Vladimír Tomšík (Newsletter CEP 24.10.2012, strana 1)
Dne 24. října letošního roku oslaví osmdesáté narozeniny kanadský ekonom, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, profesor Robert A. Mundell. Za svou dlouhou kariéru ekonomického teoretika se stal nestorem mezinárodní ekonomie a ve druhé polovině 20. století byl jedním z jejích hlavních spolutvůrců a hybatelů. Jeho odborné texty se začaly objevovat v renomovaných odborných žurnálech pravidelně od konce 50. let minulého století. Tematická šíře jeho záběru je obdivuhodná, přesto postupně vykrystalizovalo několik oblastí, které zjevně získaly Mundellův teoretický zájem více než ostatní. Mezi tyto oblasti patří jednak monetární makroekonomie, ale především pak otázky mezinárodní ekonomie a uspořádání mezinárodního měnového systému.
Mundell-Flemingův model
Z první oblasti zmíním jeho poněkud opomíjený článek Inflation and Real Interest (Mundell 1963a), ve kterém popisuje mechanismus, díky kterému může dojít k dlouhodobému porušení vztahu mezi inflací, nominální úrokovou mírou a reálnou úrokovou mírou. Podle Mundella ekonomické subjekty na zvýšení očekávané inflace reagují tím, že se snaží zbavit se neúročeného oběživa a běžných vkladů nákupem jiných aktiv. Tím se snaží snížit ztráty z držby likvidních aktiv, které jim jinak zvýšená inflace přinesla. Nákupy jiných aktiv ale vedou k tomu, že jejich cena roste a reálný výnos musí klesat, což znamená, že i pouhé očekávané zvýšení inflace vede ke snížení reálné úrokové míry. V ekonomické literatuře se tento jev začal označovat jako Mundellův-Tobinův efekt.
Zatímco výše popsaný jev je spíše finesou z oblasti monetární politiky, pak další Mundellův příspěvek ze stejného roku představuje opravdu mezník v mezinárodní makroekonomii. Jedná se o Mundellův-Flemingův model (tzv. IS-LM-BP model), který zobecňoval a modifikoval tehdy dominující IS-LM model tím, že do něho vtělil možnost mezinárodního pohybu kapitálu a zároveň ukázal, že dopady fiskální a měnové politiky závisí také na tom, zda ekonomika je v režimu fixního nebo volně pohyblivého měnového kurzu. Je patrné, že Mundellův model předpokládající fixní cenovou hladinu spadá do keynesovského proudu ekonomie, která byla v 60. letech mainstreamem.
Připomeňme, že to, co se později stalo hlavním předmětem Mundellova zkoumání, bylo na konci 50. a počátkem 60. let spíše v základním stádiu. Od 60. let však alespoň v teoretické rovině nastává rychlý rozvoj a začínají se objevovat diskuse o významnosti kurzového režimu. Mundellův model se stává významným příspěvkem do diskuze o interakci mezi kurzovým režimem a stabilizační makroekonomickou politikou. Účinnost fiskální politiky je v Mundellově modelu při vysoké mezinárodní mobilitě kapitálu „maximální“, pokud měnové kurzy jsou zafixovány. Zvýšení vládních výdajů totiž nevede k výraznému růstu domácí úrokové míry a k vytěsnění domácích investic, neboť následuje příliv zahraničního kapitálu. Příliv kapitálu musí být v systému fixního kurzu absorbován centrální bankou prostřednictvím devizových intervencí, aby nedošlo k posílení kurzu domácí měny. Výsledkem potom je, že fiskální expanze je doprovázena i expanzí měnovou (centrální banka při absorbování přílivu kapitálu emituje další peníze) a má tak citelný dopad na domácí poptávku. Naopak měnová politika je v systému s fixním kurzem a volným pohybem kapitálu zcela neúčinná a daná země se zafixováním kurzu fakticky vzdala vlastní měnové politiky. V režimu volně pohyblivého kurzu je ale účinnost fiskálních a monetárních politik přesně opačná.
Mundellův model má velmi aktuální přesahy i do dnešní doby. Podle něj totiž platí, že fiskální restrikce dopadne na ekonomiku mnohem intenzivněji tam, kde jsou kurzy zafixovány, a naopak méně tíživě tam, kde se kurz může změnit. Z toho plyne vcelku jasný závěr pro dnešní vlnu fiskálních restrikcí, kterou provádějí ať již země s plovoucími nebo „totálně“ zafixovanými kurzy (tj. země, které jsou součástí měnové unie). Fiskální restrikce je nepříjemná vždy, ale ty země, které se vzdaly kurzového přizpůsobovacího kanálu, ji pocítí o to více. Dnešní situace v Řecku je toho jasným příkladem. Snaha za každou cenu udržet fixní kurz (v tomto případě v podobě setrvání v eurozóně) je tak zároveň i historickým experimentem na vysoce zadlužené a nemocné zemi.
