Miroslav Singer (Newsletter Institut Václava Klause červen 2016 strana 4, rubrika Otázka IVK)
Záporné úrokové sazby sice někteří naši kolegové využívají, určitá skepse vůči tomuto nástroji je však na místě. Moje zdrženlivost k jejich využití jako nástroje efektivního uvolnění měnových podmínek je odrazem několika faktorů: limitu rozsahu použitelnosti, pochyb o efektivnosti tohoto nástroje a rizik jejich delšího používání.
Pokud jde o limit rozsahu, ten je evidentní. To, že dolní mez úrokových sazeb není na nule, neznamená, že obecně tato dolní mez úrokových sazeb neexistuje. Dokonce i v ekonomikách, kde je intenzita využití bezhotovostních transakcí dramaticky, z určitých hledisek řádově, vyšší než u nás, je evidentní, že hodnota záporné úrokové sazby, při které firmy i jednotlivci začnou pro uložení svých úspor používat hotovost či jiná aktiva, existuje a nebude zase tak hluboko pod nulou. Z toho ale plyne, že záporné úrokové sazby mají omezený rozsah hodnot, dolní mez pro ně existuje a již tento fakt limituje jejich efektivnost, neboť omezuje jejich potenciál v rámci tzv. kanálu očekávání. Pro lepší pochopení příklad z „westernovek“: Nacházíme-li se v táboře pionýrů Západu, který obklíčili indiáni na koních těšící se na chvíli, kdy nám dojde tenčící se zásoba munice, jejich radostná očekávání nijak zvlášť nezhatí fakt, že před jejich zraky najdeme pytlíček s šesti náboji. Bohužel však očekávání hrají zvláště v investičním konání značnou roli a efektivní měnová politika není bez jejich ovlivňování možná.
Další pochyby o tomto nástroji plynou z toho, že využití záporných úrokových sazeb zvyšuje nejistotu ekonomických subjektů, které se ocitají ve světě paradoxů, kde řada pravidel přestává platit. Ve světě, který je tak trochu „za zrcadlem“. Ovšem nejistota samozřejmě ochotu investovat snižuje. A v poslední řadě platí, že nestandardní nástroje používají centrální banky v situaci, kdy finanční systém, a banky obzvlášť, přestává efektivně přenášet měnové uvolnění v podobě snížení úrokových sazeb do reálné ekonomiky. Jednak proto, že je narušen, ale také proto, že v období deprese a deflačních rizik jsou zřejmě např. podle některých studií Adriana Blundell – Wignalla (OECD) významnější pobídkou k investicím u nejvýznamnějších rozvíjejících se korporací, které v kratším období determinují největší část růstu globální poptávky, budoucí výnosy a budoucí tok peněz než úrokové náklady.
Rizikem delšího udržování úrokových sazeb na záporných úrovních je samozřejmě vynalézavost finančního sektoru, který může být takovou situací motivován k nabídce na uložení peněz nebo pro transakce vhodných nástrojů, jejichž hodnota se bude odvozovat od hotovosti, za poplatky nižší, než je absolutní náklad záporných úrokových měr. Taková situace by vedla k další ztrátě účinnosti převodu měnové politiky do reálné ekonomiky.
V souhrnu tak využitelnost záporných úroků pro měnové uvolňování hodnotím spíš skepticky. Mohou ovšem samozřejmě doplnit jiné nástroje, stejně jako mohou sloužit jako nástroj cíleně bránící přílivu krátkodobého vysoce spekulativního finančního kapitálu v těch segmentech finančního trhu, kde je takový kapitál ukládán.