Miroslav Singer, Vladimír Tomšík (Hospodářské noviny 21.3.2007 strana 11, rubrika: Názory)
V březnu před třemi roky vyhlásila Česká národní banka inflační cíl ve výši tří procent. Tento cíl měl platit až do přistoupení země k eurozóně, kdy by realizace měnové politiky přešla do rukou Evropské centrální banky. Odsunutí termínu přijetí eura za původně uvažovaný rok 2010 vytvořilo dlouhodobější perspektivu pro fungování vlastní měnové politiky v Česku. Na tuto skutečnost musela ČNB reagovat zamyšlením se, zdali tříprocentní cíl bude odpovídat budoucím potřebám české ekonomiky. Po zvážení všech skutečností se rozhodla snížit inflační cíl na dvě procenta s platností od ledna 2010.
Česká ekonomika je již tržní ekonomikou s dobíhajícími procesy deregulací a harmonizací nepřímých daní, které dosud tlačily na růst cen. Hospodářský vývoj v posledních několika letech ukazuje, že česká ekonomika je schopna dosahovat velmi slušných temp hospodářského růstu při udržení nízké míry inflace. Tyto faktory pak dávají nejen legitimní právo, ale z hlediska naplnění základního cíle ČNB - udržení cenové stability - i povinnost uvažovat o snížení inflačního cíle.
Dvacet let transformace
Proti změně cíle, a tím i »uzavření« inflačního diferenciálu se často zjednodušeně namítá, že v české ekonomice ve srovnání s vyspělými zeměmi stále ještě může existovat rozdílná struktura spotřeby mezinárodně obchodovatelných a neobchodovatelných statků a že nemusí být ustálena struktura relativních cen.
Je pravda, že produktivita práce roste v jednotlivých sektorech ekonomiky různě. To může a nejspíše i bude způsobovat rychlejší růst ceny neobchodovatelného zboží a služeb. Nicméně naše analýzy naznačují, že rozsah tohoto jevu po roce 2010 už nebude v rozporu s novým inflačním cílem. Navíc růst cen byl v posledních deseti letech ve značné míře spjat s deregulačními procesy. Ty jsou již -snad s výjimkou nájmů - pomalu dokončovány. Zároveň ceny obchodovatelných statků bez problémů již několik let klesají. To je pro strážce cenové stability velmi cenná informace, neboť doposud byla předpokládána velmi silná strnulost cen směrem dolů.
Významnou brzdou růstu cen je i vysoká a pružná nabídka levné pracovní síly ze zahraničí, která umožňuje stabilizovat mzdové náklady a ceny. Celkově tak lze předpokládat, že po dvaceti letech transformace, tj. k roku platnosti nového cíle, struktura spotřeby i struktura relativních cen již budou ustáleny ve struktuře odpovídající vyspělým zemím. Potom je na místě mít i stejný inflační cíl.
Nižší cíl nejsou vyšší sazby
Oponenti nového cíle často namítají, že nižší inflační cíl povede k vyšším nominálním úrokovým sazbám. To ale zdaleka není jisté. Naše zkušenosti i zkušenosti jiných ekonomik naznačují, že v případě, kdy inflační očekávání respektují inflační cíl, věrohodné a odůvodněné snížení cíle nemusí nutit centrální banku ke zvýšení její úrokové sazby.
Tento zdánlivý paradox vysvětluje ekonomická teorie jednoduše: Sníží-li kredibilní centrální banka hodnotu cílované inflace s dostatečným předstihem, dojde k růstu reálné úrokové míry, neboť subjekty automaticky snižují svá inflační očekávání. To samo o sobě působí dostatečně restriktivně na domácí poptávku a na inflaci. Navíc nižší inflační očekávání se začnou promítat v cenotvorbě a mzdovém vyjednávání, inflace tak může samovolně klesat. Centrální banka proto není nucena zvyšovat svoji úrokovou sazbu.
Vzhledem ke skutečnosti, že inflační očekávání většiny významnějších ekonomických subjektů jsou v české ekonomice již několik let úspěšně ukotvena velmi blízko inflačního cíle či dokonce pod jeho současnou tříprocentní úrovní, je zbytečné vnímat požadavek na nižší inflaci jako restrikci škrtící růstové vyhlídky hospodářství.
Česká ekonomika se již po několik let pohybuje na trajektorii charakterizované tím, že při slušném růstu ekonomiky se konvergenční jevy promítají spíše do posilování nominálního kurzu než do inflace.
Nový inflační cíl platící od roku 2010 tak umožní »zafixovat« dosaženou vysokou úroveň cenové stability, aniž bychom se od ní museli znovu vzdalovat směrem k vyššímu růstu cen, a pak se museli za cenu restriktivní politiky a ztráty hospodářského růstu opět vracet na nižší úrovně inflace.
Snížení inflačního cíle ČNB k 1. lednu 2010 tak je v podstatě důsledkem stávající schopnosti českého hospodářství rozvíjet se v konsolidovaném, již »post-transformačním« nízkoinflačním prostředí podobném tomu, v němž se nachází drtivá většina vyspělých zemí.
***
Česká ekonomika je schopna velmi slušného hospodářského růstu - a přitom si udržet nízkou inflaci.