Teorie optimálních oblastí
To, co je dnes ale považováno za největší Mundellův přínos, je jeho teorie optimálních měnových oblastí (tzv. OCA teorie). Když byl jeho článek o optimálních měnových oblastech publikován v roce 1961 (Mundell 1961), tak asi nikdo nepředvídal, že se stane zárodkem svébytného výzkumného programu uvnitř teoretické ekonomie. Ostatně podle Mundellových vzpomínek (Mundell 1997) tento článek, který dnes má bezmála pět tisíc citací v odborných žurnálech, byl původně dokonce odmítnut redakční radou časopisu Economica a přijat později až v American Economic Review. Mundell si v něm položil otázku, která byla mimo tehdejší diskuzi o výhodách a nevýhodách flexibilního nebo fixního kurzu.
Zastánci i odpůrci volných kurzů totiž jako axiom přijímali to, že měna je vždy národní a že uvnitř národního státu je nutně kurz mezi jeho regiony zafixován. Proč by tomu však mělo být? Vzato čistě ekonomicky by z hlediska optimality bylo lepší, kdyby byla jedna měna na takovém území, které má společné ekonomické charakteristiky. Tato území či zóny se ale nemusí krýt s hranicemi národních států a naopak je myslitelné, že uvnitř hranic národního státu by těchto zón mohlo být více. Je zjevné, že Mundell byl ve svých úvahách inspirován tehdejší situací své rodné Kanady, která již v 60. letech (na rozdíl od ostatních vyspělých zemí) experimentovala s flexibilitou kurzu své měny vůči americkému dolaru. Podle Mundella však hranice mezi optimálními měnovými zónami na severoamerickém kontinentě nekopírovala národní hranici z východu na západ, ale spíše vedla mezi atlantickým pobřežím na jedné straně a pacifickým na straně druhé.
Z pozdějších Mundellových názorů na optimální měnové oblasti je však zřejmé, že u něho došlo k významnému posunu. Již na konci 60. let aktivně propaguje myšlenku jednotné evropské měny a později podporuje i teoretický projekt společné měny ve východní a jihovýchodní Asii. Původní klíčová úvaha, že by uvnitř národního celku mohlo být více měn, která byla přítomna v původním článku, již byla zcela potlačena a nahrazena myšlenkou, že optimální měnové oblasti mají velké a nejlépe kontinentální rozměry. I z dalších jeho článků a publikovaných názorů je patrný výrazný příklon Mundella k systémům fixních kurzů nebo velkých měnových oblastí se společnou měnou.
Fiskální a politická integrace
Nechci se dopouštět laciné kritiky Mundellových prognóz z konce 90. let, přesto je myslím správné zmínit i to, že v mnoha věcech se podle mne mýlil a s mnoha jeho názory nelze souhlasit. Krátce před vznikem eurozóny Mundell sice správně odhadl, že do ní vstoupí mnohem více zemí, než kolik původně bylo zamýšleno, ale mýlil se v důsledcích této skutečnosti. Podobně se na konci 90. let mýlil v tom, že fixní kurzy nemusejí být doprovázeny formou další (zejména fiskální a politické) integrace. Krátkodobě skutečně nemusejí, ale jak dnes až příliš bolestně vidíme, v delším časovém období se fiskální a politická integrace přihlásí o slovo, ale to již je členským zemím měnové unie prezentována v obalu „nevyhnutelné nutnosti“. Ani měnový výbor (currency board), který na příkladu Argentiny Mundell vyzdvihoval jako alternativní způsob zafixování kurzu, se dnes nejeví jako ideální (měnový výbor v Argentině nakonec dopadl finanční katastrofou a jeho konec byl doprovázen nezvykle hlubokou hospodářskou krizí).
Nic to však nemění na tom, že samotný pojem optimální měnové oblasti je z teoretického i praktického hlediska velmi užitečný. Je pochopitelné, že zejména v diskuzích o výhodách a nevýhodách vstupu zemí do měnových unií nachází velké využití. Od jeho zárodku v 60. letech až do současnosti prodělal tento koncept určitý vývoj a dnes si již žije vlastním životem nezávislým na svém autorovi.
