(Mezinárodní politika 23.2.2009 strana 16, rubrika: Globální finanční krize)
říká viceguvernér České národní banky Miroslav Singer. V rozhovoru pro Mezinárodní politiku vysvětluje, proč byly české finanční instituce ušetřeny problémů v souvislosti se světovou finanční krizí, a upozorňuje, že teprve nyní, v desátém roce její existence čeká společnou evropskou měnu skutečná zatěžkávací zkouška. Připomíná také, že všechny sliby politiků v dobách krizí musí být jednou někým zaplaceny. S Miroslavem Singerem hovořil Robert Schuster.
V posledních měsících zasáhla svět finanční a hospodářská krize. Dá se říci, v jaké její fázi se nyní nacházíme?
Poměrně obtížně. Máme za sebou určitě vstupní fázi krize ve smyslu nějakých prvotních otřesů finančního sektoru, které v tomto odvětví vznikly. Je evidentní, že zmíněné otřesy i celá krize se přelévají do reálných ekonomik, ale jak dlouho tam budou působit, případně, zda reálné ekonomiky uštědří naopak zpětně nějaký šok finančnímu sektoru, který je úvěruje a financuje, se nedá v současné chvíli říci. Obecně platí, že krize, které začínají jako finanční krize, jsou delší. Z mého hlediska se to odhaduje o to obtížněji, že se jako by nejedná o naši krizi. To znamená, že se musím do značné míry spoléhat na odhady svých kolegů v zahraničí, kteří ale zase v posledním roce a půl nějak excelentní výkony v předvídání nepředvedli. Prvotní odhady říkaly, že krize zasáhne špatné úvěry do nemovitostí ve Spojených státech a že v druhé polovině minulého roku by to mohlo pomalu končit. Pak přišly další šoky, ať už v podobě krachu investiční banky Lehman Brothers, Island, americký koncern AIG. Moje zkušenost proto je, že prognózy v poslední době selhaly, a proto se na jejich základě špatně usuzuje. Někdo říká, že to bude trvat dlouho, někdo zase, že krátce, a zatím se nedá říci nic jiného, že předehra krize je za námi.
Česká republika je na tom zatím v porovnání s ostatními zeměmi střední a východní Evropy docela dobře a nebyla přímo zasažena největšími vlnami finanční krize. Čím to je?
U nás jsme zaznamenali relativně malý vliv krize na finanční sektor. V tuto chvíli ale už zasahuje reálnou ekonomiku pokles poptávky, takže to se u nás projeví dost citelně, protože česká ekonomika je otevřená a zaměřená na export. Pokud jde o náš finanční sektor, světová krize se na něm bezprostředně nepodepsala, protože je hodně ponořený v našem hospodářství a téměř vůbec se nefinancuje zvnějšku. Zdejší finanční instituce také téměř neinvestovaly v zahraničí, což má řadu důvodů, jež jsou obecně makroekonomické a hodně souvisejí nejenom s existencí koruny, ale i s makroekonomickou politikou prováděnou u nás v minulých letech. Tím, že měnová i fiskální politika byla vždycky relativně střízlivá, začal se projevovat dlouhodobý trend v podobě mírného posilování české koruny, ale současně naše měna fluktuuje, což zvyšuje jednak kurzové riziko pro investice směrem do zahraničí; stejně tak to odrazuje od půjčování. Přitom, jak měna dlouhodobě posiluje, snižuje se ochota investovat v zahraničí. Současně umožňuje tato situace národní bance držet úroky na nízké úrovni, a to odrazuje všechny, kteří by si chtěli v zahraničí půjčovat, protože by si půjčovali dráž než u nás, a to dohromady vede k tomu, že jak aktiva, tak i pasiva finančního sektoru jsou drtivou většinou umístěna v České republice. Takže kanálů, jimiž by se mohla přenést světová finanční krize do Česka, moc není. Objevily se samozřejmě informace, že některé naše banky investovaly na Islandu, ale jednalo se o velmi malé objemy, takže vzniklé ztráty se podařilo během jednoho nebo dvou měsíců zahladit. To byl důvod, proč se světová finanční krize našich bank příliš netýkala.
Sousední Slovensko zavedlo 1. ledna 2009 euro a objevily se hlasy, že se tak stalo v nejlepší možný okamžik. Souhlasíte s tím hodnocením a dá se tak významná událost, jako je vstup do měnové unie, vůbec nějak načasovat?
Načasovat se moc nedá. Slovensko ale mělo velké štěstí, protože jeho přístupová fáze byla jedním z makroekonomicky nejsnazších období, jež jsme v posledních dekádách zažili. To samozřejmě Slovensku značně pomohlo splnit všechno, co splnit mělo, byť i tak to byla poměrně dobrodružná jízda třeba z hlediska vývoje kurzu koruny vůči euru. Kdyby chtěl někdo přistupovat do eurozóny, nemohl by si pomalu přát lepší období na plnění testů, než mělo Slovensko. Jestli bude euro Slovensku teď pomáhat, nebo naopak, se teprve ukáže, protože Slovensko do eurozóny vstupovalo s hodně silným kurzem, což není v těchto dobách výhodné.
