(ČIA News 16. 8. 2018, rubrika Rozhovory a profily osobností)
S viceguvernérem České národní banky Mojmírem Hamplem jsme hovořili nejenom o probíhajícím návratu k normálním úrokovým sazbám a jeho predikci dalšího zvyšování sazeb, ale také o transparentnosti, nutnosti komunikace, o ekonomickém vzdělávání či extrémní peněžní konzervativnosti české populace. Nebo o hodnocení kurzového závazku a jeho působení v centrální bance, které končí letos v listopadu po dvou mandátech. Mluvil o lekcích, které si odnáší, a o tom nejdůležitějším, co dělal v centrální bance v bankovní radě, a tím je měnová politika.
Ve svých vyjádřeních se často zmiňujete o významu transparentnosti komunikace. Je pravda, že se ČNB v této oblasti velmi zlepšila. Do jaké míry je to pro vás důležité, pomáhá vám to i ve vaší práci?
To je skoro téma na samostatný rozhovor – transparentnost a měnová politika, odpovědnost tvůrců měnové politiky a jejich komunikace. Ale setkal jsem se i s názorem jednoho novináře, že příliš mnoho transparentnosti mu bere prostor pro nejrůznější spekulace. A to je podle mne správně. Vše má být průzračné, má být jasné, co ta instituce dělá. A má být také jasné, že jde o rozhodování konkrétních lidí, kteří mají nějaké své názory a pohled na svět, a podle toho si ostatní mohou celkem snadno udělat svoji vlastní predikci toho, jak dopadne rozhodnutí. Když nebudete vědět nic, bude se vám tvořit očekávání velmi těžko.
Podstata transparence spočívá v tom, že rozhodnutí bude srozumitelné, nemá být moc překvapivé, i když občas se překvapení stejně jako v životě nevyhnete, a má tam být prvek odpovědnosti. S nadsázkou lze říci, že je to úplný opak principu ze seriálu Jistě, pane ministře, kde Sir Humphrey říká: „Když nikdo neví, co děláme, neví ani, co děláme špatně.“ Pro mne osobně je jasně pozitivním přínosem fakt, že to usnadňuje debatu a rozhodování, je to až osvobozující.
*****
Zbývají mi už jen dvě měnová zasedání, a to 26. září a 1. listopadu. Debata o zvyšování sazeb bude relevantní na každém z těch zasedání, dokonce i na některých dalších, kterých se už účastnit nebudu. Za sebe to řeknu opačně – nevím, co by mne mohlo přesvědčit, abych v září nehlasoval pro vyšší sazby. To by muselo být něco opravdu mimořádného, nějaký jednorázový šok. Něco á la krach Lehman Brothers, co úplně mění pohled na fungování finančního světa.
*****
Svět i Česká republika mají za sebou fázi téměř nulových úrokových sazeb a zdá se, že v nejbližší době budou směřovat už pouze nahoru. Dolar, koruna a euro mají však různá tempa vývoje měnové politiky. Jakou roli hrají při rozhodování o tom, jak rychle zvyšovat sazby, mezinárodní faktory a jak moc je třeba brát v úvahu dopad na kurz koruny?
Každou chvíli je to jiná váha, záleží na tom, v jaké situaci právě jste. Pokud mnohem větší váhu v proinflačních či protiinflačních faktorech hraje domácí spotřeba, tak ji musíte brát v úvahu víc. Pokud větší roli hraje kurz, více záleží na tom, co se děje v zahraničí. Váha rizik a nejistot není v každém časovém okamžiku konstantní.
Pokud vezmeme naši současnou situaci, jsem hluboce přesvědčen, že faktory domácí spotřeby a poptávky jsou mnohem významnější. Jednak naše ekonomika nejede stejnou rychlostí jako zbytek světa, má svoji autonomní rychlost – mimochodem podle mne velmi dobrou a zažívá jedny z nejlepších časů, jednak jsou vazby mezi úrokovými sazbami a kurzem mnohem slabší než v minulosti. Tím pádem je i váha zahraničí menší než dříve. Máme tedy mnohem více autonomie nastavit si měnovou politiku víc podle toho, co se děje v domácí ekonomice.
