes máme úrokové sazby ještě nižší, než kdybychom byli v ultra krizi. Co budeme dělat, až v krizi opravdu budeme? Jak potom ekonomiku podpoříme, když dalším zlevněním úvěrů to už nepůjde?
No – nejspíš zavedeme záporné úrokové sazby, jako tomu bylo v mnoha zemích světa. To ale už vůbec není normální. Neboli čím dál víc, s každým rozhodnutím centrálních bankéřů, se tak neustále víc a víc vychylujeme z rovnováhy.
Vychází z toho jediné. Příští krize skutečně bude jiná než ta poslední. Bude horší. Možná ne co do počtu nezaměstnaných, ale rozhodně ano co do míry nerovnováh v ekonomice. Svět se od poslední krize změnil. K horšímu. Banky tiskou nekryté peníze ostošest. Technologie se však posunuly. Vznikly kryptoměny, internet je všude. Na tak překotný vývoj však teoretická ekonomie dosud nestačila zareagovat.
Neumíme říct, kdy přesně krize přijde. Jediné, co lze říct, je to, že se krize blíží. Pro mnohé posměváčky je to málo. Nejraději by znali přesný datum. Já je chápu, ale tady ekonom nemůže sloužit.
Pokud je toto pro někoho argument, proč je ekonomie pavěda, doufám, že si to myslí i o medicíně, která vám taky nestanoví datum úmrtí, ale řekne vám, zda jste více či méně zdraví. Když mi umírala matka, ptal jsem se lékařů, kolik jí dávají času. Tvrdili tři až šest měsíců. Tři dny poté byla mrtvá. Některé věci prostě stávající úroveň poznání neumí říct přesně. Vtip je totiž v tom, že krizi může leccos uspíšit či naopak oddálit. A tím leccos jsou míněny události typu teroristické útoky – jejichž načasování samozřejmě nikdo neodhadne.
Strašák č. 3: Finanční trhy a nemovitosti
Přesto však o tom, že se krize blíží, svědčí řada věcí. Asi nejvíc do očí bijící jsou finanční trhy. Finanční trhy v USA rostou už více než 100 měsíců. Dow Jonesův index historicky poprvé překonal hranici 20 tisíc bodů. Dnes je 3,4x výš než v roce 2009 a o 57 % výš, než když byl na svém vrcholu v roce 2007. Německý akciový index DAX je 3,5x výš, než když byl na dně roku 2009, a je o 53 % výš, než na vrcholu roku 2007. Tehdy byla přitom ekonomika přehřátá a ceny akcií velmi nadhodnocené.
Velkým strašákem jsou i ceny nemovitostí. Podle indexu S&P / Case - Shiller U.S. National Home Price Index jsou v USA ceny nemovitostí na novém historickém rekordu. Jsou o 3 % výš než při vrcholu v roce 2006. Nemovitosti tak jsou 2,5x dražší než v roce 1990. To nemůže vydržet a musí přijít korekce.
Podobné to je i v Evropě. Tady je růst cen nemovitostí ještě dramatičtější. V Londýně jsou ceny 2,5x dražší nikoli od roku 1990 jako v USA, ale od roku 2003. Jde jen o to, jak velká bude korekce. Třeba v roce 1992 byly ceny nižší o 32 % než v roce 1989, krize let 2008 a 2009 pak přinesla pokles o 19 %. Jinými slovy, londýnské nemovitosti dříve či později poklesnou o desítky procent.
Strašák č. 4: Nezdravé banky a úvěry
Dalším nezdravým signálem jsou slabé evropské banky. Jedná se zejména o Itálii. Jsme deset let od krize a italské banky se z ní ještě nevylízaly. Podíl špatných úvěrů na všech úvěrech jim téměř lineárně roste a je čtyřikrát vyšší než v roce 2009. Italská vláda se snaží pomáhat. Jen v létě pomohla bankám částkou 4,8 mld. eur a navíc dala státní záruky ve výši 12 mld. eur. Kumulovaně může stát italské daňové poplatníky jen tento balíček 442 mld. Kč. Problémem je, že Itálie je dlouhodobě jednou z nejzadluženějších zemí planety. Její dluh činí 133 % HDP, v roce 2007 to bylo 100 %. Mnoha zemím hrozí předlužení. Ani Řecko není stále vyřešené. Jeho dluh k HDP v roce 2016 činil 179 %, v roce 2007 to bylo 103 %.
