(Julie Hrstková, Ekonom 4.9.2003 strana 24, rubrika: Rozhovor)
Kritéria pro přijetí jednotné měny vznikala v jiné době a za jiných podmínek. Je proto potřeba
začít diskutovat o jejich modernizaci, říká guvernér ČNB Zdeněk Tůma.
* Česká národní banka v posledním půl roce zveřejnila dvě studie, které se týkají zavedení
jednotné měny v České republice. V jedné naléhá na to, aby se euro přijalo co nejdříve, v druhé
však varuje před urychleným zavedením povinného předvstupního mechanismu měnové politiky tzv. ERM
II. Proč máte tak rozdílný pohled na tyto dvě stránky jednoho problému?
Pro nás je důležité, abychom v okamžiku rozhodnutí o přijetí ERM II viděli jasně definovaný
výstup, kterým je přijetí jednotné měny po dvou letech našeho fungování v tomto mechanismu. Samotné
ERM II nepovažujeme za nějaký skvělý systém, který by byl lepší než to, na čem se v Česku šest let
pracuje. Nehrneme se do střídání platformy pro měnovou politiku. A za klíčové považujeme přijetí
eura.
* Kdy bude přijetí eura reálné?
Záleží na tom, v jakém stavu budou veřejné finance v roce 2005 až 2006. Pokud vláda bude
schopna prezentovat rozumnou strategii, pak, i když bude deficit mezi 3,5 až 4 % HDP a bude zřejmé,
že další kroky vlády povedou ke snížení deficitu, nevidím v přijetí eura potažmo v zavedení ERM II
žádný problém. Pokud ale taková strategie tady nebude, a tím pádem nebude jasné, kdy přijmeme euro,
zavedení předvstupního měnového mechanismu bych nedoporučoval.
* Někteří experti však poukazují na to, že svázání měny v mechanismu ERM II může vládu
dotlačit k lepší strategii v oblasti veřejných financí. Sdílí tento názor i ČNB?
Není možné si koupit disciplínu vlády změnou měnové politiky. Máme s tím vlastní zkušenosti.
Koneckonců po mnoho let zde fungoval režim pevného kurzu a rozhodně se nedá říci, že by vedl k
disciplíně vlády. Ta buď něco chce udělat, nebo nechce. Nemyslím si, že je úkolem centrální banky
volit takovou měnovou politiku, která by nutila vládu k nějakým krokům.
* Pokud ale ostatní kandidátské země budou s přijetím eura spěchat a my ne, nemůže to
poškodit Česko?
Zavedení eura je politicko ekonomická otázka. Není pochyb o tom, že pokud bychom začali
výrazně zaostávat a pokud by zde neexistovala jasná strategie, která by naznačila, že během jednoho
až dvou let budeme schopni dostihnout ostatní země, potom to může negativně ovlivnit vnímání
investorů. Důsledkem by mohly být i kurzové turbulence. Ale to platí obecně. Spíš bych řešil
zaostávání ekonomiky a ne to, co mají ostatní země či nikoliv.
* Co když ale ostatní země zavedou dříve i nezbytné "svázání" měny v systému ERM II? Nebude
právě toto mít negativní vliv?
Nemyslím si, že by trh vnímal ERM II jako nějaký úžasný systém. Velmi hezkým příkladem jsou
severské země. Vedle sebe zde leží Finsko, Švédsko, Dánsko a Norsko a všechny tyto státy mají
odlišný systém měnové politiky. Norové nejsou ani členy EU, Finové velmi dobře fungují s eurem,
Dánové mají pevný kurz a Švédové cílují inflaci. Přes odlišné měnové systémy jde ale o prosperující
země. Znovu bych proto zdůraznil, že nelze v tom či onom modelu měnové politiky spatřovat spásu.
Záleží především na konkurenceschopnosti ekonomiky a sladění politik jako celku. Jestliže země
nebude konkurenceschopná, pak ji měnová politika rozhodně nezachrání. Pokud bude ekonomika pracovat
dobře, pak může prosperovat s eurem, ale jak ukazuje případ Švédska, může dobře fungovat i bez něj.
