Jana Chuchvalcová, Karel Machala (Bankovnictví 27.1.2012 strana 14, rubrika Rozhovor)
S Mojmírem Hamplem, viceguvernérem České národní banky, jsme v našem novoročním rozhovoru probírali aktuální témata, jako jsou dluhová krize eurozóny, evropská fiskální federace nebo příliš těsná regulace finančního sektoru a její dopady na banky a bankovní skupiny působící v České republice.
* V dluhové krizi zatím není vidět světélko na konci tunelu. Skutečná řešení se zdají být neprůchodná, anebo k nim politici nemají odvahu. Alternativou státních bankrotů a opuštění eurozóny (alespoň pro část zemí) se zdá být jen federalizace, monetizace dluhu inflací nebo rozsáhlá liberalizace, která by urychlila růst a umazala poměr dluhu k HDP. Které z těchto řešení by přineslo nejméně škod pro Evropu a také pro Českou republiku? Existuje podle vás ještě jiná možnost, jak z této situace ven?
Historie naznačuje, že krize z předlužení států se zkrátka nedají dost dobře řešit bez podstatné redukce dluhového břemene vlád. My zatím to dluhové břemeno jenom přenášíme z jedněch na druhé. Ze soukromého sektoru na stát, ze států na nadnárodní instituce, z méně solventních zemí na solventnější. Přitom podle mého přehlížíme, že svět se dostal do unikátní situace: v největších problémech jsou ty nejbohatší země. Bohatší může pomoci chudšímu, ale kdo může pomoci nejbohatšímu? To je přece konec hry. Proto také tak těžko hledáte to světlo na konci tunelu. Začátek naděje je v uvědomění si toho, co fungovat zřejmě nebude. A to je podle mého názoru právě to „odsouvání a přesouvání“ dluhového břemene. Odsouvání v čase a přesouvání napříč světem. K jednotlivým alternativám se asi dostaneme dále v rozhovoru, to není na jednu větu.
Jednotlivé alternativy
* Takže nejprve k federalizaci. Pokud se Evropská unie rozhodne pod tlakem krize směřovat k transferové unii vedoucí k federalizaci, vyvstává řada otázek. Je možné federaci v EU prosadit demokratickým způsobem? Proč probíhá centralizace „plíživým způsobem“? Není-li to možné, může to vůbec dopadnout dobře? Není rozhodování o centralizaci regulací ve finančním sektoru i jinde před rozhodnutím o tom, zda chceme společný stát, tak trochu zapřaháním vozu před koně?
Naprostý souhlas. Tohle já vnímám už delší dobu jako úplně zásadní problém. Myslím, že je třeba nejprve učinit politické rozhodnutí, zda chceme v EU směřovat k jednomu státu, či ne. A teprve pak činit zásadní „federalizační kroky“. My ale dál stavíme dům od střechy. V oblasti regulace finančních trhů dochází od roku 2008 k poměrně brutálnímu tlaku na federalizaci (systémy pojištění vkladů, dohled nad finančním trhem, krizové řízení ve finančním sektoru...) a přitom na národní úrovni nemáte téměř nikde v EU politické síly, které by chtěly federaci skutečně urychleně budovat. Tento „plíživý způsob“ tak podle mého mínění vede k horšímu stavu světa, než by vedla jakákoli jasná odpověď na otázku jeden stát ano/ne. A to proto, že budujeme mechanismy, které nejsou definičně připraveny na špatné časy, na nejobtížnější okamžiky. Není jasné, kdo bude platit, až na to přijde, kdo komu odpovídá, kdo má konečné slovo – a to už se pak přímo dotýká práce i nás jako technokratické instituce. Koneckonců na konstrukční vadu „měna bez státu“ dnes dojíždí euro. Takže nejprve musí být politické rozhodnutí. Pokud pak federalizace, tak vzhůru k ní. Pokud ale to rozhodnutí neexistuje, anebo dokonce není dosažitelné, což naznačujete, tak ji ani dnes plíživě nebudujme. Kumulovali bychom to nejhorší ze všech světů.
* A co tedy evropská fiskální federace? Je řešením dnešní krize?
To je jiná forma přenesení onoho břemene z jedněch na druhé. Cestou k ní je například společný evropský dluhopis. Trhy jako věřitelé zadlužených vlád by to asi krátkodobě uvítaly. Ale vidíte, že i mírné formy federalizace závazků narážejí v EU na nepřekonatelné politické překážky, takže krátkodobě nejsou použitelné. A z dlouhodobého hlediska se zase ptám, proč by vznik jednoho státního útvaru v EU s jedním rozpočtem měl být zárukou toho, že veřejné finance budou v takovém útvaru systematicky ve větším pořádku, než jsou dnes v národních státech?
