(Ekonom 25.1.2001 strana 52, rubrika: Peníze a investice)
Některé z navržených technických detailů výpočtu kapitálové přiměřenosti jsou velice
diskutabilní (měření úvěrových rizik souvisejících s kolaterály, sekuritizací aktiv, započtením
rozvahových pohledávek a závazků či podrozvahových položek). Zvýšené nároky jsou kladeny i na
bankovní účetnictví. Předpokládá se, že stejný systém měření rizik budou v ČR aplikovat nejen
banky, ale v užší podobě i obchodníci s cennými papíry. V některých aspektech zůstává koncept
poplatný historii a v době zavedení do praxe (rok 2004) bude nesporně historicky překonán. Praxe a
zejména účetní postupy dokazují, že nastává čas opustit princip dělení rozvahy a podrozvahy na
bankovní a obchodní portfolio, v nichž rozdílně měří úrokové a akciové riziko, používají se i jiné
oceňovací metody. Pokud jde o úrokové riziko, některé banky používají metodu VAR a jiné modely
aplikované společně na obchodní i bankovní portfolio. Přesto existují kontroverzní otázky měření
úrokového rizika, jako je kvantifikace durace vkladů. Standardní metodu i metodu modelů je možné
rozšířit i na bankovní portfolio. Fakt, že k tomu dosud nedošlo, způsobuje mnoho problémů. Mnoho
bank však toto rozšíření již provedlo. Dnes neudává tón v řízení finančních rizik pouze Basilejský
výbor, ale také americké a mezinárodní účetní standardy. Zajímavý je návrh týkající se finančních
nástrojů z prosince 2000, který jde daleko nad rámec stávajícího IAS 39. Návrh požaduje veškeré
finanční nástroje (včetně vkladů a úvěrů) oceňovat v reálných hodnotách, ruší složité principy
zajišťovacího účetnictví, zcela likviduje rozdíly v právní podstatě nástrojů a sleduje výlučně
ekonomickou podstatu (např. dluhopisy, úvěry a vklady považuje za shodné nástroje). Z tohoto
pohledu jsou pojmy "bankovní a obchodní portfolio" již historickými relikty.