Dluh je problém po celém světě. Centrální banky daly lidem signál, že je chtějí zadlužit, když poslaly úrokové sazby k nule. Celkový dluh amerických domácností se tak ve druhém čtvrtletí dostal na nový rekord 12,8 bilionu dolarů. Utrácení na dluh skrze kreditní karty je nejvyšší v historii. Je to horší než před poslední krizí. Rekordně zadlužení jsou i američtí studenti. Lidé se přitom zadlužují na věci, které ztrácí hodnotu. Například úvěry na auta překonaly všechny meze. Až přijde krize, budou je lidé masově prodávat a ceny ojetin padnou o desítky procent. Propad bude mnohem větší než u nemovitostí. Bude je ničit fakt, že kvůli regulaci se svět přesune k elektrickým autům. Nafťák bude bezcenný a jeho prodejem nepůjde úvěr splatit.
Strašák č. 5: Nejsou lidi
Alarmující je také trh práce. Ten náš je přehřátý silně. Nejsou lidé. Není koho zaměstnat. Na jedno volné místo nyní připadá jen 1,6 uchazeče. V červnu 2008 jsme se dostali na 1,96 uchazeče o jedno volné místo. I tehdy ekonomika narazila. Zaměstnavatelé si tehdy ani nemohli vybírat a museli vzít každého, i když neměl předpoklady vykonávat svou práci dobře. To nikdy nemůže skončit dobře. Nyní přijde ohromný tlak na růst mezd. Vláda to už neskutečně nerozumně, v ten nejhorší možný okamžik, odstartovala tím, že od ledna zvedne minimální mzdu o 10,9 %. I to už tu bylo. Ve čtvrtém kvartále 2008 rostly mzdy nominálně o 8,1 %. Zaměstnavatelé byli tehdy dotlačeni ke zdi. Víte, kde jsme byli o dva roky později? Mzdy rostly jen o 0,7 % a průměrný počet uchazečů o jedno místo byl 18,2.
Když nemáte koho dál zaměstnat, už nemůžete růst. Jediné, co může pomoci, je, že začneme víc využívat technologie, nahrazovat lidi stroji, nebo dovezeme zaměstnance z Balkánu, nebo zlepšíme řízení práce.
A opět mi to velmi připomíná rok 2008. Pamatuji, jak jsem nestíhal a honil se od zkázky k zakázce, od přednášky k přednášce. Stejné to je i teď. Letošní podzim mám opět plný přednášek a opět mám v nejbližších dnech odevzdat mraky analýz. Budu muset zdražit - tak jako všichni, kdo nestíhají. Je to takové déjà vu. Už jsme to zažili. A pak přišla krize.
Tak jako vždy nejhůř krize dopadne na zadlužené. Špatně dopadne i na akciové spekulanty. A aspoň jedna dobrá zpráva na závěr: Minulá krize nahrála spekulantům se zlatem.
Zítra bude hustě sněžit
Mojmír Hampl (Reflex č. 37/2017, 14. 9. 2017 strana 20, rubrika Reflexe)
Vladimír Pikora napsal pro Reflex zajímavý text o rizicích možné příští finanční krize („Blíží se to“, č. 35/2017). Dovolím si k němu pár poznámek.
Velké finanční krize se vyznačují jedním společným znakem. Přicházejí v okamžiku, kdy je vůbec nikdo nečeká, články o jejich možném příchodu – jako ten v Reflexu – se nepíší a ekonomové před riziky prakticky nevarují. Proto jsou jejich dopady tak ničivé. Koneckonců nevybavuju si, že by pan Pikora něco tušil či říkal o přicházející krizi 2008. Již před nějakou dobou proto přešel na opačnou stranu a nyní varuje před krizí systematicky, aby se příště tak říkajíc „nespálil“. Tuhle pozici ve veřejném prostoru jinak zabírají ekologičtí alarmisté děsící neměnnými prognózami o konci světa kvůli přelidnění či vyčerpání zdrojů. Mezi skutečnými ekonomy je však tato poloha zatím zastoupena řídce.