* EU zatím nesměřuje ani k větší prorůstové liberalizaci, ani k návratu k dodržování pravidel eurozóny (každý stát ručí za sebe, centrální banka neodkupuje dluhopisy zemí). Mnohé regulace problém „koule na noze“ růstu v EU naopak zhoršují. Je vůbec liberalizace evropských ekonomik politicky schůdná? Jsou i ve finančním sektoru regulace, které významněji brzdí růst HDP?
„Vyrůst“ z dluhů by bylo krásné, ale skutečně děláme na celoevropské úrovni vše pro to, aby byla EU zásadně konkurenceschopnější a pružnější, než je dnes? Umíme o tom spíše mluvit, ale v realitě ve většině sektorů činíme často opak. Správně upozorňujete na regulaci finančního sektoru. Minimálně dva roky jako ČNB na všech fórech jednáme tak, aby EU v regulaci nečinila příliš mnoho věcí najednou, navíc často dříve než zbytek světa a bez ohledu na kumulované dopady na celý sektor a následně na reálnou ekonomiku. Jednou možná budeme v učebnicích psát, že bezhlavé regulační utahování přímo uprostřed „stresových časů“ bylo jednou z největších hospodářsko-politických chyb celé této finanční krize. Takže nejde o jednotlivé regulační zásahy, ztratili jsme obecně cit pro proporce a časování změn pravidel pro finanční sektor.
Každý ručí sám za sebe?
* Pokud nebude v EU možná liberalizace ani federalizace a ani návrat k pravidlům „každý ručí za sebe“, pak zřejmě zbývá jen ukončení měnové unie nebo řešení v podobě „tištění peněz“ a vysoké inflace v eurozóně. Ta by umazávala dluhy a připravila lidi o část úspor v eurech. Jaký dopad by měl tento scénář na ČR a českou korunu? Jak je podle vás reálný?
Ano, pravidlo „každý stát sám za sebe“, jakkoli napsané v základní smlouvě EU, padlo v krizi jako první. A je to dle mého škoda a špatný precedent. Ale stalo se. Pokud bychom měli ještě navíc popřít tolikrát v Evropě vyzkoušenou pravdu, že vysoká inflace nadělá vždy víc škody než užitku, byla by to další bolavá lekce o naší naprosté nepoučitelnosti. Snad se to nestane, a pokud by i jinde mělo, tak jako domácí centrální bankéř samozřejmě říkám, že my nízkou inflaci budeme chtít u nás za každou cenu udržet. Byť by to znamenalo výraznější posilování koruny vůči jiným měnám. K pravděpodobnosti „rozpadu“ eurozóny se nebudu vyjadřovat, už jen proto, že by na zvláštní rozhovor byla definice a analýza slova „rozpad“ v případě měnové unie.
* Co tedy zbývá?
Když dnes vedeme debaty o dluhové krizi, trochu zapomínáme na to, že řešení naakumulovaných dluhů prostě není bezbolestný proces. Nejsou žádná dobrá řešení, která by znamenala, že nikdo nic nepocítí, že všechno přejdeme jako drobné nachlazení. V realitě zažíváme dnes řešení I) systematickým bail-outem (zachraňováním) doprovázeným II) postupným a dlouhodobým „odpákováním“ ekonomiky včetně veřejných financí a III) procyklickou regulací. Kromě toho, že tato strategie může znamenat dlouhodobý útlum, je též riskantní, protože může narazit na limity. Na finanční nemožnost dalšího zachraňování. Lepší by možná bylo I) restrukturalizovat rychle dluhy těch, kteří reálně nebudou schopni splácet, II) zachránit třeba na národní úrovni to, co je pro tu či onu zemi systémově významné, III) zároveň silně tlačit zmíněná liberalizační, prorůstová opatření a IV) nepřenášet nyní na finanční sektor zbytečnou dodatečnou zátěž. Jistě je to možné, ale do jaké míry v evropských podmínkách pravděpodobné, to nechť posoudí sami čtenáři. Už jsem říkal, že často děláme v EU systematicky pravý opak.
dluhová Krize a regulace
* Dluhová krize se táhne již dlouho a ECB odkupuje dluhopisy. Nabízí se otázka, jak je možné, že ještě po takové době existují banky, které se za tu dobu nezbavily například řeckých dluhopisů?