Jednou z teoretických inovací, kterou pojem optimální měnové oblasti prodělal, je tzv. endogenita optimální měnové oblasti. Jedná se o zajímavou, ale zároveň kontroverzní myšlenku, která se nikoliv náhodou objevila v souvislosti s tehdy vznikající eurozónou. Nutno však říci, že již nejde o myšlenku Mundellovu a ani mi není znám Mundellův jasný postoj k ní. Endogenitou optimální měnové oblasti se rozumí skutečnost, že ona optimalita se v čase vyvíjí. Stoupenci endogenity optimální měnové oblasti (např. Frankel a Rose, 1998) tak argumentují, že ekonomický celek zpočátku nemusí být optimální měnovou oblastí, ale že se jí stane po tom, co se na jeho území začne používat jednotná měna. Tuto hypotézu podporují argumentem, že společná měna povede k prohloubení zahraničního obchodu a ke sladění hospodářského cyklu na daném území. To vše potom přispívá k tomu, že daná oblast se přibližuje optimální měnové zóně. Není překvapivé, že tato hypotéza byla diskutována a propagována některými „rádoby ekonomy“ a politiky především v době vzniku eurozóny, protože už tehdy bylo mnoha skutečným ekonomům zřejmé, že vznikající měnová unie ani zdaleka není optimální měnovou oblastí. Teze o endogenitě OCA tak nabízela alespoň jakousi útěchu, že celek, který není optimální měnovou oblastí, se k optimální měnové oblasti samovolně přiblíží a „odpracuje“ to právě společná měna.
Jednou z nevýhod makroekonomie oproti jiným vědám však je to, že vyvrácení mylných hypotéz formou reálného experimentu v praxi je nejen pomalé, ale i společensky velmi drahé v podobě obětování růstu HDP a zaměstnanosti. Hypotéza o endogenitě OCA je toho příkladem. Eurozóna se optimální měnovou oblastí nestala, jednotná měna zavedená v nesourodém celku naopak zvýraznila některé odstředivé tendence. Odlišné míry inflace a odlišné reálné úrokové míry uvnitř měnové unie vedly k nárůstu značných nerovnováh (včetně nerovnováh platebních bilancí), k financování bublin na trzích aktiv v jedněch zemích eurozóny a ke škrcení růstu v druhých členských zemích. Finanční krize z konce roku 2008 potom zapůsobila jako katalyzátor a pouze demaskovala skutečnost, že vývoj v eurozóně byl dlouhodobě neudržitelný.
Zatímco teze o endogenitě OCA byla alespoň vědeckou hypotézou (byť mylnou), pojem optimální měnové zóny dnes v Evropě svádí ke zneužití v oblastech, které Mundell podle mne neměl na mysli. Tak například optimální měnová oblast vůbec nemusí být zároveň „bankovní unií“ a naopak, vytvoření „bankovní unie“ nemůže nijak vyrobit optimální měnovou oblast! Myslím, že každý zodpovědný ekonom by se dnes měl snažit o to, aby se Mundellův pojem optimální měnové oblasti navrátil tam, kam patří. To znamená, aby byl používán pro racionální a objektivní posuzování toho, zda daná oblast skutečně je anebo není zralá k tomu, aby měla jednotnou měnu. K tomu účelu přece byl tento pojem původně zamýšlen a jen tak si uchová svůj závažný obsah. Ekonomové by neměli dopustit, aby se z jinak užitečného ekonomického konceptu stal jen zploštělý politicko-reklamní slogan, který místo toho, aby byl objektivním kritériem, bude pouze nástrojem k prosazování integrace pro integraci.
Literatura: Mundell, R. A. (1961): A Theory of Optimum Currency Areas: American Economic Review. Vol. 51, No. 4. Mundell, R. A. (1963a): Inflation and Real Interest: Journal of Political Economy, Vol. 71, No. 3. Mundell, R. A. (1963b): Capital Mobility and Stabilization Policy under Fixed and Flexible Exchange Rates: Canadian Journal of Economic and Political Science, Vol. 29, No. 4. Mundell, R. A. (1997): Optimum Currency Areas. Speech presented at the Conference on Optimum Currency Areas, TelAviv University, December 5, 1997. Frankel, J. A., Rose, A. K. (1998): The Endogeneity of the Optimum Currency Area Criteria: Economic Journal, Vol. 108, No. 449.