Pravda, Američan Nouriel Roubini nebo „doktor Zkáza“ Marc Faber takto před blížícím se zhroucením finančního světa systematicky varují celá léta. Roubinimu to vyšlo v roce 2008 – ale z praktického hlediska je to bezcenné.
Pokud budete každé ráno předpovídat husté sněžení, někdy nutně budete mít pravdu. Ale oblékat podle takových předpovědí děti celý rok do školy bych vážně nechtěl.
Přehřívání
To vůbec nesouvisí s běžným hospodářským cyklem, který tady s námi byl a bude. Ekonomové se jen neshodnou v tom, kdo jej způsobuje. A zda třeba centrální banky či vlády tyto cykly zesilují, či tlumí. Řekl bych, že může v různých okamžicích platit obojí.
Nepodceňuji v nejmenším signály přehřívání, nicméně před krizí jsme v naší zemi rostli o skoro sedm procent a mysleli si, že máme na víc. Dnes všichni mluvíme vyděšeně o přehřívání a dýchavičnosti, když rosteme ani ne o pět procent, a kolega Pikora sděluje, že tohle přece nemůže trvat dlouho. Dle něj bohatneme nyní příliš a příliš rychle? Je zajímavé, jak se změnila očekávání o udržitelném bohatnutí naší země za necelých deset let.
Právě růst, bohatnutí a neexistence setrvalé deflace znamenají, že i vyšší absolutní dluhy mohou být nakonec snáz, ne hůře splatitelné.
Neudržitelné zadlužování je samozřejmě problém. Je ale pikantní, že v jiných periodicích před dluhy „strašící“ pan Pikora napadá snahy ČNB bránit nárůstu neudržitelného dluhu na bydlení stanovením limitů na velikost úvěru k hodnotě zástavy.
Zvýšit úroky?
Dělají chyby centrální banky? Jistě, jsou v nich lidé. Ale též se umějí z chyb poučit. Sláva světu, že neposlouchaly destrukcionistické rady a že skutečně snížily úrokové sazby po roce 2008 a někde nakonec přistoupily i k nekonvenčním nástrojům. Anglosaský svět, který začal měnové uvolnění dříve, se z útlumu též dříve vyhrabal. Pokud by se z minulých finančních krizí v tomhle centrální banky nepoučily, celý vyspělý svět by dnes vypadal jako Řecko. S deflací, krizí a letitým poklesem poptávky a produkce. K tomu klesající reálný příjem a lidé neschopní splácet své závazky. To se mohlo stát i u nás.
Že k tomuto scénáři ve světě nedošlo, je nejen, ale do značné míry zásluha centrálních bank, včetně té české. Jaký plán navrhoval Pikora? V krizi úrokové sazby zvýšit?
A drobnost závěrem. Kolega Pikora je nejen „nezávislým ekonomem“.
Též má významné postavení v dozorčí radě státní České exportní banky, jež řeší nemalé problémy se svými úvěry z minulosti. Ty nesouvisejí s měnovou politikou ani stavem finančních trhů. Místo hraběcích rad centrálním bankám by mu slušela nějaká opravdu účinná doporučení, co s touhle existující nehypotetickou hromádkou potíží své instituce dělat, když už jej právě za to stát platí. Na takový komentář se moc těším.
Optimista z povinnosti
Vladimír Pikora (Reflex č. 39/2017, 29. 9. 2017, rubrika Aréna názorů)
V článku Zítra bude hustě sněžit (Reflex 37) napsal viceguvernér ČNB Mojmír Hampl, že ekonom Pikora předpovídá příchod krize dlouhodobě a systematicky, aby se při jejím příchodu náhodou nespálil. A že by raději měl poradit s problémy České exportní banky, v jejíž dozorčí radě zasedá, místo hraběcích rad centrální bance. Vladimír Pikora reaguje.