Jednotná měna není spásou, spíš jde o další milník v našem procesu přistoupení k Evropě.
* Předvstupní mechanismus je prozatím definován jako pohyb kurzu měny v pásmu I15 procent.
Pro přijetí eura je však nezbytné dodržet podmínku kurzové stability, která je definována jako
dvouletý pohyb kurzu v úzkém rozpětí I2,25 procenta. Nakolik je podmínka dodržení úzkého pásma
změnou pravidel v průběhu hry?
Je to spíš o interpretaci pravidel. Podle názoru Evropské komise je systém ERM II s širokým
pásmem dostatečně zajímavý, aby s ním země mohla pracovat i víc než dva roky. Tzv. úzké pásmo je
pak podle představitelů EMU jen "klasickou" definicí stabilního kurzu, který je nezbytný až v době
před přijetím eura. V pohledu na systém ERM II i na kurzovou stabilitu se však s evropskými
představiteli rozcházíme. Podle mého názoru se pohled na kurz a jeho vývoj do značné míry
přeceňuje. To, oč kráčí, je stabilita hospodářství jako celku. Hodnocení kurzové stability, tak jak
o něm dnes mluví Evropská komise, je důsledkem počátků eura a situace jeho vzniku a měnových
politik před deseti - patnácti lety. Ty byly obvykle postaveny na stabilitě kurzu a na
multilaterálních kurzových režimech a fixaci kurzu. Dnes je však situace úplně jiná. Umím si
například představit, že zůstane stanoveno úzké pásmo, které však bude interpretováno podobně jako
například inflační cíl. To jest, že může dojít k určitým šokům, které však nejsou způsobeny chybami
v domácí politice. Například, pokud dojde k výrazným výkyvům kurzu mezi eurem a dolarem, které
následně ovlivní i domácí měnu, pak by bylo naprosto nesmyslné penalizovat ekonomiku a tlačit ji,
aby kurz za každou cenu udržela v pásmu. To je vyslovený ekonomický nesmysl a domnívám se, že nic
takového nemůže nikdo rozumný požadovat. Nemá smysl snažit se reagovat intervencí jenom proto, že
kurz o pár desetinek překmitne z daného pásma pod vlivem exogenních šoků.
* Jak se na tento názor dívají evropští představitelé? Souhlasí s vaší definicí kurzové
stability?
Diskuse je teprve na začátku. Bavíme se o tom při různých jednáních, ale teprve nyní, kdy je
jasný náš vstup do EU, jsme vnímáni jako regulerní partneři. Očekávám, že tyto debaty dostanou
novou dynamiku ve chvíli, kdy některé země vstoupí do systému ERM II. Což lze například u
pobaltských zemí očekávat velmi záhy po vstupu do EU.
* Vznáší proti současnému pohledu na kurz námitky i ostatní kandidátské země?
Mezi přistupujícími zeměmi platí, že v drtivé většině nesouhlasí s postojem Evropské komise a
ECB, které interpretují kurzové pásmo jako velmi úzké. Nemáme ani pozitivní názor na ERM II a
nedomníváme se, že by tento systém byl natolik úžasný, že bychom měli co nejdříve opustit vlastní
měnové politiky, které ve většině zemí docela dobře fungují. Musíme si uvědomit, že řada
stávajících členů měnové unie má pozitivní historickou zkušenost s fixními kurzy, ale zároveň jsou
zde i zkušenosti varovné. Víme, že původní mechanismus měnových kurzů nebyl dostatečně flexibilní,
což posléze vedlo k tomu, že z něj musely vystoupit Velká Británie a Itálie. To samozřejmě
neznamená, že současná modernější verze systému ERM II je špatná. Má dvě důležité dimenze, které
jej odlišují od běžného režimu pevného kurzu: a to je definovaný výstup přijetím eura a také to, že
lze v případě spekulativních útoků očekávat podporu od ostatních zemí. V tom jsou jeho přednosti.
