Komentář Jana Fraita, viceguvernéra ČNB
(Bankovnictví, top finance – VÝHLEDY, 16. 1. 2026)
Před několika týdny skončila první čtvrtina 21. století. Světový finanční sektor byl v jejím průběhu vystaven nemalému počtu šoků a zažil řadu převratných událostí. Domácí bankovní sektor přitom nejenže nezaznamenal žádnou krizi či nestabilitu třeba i jediné systémově významné instituce, ale po sérii krizových případů na přelomu století se naopak dokázal rozvinout v robustní, technicky moderní a vysoce efektivní odvětví. A to v situaci, kdy se vnější prostředí včetně zahraničních bankovních sektorů řadu let zmítalo v problémech, které měly nezřídka i systémový rozměr.
Jedním z faktorů, jež přispěly k úspěšnému vývoji domácího finančního sektoru, bylo fungování nově vybudovaného dohledu nad českým finančním trhem. V letošním roce uplyne 20 let od završení slučování čtyř samostatných dohledových orgánů pod střechu České národní banky. Nebyl to jednoduchý proces. Diskuse o něm probíhala v letech 2002 až 2004 a příslušná legislativa byla přijata ke konci roku 2005. Po spuštění nové organizační struktury v dubnu 2006 však již probíhal víceméně hladce a podobným směrem se následně vydaly dohledové struktury v dalších evropských zemích. Významné výhody takového uspořádání se ukázaly v průběhu globální finanční krize, která začala v roce 2007. Testem prošlo obzvláště v následné dluhové krizi eurozóny v letech 2009 až 2012.
Do druhé čtvrtiny 21. století vstupujeme možná do jisté míry podobně jako do té první. V roce 2001 – zčásti v reakci na šok z teroristického útoku na New York z 11. září – skončila několikaletá epizoda známá pod jménem „Dot-com bubble“. O čtvrt století později ekonomové a finančníci vášnivě diskutují o tom, zda lze v těchto dnech hovořit o „AI bubble“. A zda na jejím konci nenastanou podobné důsledky, tedy kromě pozitivních i takové, které by narušily finanční stabilitu.
Pro mě osobně je podstatnější jiná analogie. Tou je věčná debata o zjednodušení a zmírnění regulace v bankovním sektoru. Před 25 lety byl dohodnut nový mezinárodní účetní standard IAS 39, který měl přispět k jednoduššímu, spravedlivějšímu a objektivnímu oceňování úvěrů. Ve stejné době se zrodil bankovní regulatorní standard Basel II. Jeho tvůrci sice neslibovali zjednodušení, ale argumentovali pozitivními dopady exaktněji založeného modelování úvěrových rizik, které měly za méně bankovního kapitálu přinést více muziky. Oba standardy začaly být o pár let později implementovány, aby byly vzápětí smeteny globální finanční krizí, resp. všeobecným seznáním toho, že ke krizovému vývoji spíše přispěly než naopak.
V loňském roce začala ve vyspělých zemích, ne náhodou hlavně v Evropě, silně rezonovat myšlenka výrazného zjednodušení a zpřehlednění regulace bank i dalších finančních institucí. Je nepochybné, že rozsah i složitost regulace v posledních 15 letech nebývale narostly. Zejména v EU, kde kromě směrnic a nařízení existuje bezpočet obecných pokynů a technických standardů, které jsou pak doplňovány zákony, vyhláškami a dalšími instrukcemi na národních úrovních. Jakkoli se na potřebě zjednodušení všichni shodují, nemusí být jednoduché se shodnout na jeho obsahu. Zejména v situaci, kdy se k autorství nadměrné složitosti nikdo nehlásí.
V regulatorních a dohledových strukturách EU získalo zároveň silnou pozici heslo „zjednodušení ano, ale bez deregulace“. Pomineme-li sémantickou i věcnou spornost takového hesla, musíme si připustit, že industrie – zejména velké mezinárodně působící banky – volají po něčem jiném, tj. po „nejlépe zjednodušení, ale hlavně zmírnění regulace“. Tedy snížení celkové úrovně kapitálových či likviditních rezerv, požadavků plynoucích z Pilíře 2 nebo nároků na rozsah způsobilých aktiv. A uvolnění pravidel pro operace uvnitř přeshraničně působících bankovních skupin.
Podobná kampaň probíhala na přelomu století. Jako pamětník si dovoluji do její současné verze vstoupit se dvěma doporučeními. Měli bychom být opatrní, když tvůrci regulace a její podporovatelé razantně horují pro „čistě technické změny“, které povedou k lepšímu využití „peněz, co jinak leží ladem“. A dvakrát bychom měli přemýšlet nad tím, zda je situace, kdy banky musí financovat „až“ 4–6 % ze svých aktiv kapitálem a tím pádem „pouze“ 94–96 % dluhem, skutečně podstatnou překážkou pro dlouhodobý hospodářský růst. V EU nám nepochybně prospěje snížení rozsahu regulatorních norem o tisíce stránek. Já osobně bych se ani nebránil tomu, aby se výpočet kapitálových požadavků k úvěrovému riziku opět odvíjel od jednoduchých standardizovaných metod. Když zjednodušit, tak proč ne přímo od podlahy?