Eurozóna slaví letos deset let své existence. Dá se uplynulé desetiletí nějak zhodnotit? Je už dnes euro významným faktorem s pozitivními vlivy na ekonomiku?
Přiznám se, že jsem nad tím nějak systematicky nepřemýšlel. Zdá se, že eurozóna byla impulsem pro další rozvoj obchodu, ale solidní empirické studie paradoxně říkají, že v zahraničním obchodu pomohla zemím, které s eurozónou sousedí, prakticky stejně jako zemím, jež eurozónu vytvořily. Jinými slovy, z většího trhu eurozóny profitovaly i ty země, jež euro nezavedly. To je asi jediný silný závěr, který se dá udělat, protože všechno ostatní je obtížné. Eurozóna neroste nějak moc rychle. Navíc máme za sebou asi nejpříznivější desetiletí z hlediska mezinárodního ekonomického vývoje, takže eurozóna začne teprve teď během krize procházet testem. Společná evropská měna je totiž postavena na plnění některých pravidel, což se až dosud dařilo, aniž by tam byl obsažen nějaký silný sankční mechanismus. Teď se ale dostáváme do trochu jiného období, kde bude pro jednotlivé politické elity podstatně těžší fungovat, což se samozřejmě může, ale nemusí, odrazit na jejich vztahu k pravidlům eurozóny. Jakmile budou zmíněná pravidla opuštěna, pak se to začne rozkládat.
Projevy globální krize vedly v uplynulých měsících k tomu, že vlády na celém světě začaly pumpovat peníze do hospodářství, ve snaze zachránit citlivá odvětví svých ekonomik. Znamenají všechna tato opatření nový trend v podobě návratu státu do hospodářství a opak deregulační vlny z 90. let minulého století?
Skutečnost, že politici vidí krizi nutně jako něco, kdy musejí konat a jsou schopni vysvětlit voličům, proč tak konají, je evidentní, což se samozřejmě nemůže neprojevit na tom, že stát převezme větší roli, než jakou po určitou dobu měl. Jestli je to dobře, nebo špatně, se mi říká podstatně hůř, protože krize je součástí kapitalismu. Cyklický vývoj není žádný mýtus. My teď zažíváme krizi, která je obtížná. Jednak probíhá synchronizovaně a ve všech významných světových ekonomických centrech naráz, takže neexistuje region, kterému by se dařilo lépe a jenž by dokázal ostatní vytáhnout ven, což krizi prohloubí. Navíc byla krize zahájena krizí finančního sektoru, což je také špatná zpráva. Zda ale vyšší role státu v době krize pomůže, si nejsem úplně jist. Je to ale velmi složitá situace, protože důležitá pak začne být rovněž skutečnost, že žádný stát nemá peníze schované v nějaké pokladničce a musí si je vypůjčit z ekonomiky. Nyní se ukazuje, že trhy jeví stále menší a menší ochotu podobné záchranné akce financovat, což bude úsilí vlád brzdit. To má pak vliv i na aktéry, kteří by chtěli výdaje brzdit, k nimž patří třeba často kolegové z centrálních bank vyspělých zemí, kteří teprve teď začínají počítat. Jinými slovy: debata o vyšší roli státu nás teprve čeká, protože nyní nastává doba placení. To máte jako u firmy – jedna věc je kapitál navýšit, rozhodnout o tom, že bude zvýšen, druhá věc je ho poskytnout. Brzy se ukáže, že je rozdíl mezi příslibem a plněním. Pro politiky to bude samozřejmě zpětně lekce, že nemají tolik slibovat, což je fáze, do níž se teprve dostáváme.
Jaká byla z vašeho pohledu role globálních finančních institucí, jako jsou Světová banka, Mezinárodní měnový fond? Jsou to přece jenom instituce, které existují od konce 40. let, kdy světová ekonomika nebyla zdaleka tak propojená. Měly by se adaptovat na změněnou situaci světového hospodářství?
Pro Světovou banku to ani tak neplatí, protože jejímúkolemje bojovat s chudobou. Ale v případě Měnového fondu se začínaly objevovat debaty, je-li ho zapotřebí apod. Ale teď během krize začal organizovat záchranné balíčky, například pro Maďarsko, Lotyšsko a další, takže sehrál tradiční roli, již všichni očekávali. Myslím, že se nedá hovořit o nějaké adaptaci. Z hlediska finančního sektoru přišla krize relativně nečekaně. Bylo by koneckonců také absurdní, kdyby byla očekávaná, protože to by znamenalo, že někdo věděl, že finanční instituce mají velké problémy, ale nic proti tomu nekonal. Mezinárodní měnový fond jedná přesně v rámci mandátu, který byl až na nějaké odchylky vždycky totožný. Zbytek jsou pro mě spíš mediální perličky. Napsat například, že „Fond dává dohromady pomocné balíčky“ jako vždycky, je podstatně méně atraktivní titulek než napsat něco ve smyslu, že „Fond musí kvůli krizi v Maďarsku hledat novou roli“. Postupy fondu se ale ve skutečnosti vůbec nezměnily: Do cílové země přijede jeho tým, spočítá si, kolik prostředků bude zapotřebí, o kolik je potřeba seškrtat výdaje v rozpočtu tak, aby země byla schopna splácet své dluhy. Pak se řekne, že země potřebuje určitou sumu a aby ji splatila, musí být její rozpočet několik let v takovém a takovém stavu. To se pak oznámí premiérovi a ministru financí, jimž – vzhledem k tomu, že se jejich rezervy tenčí – nezbývá nic jiného než na podmínky Měnového fondu kývnout.
