Krocení hypoték v čase předvolebním

Mojmír Hampl (Hospodářské noviny 26. 6. 2017 strana 8, rubrika Názory)

Je překvapující, kdo a jakými argumenty kritizuje Českou národní banku za snahu získat účinné nástroje k udržení finanční stability v zemi. Jak to, že někdy i politici, kteří se označují za konzervativní a opakovaně mluví o potřebě uměřeného hospodaření a o rizicích neobezřetného zadlužování, jako by v případě novelizace zákona o ČNB začali tvrdit opak? Zhruba tedy to, že ceny nemovitostí půjdou jen nahoru, že každý má mít téměř „právo na svůj dluh“ na pořízení nemovitosti a že žádná rozumná kritéria neudržitelného zadlužení nemají být vymáhána. Jeden kolega si dokonce všiml paradoxu, že to občas tvrdí titíž lidé, kteří v případě zákona o spotřebitelském úvěru regulaci zesilovali, aby chránili tytéž voliče – dlužníky – před riziky předlužení.

Ono to ale nakonec zase tak překvapivé není. Vždyť je to vlastně učebnicová situace: blíží se volby a politická elita přirozeně „dýchá s lidmi“. Ti jsou ohledně příjmů, zaměstnanosti a ekonomických vyhlídek v dobré, možná až euforické náladě. Proč jim tuto euforii narušovat nepříjemným přemýšlením o horších časech (které přitom jednou zákonitě nastanou), o budoucích splátkách dnešních závazků za tvrdších podmínek nebo o tom, že ceny nemovitostí nemíří nikdy bez přerušení jen jedním směrem?

Ekonomickým jazykem řečeno, politická elita je u nás prostě stejně jako jinde často tzv. procyklická. To znamená, že její rozhodnutí hospodářský cyklus, tedy odchylování od ekonomické rovnováhy, začasté prohlubují a zesilují. Koneckonců jednou z typických vlastností fiskální politiky většiny vlád za dobu samostatné České republiky je právě její procykličnost. Přílišné brzdění ve špatných časech a zbytečné šlapání na plyn v časech dobrých.

Ale vůbec to není jen nějaké naše specifikum. Vzpomeňme třeba na „regulatorní smršť“ ve finančním sektoru po roce 2008. Ta byla též z politických důvodů (vzniklých ale mimo ČR – my jsme se s ní jen svezli) drtivě procyklická. Největší zátěž uvalovala na finanční sektor v nejhorších časech. Tím ovšem volení politici přenesli větší část břemene udržení finanční stability na centrální banky, aby je vzápětí kritizovali, že je jejich měnová politika příliš uvolněná. To jsou paradoxy, že?

Centrální banka se ze své podstaty a díky svému mandátu musí chovat právě opačně – proticyklicky. Neudržitelným euforiím a velkým panikám má předcházet, zabraňovat jim, ne je podporovat. Musí šlapat na plyn ve špatných časech a v těch dobrých nohu z plynu naopak sundat. To je její definice, nikoliv chyba. Někdejší šéf americké centrální banky McChesney Martin kdysi prohlásil, že úlohou centrální banky je odnést nádobu s punčem právě tehdy, když se večírek začíná hodně slušně rozjíždět. Jak stále trefné!

ČNB v souladu s tímto principem pomohla v době depresivní nálady a nejdelší recese v novodobých dějinách odbrzdit ekonomiku pomocí kurzového závazku. Lidé byli v roce 2013 ve špatné náladě a nevěřili, že to pomůže. A politici je v tom často utvrzovali. Závazek pomohl, protože základní principy makroekonomie navzdory laickým kritikům překvapivě často fungují. No, a stejné hlasy zase dnes říkají, že ČNB zbytečně přehání, když upozorňuje na budoucí rizika dnešního možného neudržitelného zadlužování. ČNB má ale právě v dobrých časech finanční sektor i jeho klienty připravovat na ty horší. Tuší totiž, že po parádních rovinkách přijdou i zatáčky, a ví, že není dobré do nich najíždět plnou rychlostí.

Opakovaný argument proti ČNB zní – chce hasit, co sama zapálila. Těžko hledat více lichý argument. Vždyť nehoří, netřeba hasit. ČNB pouze varuje, že by na hypotečním trhu někdy v budoucnu hořet mohlo, a snaží se o prevenci. Ceny nemovitostí též označujeme za „mírně nadhodnocené“. Ovšem právě v takovýchto, stále ještě klidných okamžicích je dobré umožnit strážci finanční stability účinně a pod sankcí vymáhat ode všech dodržování elementárních protipožárních opatření a předpisů. Zavádět je až nad kouřícím spáleništěm není úplně moudré, jakkoliv je to pak samozřejmě politicky snazší.

Má mít tuto roli právě centrální banka? Inu, nemusí. V našich podmínkách se ovšem zákonodárci rozhodli svěřit tento úkol ze zákona právě jí. Možná kdyby jedinou institucí odpovědnou za finanční stabilitu nebyla ČNB, ale vláda nebo rozpočtový výbor sněmovny, třeba by už námi podporované nástroje (závazné limity LTV, DTI nebo DSTI) byly dávno schváleny.