Bude tato vazba do budoucna ještě klesat, nebo spíš naopak?
To nejspíš ne, naopak poroste s tím, jak se budeme navracet k normálu. I když ten návrat bude ještě chvíli trvat; půjde o postupný, dlouhodobý proces. Vazba mezi úrokovými sazbami a kurzem po krizi oslabila v celém světě. Nikde nefungují běžné arbitrážní obchody, proto je vazba oslabená. A to platí i pro nás.
Mluvíme-li o zvyšování sazeb, kolikrát ještě vy sám zvednete do konce vašeho funkčního období ruku pro navýšení?
Zbývají mi už jen dvě měnová zasedání, a to 26. září a 1. listopadu. Debata o zvyšování sazeb bude relevantní na každém z těch zasedání, dokonce i na některých dalších, kterých se už účastnit nebudu. Za sebe to řeknu opačně – nevím, co by mne mohlo přesvědčit, abych v září nehlasoval pro vyšší sazby. To by muselo být něco opravdu mimořádného, nějaký jednorázový šok. Něco á la krach Lehman Brothers, co úplně mění pohled na fungování finančního světa.
Už teď v realitě zaostáváme za tím, co v sobě obsahuje prognóza sazeb obsahuje. Úroková trajektorie už dnes počítá s tím, že na třetí kvartál by průměrná sazba tříměsíčního PRIBORu měla být výš, než do konce čtvrtletí nejspíš bude.
*****
Jedna lekce, kterou si z kurzového závazku beru, je skutečnost, že stejně nejdůležitější z toho, co děláte v centrální bance v bankovní radě, je měnová politika. Ať chcete nebo ne, je to úplně to nejpodstatnější. Přestože máme i dohled, peněžní oběh a spoustu dalších důležitých věcí, které fungují hladce a bez problémů, hodina pravdy je vždy nastavení měnové politiky. Oba mandáty mi to potvrdily.
*****
Je tedy možné, že to bude ještě dvakrát do konce roku?
Možné to je, ale nechci předjímat, jak se rozhodne celá bankovní rada. Ale listopad je ještě daleko a věci turbulentní se ještě mohou dít. Pokud však bude vývoj hladký jako doposud, pak cesta ze základního tábora na vrchol, který se jmenuje neutrální úrokové sazby, musí pokračovat. Podle mne není jediný důvod, proč v ní nepokračovat. A není to jen kvůli kurzu koruny, ale hlavně díky obecnému nastavení parametrů této ekonomiky. Víte, že já osobně jsem zastáncem rychlejšího návratu do normálu.
Kurzový závazek ČNB byl velmi kritizován. Dnes však koruna i bez intervencí drží poměrně podobné hladiny, jaké ČNB v minulých letech bránila. Cítíte jisté zadostiučinění, že trh dává ČNB za pravdu, že intervence byly správné a dobře nastavené a že trh po zrušení intervencí v dlouhodobějším horizontu s kurzem výrazně nepohnul?
Jedna lekce, kterou si z toho beru, je skutečnost, že stejně nejdůležitější z toho, co děláte v centrální bance v bankovní radě, je měnová politika. Ať chcete nebo ne, je to úplně to nejpodstatnější. Přestože máme i dohled, peněžní oběh a spoustu dalších důležitých věcí, které fungují hladce a bez problémů, hodina pravdy je vždy nastavení měnové politiky. Oba mandáty mi to potvrdily.
Lekce číslo dva zní: nikdy nepodceňovat extrémní peněžní konzervativnost české populace a být na ni připravený, a to i komunikačně. I když se snažíme udělat maximum pro udržení stability a inflace v rámci mezí cíle.