Úkolem vládních politiků pak je vysvětlit to vlastním voličům. Pokud se jim to nepovede, přijde za nějakou dobu jiná vláda a fond vyšle novou misi a počítání začne od začátku. A to dělal Mezinárodní měnový fond vždycky. Tam žádná novinka pro mě není.
Očekáváte, že v budoucnu, až stávající krize pomine, se objeví pokusy o nějakou novou „globální finanční architekturu“, která by byla odolnější vůči podobným otřesům?
Samozřejmě lidstvo stále sní o tom, že se mu povede předejít nemilým překvapením. Problém je, že překvapení je z definice překvapivé. Očekávané překvapení není překvapení. Jasně, zase se objeví úvahy o „indikátorech včasného varování“ a o „nové globální architektuře“, která, jak čtu, „musí předejít tomu, aby se něco podobného opakovalo“. Ale ono se to stejně nezopakuje, protože za deset až patnáct let se stane něco zcela jiného. Lidé i politici sami chtějí slyšet, že tohle se nám už nikdy nestane. To je prostě danost, je to svým způsobem pravda, stane se nám něco jiného. A v takovéto situaci bude Mezinárodní měnový fond přicházet opět se svými záchrannými balíčky.
Kritici globalizovaného kapitalismu často kritizují skutečnost, že toky financí a investic se orientují pouze podle kritéria největší atraktivity. Jakmile přestanou být někde podmínky dostatečně výhodné, okamžitě se přesunou jinam. To vyvolalo úvahy, že tyto transakce by měly být zpoplatněny, daněny, tak jak to předpokládá například tzv. Tobinova daň. Bylo by to řešení, jak předcházet krizím?
Určitě to není řešení, je to možnost, jakou se svět může vydat, když bude v hlavních světových ekonomikách existovat dostatečně velká politická vůle, což ve většině z nich znamená vůli voličstva. Pro mě to není žádná lákavá vize. Svět s různými omezeními, a i pokud jde o pohyb kapitálu, jsme tu měli dost dlouhou dobu po válce a nezdá se, že by měl méně krizí než ten svět, ve kterém jsme teď. Je to jako s módou. Existují různé vlny, které se stále nějak vracejí v pozměněné podobě. Asi se nevrátí extrémně silné zásahy minulosti, že by někdo na nějakém ministerstvu schvaloval, jestli můžu jít investovat do Francie, a na ministerstvu ve Francii by někdo schvaloval, jestli tam můžu dovézt peníze. To si myslím, že se opakovat nebude. Třeba přijde někdo a řekne, že je potřeba zdanit zisky, zdanit peníze, které příliš rychle létají. Pro mě je to těžko představitelné, že bych z toho měl radost, ale to je věc demokracií. Základem je, že krize se budou opakovat, budou přicházet v jiných podobách, odjinud a stále dokola – tak, jako přicházely v dobách, kdy podobná oddělení na ministerstvech byla. Po válce existovala taková oddělení skoro všude a některé země se v tom světě zorientovaly poměrně slušně a jiné, třeba Velká Británie, dělaly skoro třicet let to nejhorší, co dělat mohly.
Jak se tenhle vývoj posledních týdnů a měsíců podepíše na roli dolaru jakožto hlavní měny světové ekonomiky?
Jestli budou mít Spojené státy dlouhou dobu problémy, pak dolar oslabí, ale to záleží také hodně na tom, jaká bude politika nové americké vlády, a to se nedá v tuhle chvíli dost dobře odhadnout. Nemám tušení. Americká ekonomika má tu vlastnost, že lidé jsou více připraveni jet za prací tam, kde zrovna je. Firmy jsou ochotnější v případě potřeby rychleji reagovat – najímat lidi nebo je zase propouštět a kapitál se tam rychleji takzvaně realokuje. Proto se Spojené státy z podobných krizí vzpamatovávají rychleji než zbytek světa, což může vést k tomu, že dolar bude zase atraktivnější. Proto říkám, že se to těžko odhaduje. Ale v tuhle chvíli se nezdá, že by světová hospodářská krize měla dolaru nějak prospět.
***
Z hlediska finančního sektoru přišla krize relativně nečekaně. Bylo by koneckonců také absurdní, kdyby byla očekávaná, protože to by znamenalo, že někdo věděl, že finanční instituce mají velké problémy, ale nic proti tomu nekonal.