Přesvědčovat přesvědčeného je ztráta času. A kolega Mojmír Hampl přesvědčeným musí být – z principu. Žádný centrální bankéř totiž nemůže slyšet rád, že to budou právě centrální banky, které přivolají příští krizi.
Představte si, že by centrální banka najednou prohlásila třeba něco typu: „Banky jsou v mizerném stavu, blíží se propad, jaký tu ještě nebyl.“ No co by se asi stalo? Veřejnost by pochopitelně vzala všechny banky útokem a začala vybírat peníze. Takže by se do problémů dostaly během pár hodin i banky zdravé. Tudíž centrální bankéři mají cosi jako „v popisu práce“ veřejnost uklidňovat.
Naštěstí ale centrální bankéř nejsem, a tak si mohu dovolit říct, co si upřímně myslím. A co si myslím? Že i kolega Hampl musí mít drobné pochybnosti. Znám totiž jeho názory a vím, že je inteligentní. Jakékoliv pochybnosti ale spolkne a coby kovaný centrální bankéř plní svou práci: mluví pozitivně.
Vážně nemůžeme brát ani zmínku o mém členství v dozorčí radě. Jinak bychom totiž museli dojít k závěru, že vůbec neví, jaké jsou účely a pravomoci dozorčí rady – a tomu sotva mohu věřit. A úplně jasné je, že prostě musí vědět o existenci bankovního tajemství – a že je pochopitelně neporuším, byť mě k tomu nepřímo vyzývá.
To, že Mojmír Hampl cítil potřebu na můj text o blížící se krizi reagovat, si vysvětluji tak, že článek byl nejspíš dobrý, když vyvolal takové emoce. Panu kolegovi přeji vše dobré a hodně optimismu, protože koneckonců krize není nic tak strašného – naopak je možno chápat ji jako vítaný očistný proces. Vlastně by vše mohl brát spíš pozitivně – domnívám se totiž, že světová ekonomika očistnou krizi potřebuje jako sůl.
Chce-li někdo – třeba právě Hampl – vědět, co mě k tomu vede, odpovědi najde v mé knize Robot na konci tunelu (Pikora & Šichtařová); v ní vysvětluji, proč je krize nevyhnutelná, proč bude typově odlišná od „běžné“ krize, proč je (překvapivě) žádoucí, proč centrální banky ztratily nad ekonomikami svou moc i proč se jim to vůbec nemůže líbit.
Reakce M. Hampla na text V. Pikory v Reflexu č. 39/2017
Mojmír Hampl
Povinně optimističtí bývají politici u moci či proroci. Centrální bankéři by měli být povinně realističtí. Proto jsem též psal o tom, že velké krize nelze rozumně předvídat. Rád bych, aby věda uměla říct víc, ale bohužel neumí. To je suchý realismus, ne optimistův nedostatek informací.
Povinně pesimističtí zase bývají novináři, politici toužící svrhnout vládu či žurnalizující ekonomové, protože špatné zprávy se prodávají definičně lépe. Možná se kolega Pikora v této kategorizaci najde.
A rozhodně mi nešlo o to, aby vyzrazoval jakékoli bankovní tajemství, tedy cokoli o jednotlivých případech, které by ve státní exportní bance měl s péčí řádného hospodáře řešit. Šlo mi o systémové řešení letitých problémů této instituce. Ale toho se asi nedočkám, to spíš abstraktních úvah o robotech. Vždy je snazší mluvit o sousedově zahrádce než o té vlastní.
V každém případě je pikantní, že kolega Pikora mluví v rozmezí dvou týdnů o tom, jak centrální banky „ztratily nad ekonomikami svou moc“ a jak jsou zároveň největším škůdcem ekonomiky. Věru konzistentní. Lze střílet slepými náboji a zároveň za sebou nechávat zástupy mrtvých? Jedno nebo druhé, ale těžko obojí, řekl by snad člověk se smyslem pro logiku.