A lekce třetí je z pohledu veřejného prostoru fakt, že proto existuje nezávislost, aby se některé věci ukázaly ne hned, ale až v delším časovém horizontu. Právě proto je centrální banka oddělena od politického cyklu, aby si mohla dovolit na některé krátkodobé efekty zapomenout a nemyslet na ně. Ty dlouhodobé se ukážou tak, jako se ukázaly i v případě kurzového závazku.
Takže když je člověk připravený na dlouhodobé rozhodování a zároveň na komunikaci a rozumí tomu, jaké populaci a v jakém okamžiku ordinuje nějaké rozhodnutí, nastavení měnové politiky se dá udržet a je správné. Ale je nutné být připraven na onu komunikaci a tvořit ten příběh, ne aby ho někdo tvořil za něj. Musí ho táhnout, než aby jím byl tažen nebo aby jím byl dokonce vlečen. A to je opět další velká lekce. Ne z tvorby měnové politiky, ale z toho, co je dnes tak důležité. Často záleží více na dojmu než na tom, jakou věc fakticky uděláte. Každé dobré ekonomické časy mají vždy najednou spoustu otců, neštěstí a problémy bývají sirotky.
Myslím, že v našem případě to zafungovalo učebnicově. Nenastala žádná deflace, učebnicově se ukončila recese, je však potřeba umět prodat podstatu věci. Nesmíte si prostě nechat vnutit příběh někoho jiného, pro koho je to výhodné třeba z krátkodobých politických důvodů. Ale takových okamžiků, jako byla nejdelší recese v našich novodobých dějinách, není mnoho. Člověk nemá mnoho příležitostí se učit. Já sám jsem tak dlouhou recesi zažil jen jednou.
A čekáte v brzké době nějakou další?
Nějaké špatné časy určitě zase přijdou. Nikdo zatím nevymyslel způsob, jak se vyhnout ekonomickému cyklu. To bychom ale mohli vést debatu, zda je tento cyklus hospodářskými politikami tvořen, nebo vyhlazován. Já věřím, že spíše to druhé. Věřím makroekonomům, kteří říkají, že cyklus se rodí v našich hlavách. Někdy věříme, že přijdou dobré časy, někdy že přijdou špatné – a tak si jedny nebo druhé vytvoříme. Cyklický vývoj nastane, ale není nutné si ho prohlubovat. Lepší ho utlumovat a vyhlazovat.
Zatímco dluhy některých zemí eurozóny narostly na dříve nevídané úrovně, jejich financování bylo dlouhodobě usnadněno nízkými sazbami v eurozóně a také odkupováním dluhopisů Evropskou centrální bankou. Ta s nakupováním státních dluhopisů zřejmě zanedlouho přestane, a současně nejspíš porostou úrokové sazby i na eurech. Jaká rizika vidíte v této souvislosti v eurozóně např. pokud jde o státní dluhy některých zemí? Budou ufinancovatelné i při vyšších sazbách a bez odkupů ECB? Pokud si představíme černé scénáře: Může vůbec ECB ještě přehodit měnovou politiku do výrazně vyšších úrokových poloh, aniž by položila eurozónu? Anebo lze v příštím roce čekat další nestandardní opatření?
Zaprvé: Já jsem s touto otázkou neustále konfrontován zejména na mezinárodní scéně. Několik let po krizi si nikdo neuměl představit, že bychom dlouhodobě uměli žít s nízkými sazbami. A když se nyní vracíme nazpátek, skoro nikdo není schopen uvěřit, že bychom mohli žít zase s těmi normálními. Normál přece není nulová sazba, ta je abnormální. A návrat k těm normálním je v pořádku, je to udržitelné. To jsme přece chtěli, abychom se od nulových sazeb mohli vrátit zpět. Jen to přišlo trochu později, než jsme očekávali. Nemůžeme mít strach z normality, to je absurdní.