Soukromí investoři se přece zbavili řeckého dluhu masivně. Podíl zahraničních držitelů řeckého dluhu také klesl velmi významně, a to ve prospěch mezinárodních věřitelů, MMF či jiných vlád eurozóny. Vždyť už příští rok by tito „zachraňující věřitelé“ měli držet okolo poloviny celého řeckého veřejného dluhu. A to je polovina, kterou drželi dříve soukromí investoři. Jistěže jsou privátní věřitelé, kteří řecký dluh drží dál (a nejde jen o řecké banky či pojišťovny) a budou jej chtít třeba držet do splatnosti. Otázka pravidel oceňování může hrát svou roli. Někteří soukromí investoři zase naopak začali při nízkých cenách nakupovat. Ale i tak považuji odchod soukromých věřitelů spíše za hodně akční. Koneckonců, i proto jsou výnosy řeckých dluhopisů tam, kde jsou.
* V tužší regulaci finančního sektoru část politické reprezentace vkládá opakovaně a při každé nové krizi značné naděje ve smyslu „více regulace bude znamenat nižší nebezpečí vzniku krizí“. Není ale příčinou některých problémů právě regulace? Namátkou zmiňme jen to, jak regulace posuzovala rizikovost státních dluhopisů, a to, jaké je třeba k těmto aktivům tvořit rezervy. A jak banky se chovaly rizikově právě kvůli regulaci...
Znáte mě, takže víte, že já vždy v první řadě hledám za nestabilitou finančního sektoru buď chyby v hospodářské politice, nebo v nastavených pravidlech, která motivují k určitému typu jednání. Proto se vždycky bavím, když mnozí atakují „zlé“ ratingové agentury. Vždyť to byli regulátoři a státy, kdo zavedl do pravidel tak masivní regulatorní váhu ratingů pro účely oceňování aktiv. Je-li to chyba, tak čí? Totéž platí pro nastavení nulové rizikové váhy u vládních dluhopisů. Pokud jich banky akumulovaly příliš a ukázalo se přitom (a rozhodně ne poprvé v dějinách), že vlády mohou být stejně nesolventní jako jakýkoli jiný dlužník, tak kdo je více vinen – tvůrci pravidel, nebo ti, kdo podle nich hrají? Tím chci říct, že nekupuji laciné příběhy o „kořistnických bankéřích“. I bankéři jen jednají v rámci pravidel, která netvoří, a často přes své sebevědomí nejsou řediteli světa, ale jen kolečky soukolí. Takže při analyzování finančních nestabilit je podle mého významnější zaměření na Basilej než na City.
rekapitalizace bank
* Bankovní skupiny budou zřejmě potřebovat doplnit kapitál. Státy mají již velké dluhy, a tak by bylo lepší získat kapitál ze soukromého sektoru. Myslíte, že to půjde hladce, nebo budou muset opět rekapitalizovat daňoví poplatníci (s rizikem dalšího navýšení státních dluhů)?
Už jsem říkal, že obecně regulátoři a dohled nenabízejí dnes investorům do bankovních titulů zrovna veselé perspektivy. V zásadě jim v EU sdělujeme, že jim můžeme zaručit jedině nižší výnosnost kapitálu, vyšší zdanění všech aktivit finanční industrie a zvýšenou regulatorní nejistotu. Může být pak někdo překvapený, že zájem soukromých investorů dodávat kapitál do bank není mírně řečeno valný? Nedávno v Lucemburku jsem slyšel kolegu, jak říkal, že se soukromí investoři na bankovním trhu „ztratili“, a strašně se tomu divil. Inu, neztratili, jen předvádějí, že to není tak, že lídři EU zavelí: „Zvyšte kapitál a zajistěte funding bank!“ a současní či noví soukromí investoři se začnou na povel hrnout a peníze se „odněkud“ vezmou. To je přece v rozporu s jakýmkoli ekonomickým uvažováním. Takže naopak státy dělají hodně pro to, aby se i jim případná rekapitalizace industrie prodražila. A to zrovna v nelehkých časech.
* I když českých bank se rekapitalizace nemusí tak moc týkat, bude se to zřejmě v některých případech týkat jejich mateřských skupin. Může dojít i k větším pohybům ve struktuře akcionářů českých bank? První vlaštovkou je zřejmě prodej středoevropské divize Volksbank International ruské Sberbank...
Vlastnická struktura čehokoli na trhu není jednou provždy daná a neměnná. To platí obecně a ve špatných časech obzvlášť. Bylo by hloupé říkat, že u českých dcer a jejich matek je něco a priori vyloučeno. Pro ČNB je důležité, aby dceřiné společnosti zahraničních bank zůstaly nadále slušně kapitalizované, bez likviditních problémů a se stabilními zdroji financování. To zajistí, aby se akcionářem žádné banky nestal ten, u koho vlastnictví komerční banky vidíme ze zkušenosti nejméně rádi, tedy stát.