Stále však platí, že současná situace je odlišná od té, která byla v době vzniku tohoto systému v
80. a 90. letech. K tomu lze přidat i argument, že i měnová politika Evropské centrální banky je v
podstatě založena na cílování inflace. Pokud máme podobnou politiku i my, pak nemá příliš smysl
skákat do jiných režimů a potom se vracet zpátky. Dnes jsme kompatibilní s Evropskou centrální
bankou a měnová politika funguje dobře. Ale beru to tak, že jsou stanovena určitá pravidla hry a že
systémem ERM II budeme muset projít. Mám za to, že by bylo dobré volit novou interpretaci.
* Podobný problém může nastat při snaze splnit podmínku cenové stability. Nemáte pocit, že
snažit se udržet inflaci podle Maastrichtu za současných podmínek může představovat spíše hrozbu
deflace než podporu ekonomiky?
V době, kdy byla definována maastrichtská kritéria, byla zvolena určitá aproximace
makroekonomické stability, která odrážela tehdejší situaci, tj. konvergenci měnových politik v
jednotlivých zemích. V okamžiku, kdy máme jednotnou měnovou politiku, tak některá kritéria téměř
ztrácejí smysl. Tehdy například platilo, že země s úspěšnou měnovou politikou budou mít relativně
nízkou inflaci, a proto mělo smysl, aby ostatní země cílovaly inflaci k podobným hodnotám. Současná
situace je však odlišná. Pokud se některá země ocitne v situaci, kdy ekonomicky neroste, přestává
být konkurenceschopná a začíná být stahována ne nutně do deflace, ale i na velmi nízké úrovně
cenového růstu. Nemá smysl, abychom cílili k takovýmto hladinám. Což je ovšem opět předmětem
budoucí debaty. Je však potřeba si uvědomit, že maastrichtská kritéria jsou nástrojem hodnocení.
Neznamená to však, že někdo bude odškrtávat země, zda prospívají či neprospívají, výhradně pouze
podle jednoho čísla.
* Pokud nejsou podle vás maastrichtská kritéria zcela jednoznačná, pak by neměl být ani
takový problém se splněním podmínky v případě veřejných financí. Ostatně s jejich deficitem se
potýkají i některé země eurozóny.
Vždy musí platit, že by nemělo docházet ke zvyšování zadlužení na úkor budoucích generací.
Lze určitě diskutovat o tom, nakolik daná kritéria pro vývoj veřejných financí odpovídají současné
situaci. Například máme striktně stanoveno pravidlo, že by deficit veřejných financí neměl
překročit tři procenta HDP. Fakticky je to pravidlo o tom, že by deficit měl být v době
ekonomického růstu vyrovnaný a jenom ve fázi poklesu by měl existovat prostor pro vyrovnávací
mechanismy veřejných financí. Potíž je v tom, že s cílem spustit projekt euro se nad splněním
kritérií leckdy přivřely oči. V okamžiku, kdy se Evropa dostala do obtížné situace, je to problém.
Lze si představit jinak definovaná pravidla. Například požadavek strukturálně vyrovnaného rozpočtu,
přičemž by bylo řečeno, jak se má očistit o vliv hospodářského cyklu. To by asi dávalo větší smysl.
Záleží však na struktuře ekonomiky a na tom, jak jsou nastaveny sociální systémy. Rozhodně by však
jiná definice těchto kritérií neznamenala, že se opustí požadavek na udržitelný vývoj veřejných
financí.
***
Zdeněk Tůma se narodil v roce 1960, vystudoval fakultu obchodní na Vysoké škole ekonomické v
Praze. Po ukončení studia pracoval na VŠE a v roce 1986 nastoupil do Prognostického ústavu ČSAV. V
letech 1993-1995 byl poradcem ministra průmyslu a obchodu, od roku 1995 působil jako hlavní ekonom
Patria Finance. V letech 1998-1999 pracoval jako výkonný ředitel Evropské banky pro obnovu a
rozvoj. Od 13. února 1999 byl jmenován viceguvernérem České národní banky, od 1. prosince 2000 je
guvernérem České národní banky.