A zadruhé: Není to tak, že když máte nějaké dluhové břemeno a vynásobíte si ho vyšší sazbou, mělo by vás to vyděsit. Tak to není – a jsme u finančního vzdělávání. Jsou lidé schopni posoudit, jestli je dluhová zátěž velká, nebo malá? Záleží přece vždy na okolnostech. Pro někoho je dluh ve výši 50 tis. Kč mnoho, pro někoho ne – závisí to na příjmech a jejich vývoji. A přesně tak je to s dluhy států či podniků.
Záleží velmi na tom, jak rostou příjmy, jaké je očekávání příjmů do budoucna a co očekáváte, že budoucnost přinese. Samozřejmě narostlo za poslední léta dluhové břemeno, ale ve spoustě ekonomik zároveň rostly příjmy a HDP. Takže nelze brát absolutní výši dluhu, aniž se podíváte na nominální HDP a jaké byly celkové příjmy – a když rostou rychleji, než roste dluh, je to udržitelné. Vidíte to u nás nebo i v některých dalších zemích, že absolutní výše dluhu sice roste, ale jeho relativní výše ve vztahu k HDP klesá. Takže je to jako u Einsteina vše relativní; když ekonomiky porostou, může narůstat dluh, a nebude to problém. Pokud však neporostou, i mnohem menší dluhová zátěž může být neudržitelná a problematická.
A ještě k ekonomickému vzdělávání populace v návaznosti na Ekonomickou olympiádu, nad níž jste převzal záštitu. Jaké je vaše hodnocení finanční gramotnosti lidí a co by se dalo zlepšit v této oblasti? ČNB se v této oblasti dlouhodobě angažuje, jaké jsou její plánované aktivity do budoucna?
Máme nejenom expozici, vydávali jsme či podporovali vydání knih o finanční gramotnosti, máme též aplikaci Peníze na útěku, připravujeme návštěvnické centrum – jako asi jedni z mála v České republice děláme systematické finanční vzdělávání. Věnujeme se tomu i v regionech, kde máme pobočky, spolupracujeme se školami, zaměřujeme se na vzdělávání středoškolských učitelů a spolupracujeme v tomto třeba s Českou společností ekonomickou. Navíc teď chystáme pro ekonomické vzdělávání novou koncepci. Ta se bude schvalovat na podzim – a podle ní budeme postupovat dále.
Podle mého názoru je smyslem finančního vzdělávání hlavně to, aby se lidé uměli kvalifikovaně sami rozhodovat. Tak, aby nepotřebovali někoho dalšího, kdo jim to třeba i nějak manipulativně překládá do jazyka, kterému rozumí, anebo moudré státní úředníky a velkou regulaci, aby lidi ochránili. Nejlepší ochranou na každém trhu je kvalifikovaná strana poptávky, která činí sama co nejlepší rozhodnutí, aniž by potřebovala buď excesivní státní ochranu, nebo různé rádce a poradce. To je smyslem našeho konání, proč se této oblasti věnujeme.
Dokonce si myslím, že když je populace kvalifikovaná, je to snazší i pro takovou instituci jako centrální banka. Pro lidi je pak pochopitelnější a srozumitelnější, co a proč banka dělá, za jakých okolností a nejistot. Stejně jako třeba lidé chápou, že předpověď počasí se dělá za nějakých nejistot, a když nevyjde, rozumí tomu.
Bohužel z průzkumů vychází, že lidé ze škol sice vycházejí se spoustou dobrých technických znalostí, ale ve věcech užitečných pro praktický život vzdělání pokulhává. Třeba složený úrok, s nímž se setkáte při kdejakém podpisu smlouvy v bance. Přitom populace je velmi inteligentní, jen má tyto mezery. A je to zbytečné, určitě by to všichni zvládli. Proto se nespoléháme jen na ministerstvo školství a věnujeme se této oblasti sami v centrální bance.