Přemysl Mička (Scientia et Societas 22.9.2008 strana 35, rubrika: Konference Evropské fórum podnikání)
1. Euro a jeho zavádění v nových členských zemích EU
Velké rozšíření Evropské unie o země střední a východní Evropy, které se uskutečnilo v letech 2004 a 2007, proběhlo v době, kdy integrační proces v rámci EU dospěl do 3. stádia hospodářské a měnové unie. K datu vstupu nových zemí byla jednotná měna euro zavedena ve dvanácti z patnácti starých členských států. Mimo eurozónu byly pouze Velká Británie a Dánsko s trvalou výjimkou na zavedení eura a Švédsko s dočasnou výjimkou.
V rámci přístupových jednání se v roce 1998 projednávala kapitola Hospodářská a měnová unie. Jedním ze základních požadavků této kapitoly ze strany EU bylo přijetí závazku k zavedení eura, jakmile pro to budou vytvořeny podmínky. Následně, v článku 4 Aktu o podmínkách přistoupení, který byl podepsán v roce 2003, byla nově vstupujícím zemím udělena dočasná výjimka na zavedení eura.
Dočasná výjimka (derogace) znamená závazek zavedení jednotné měny v budoucnu. Z tohoto důvodu musí členské země usilovat o splnění podmínek zavedení eura, tedy všech konvergenčních kritérií tak, jak jsou stanovena Smlouvou o založení Evropského společenství (čl. 121), resp. jejími protokoly. Vlastní posouzení, zda byly splněny všechny podmínky, Smlouva o založení Evropského společenství dle článku 122 (odstavec 2) svěřuje Evropské komisi (EK) a Evropské centrální bance (ECB). Tyto instituce připravují zprávy o pokroku při plnění kritérií pro zavedení eura (tzv. konvergenční zprávy) alespoň jednou za dva roky nebo v případě, že o to některá členská země požádá.
Zprávy musí obsahovat posouzení slučitelnosti právních předpisů1 a dále hodnocení, zda bylo dosaženo vysokého stupně konvergence podle míry splnění čtyř2 stanovených ekonomických kritérií. Pozitivní hodnocení členské země v konvergenčních zprávách je počátkem procesu, který vede k rozhodnutí Rady EU3 o splnění podmínek pro zavedení eura a ke zrušení dočasné výjimky na jeho zavedení. Rada EU pak na základě tohoto rozhodnutí stanoví přepočítací koeficient národní měny k euru a přijme další rozhodnutí nezbytná k zavedení eura v dané členské zemi. Zejména musí být doplněno nařízení č. 974/1998 o zavedení eura o novou členskou zemi eurozóny.
Konvergenční zprávy byly vypracovány v těchto letech: • 1998 (březen) — pravidelná zpráva, pro zavedení eura se kvalifikovalo 11 zemí, podmínky nesplnily Švédsko a Řecko; • 2000 (květen) — pravidelná zpráva o Řecku (kvalifikovalo se), o Švédsku (nesplnilo podmínky); • 2002 (květen) — pravidelná zpráva o Švédsku
(nesplnilo podmínky); • 2004 (říjen) — pravidelná zpráva o deseti nových členských zemích a Švédsku (nikdo nesplnil podmínky); • 2006 (květen) — mimořádné zprávy o Slovinsku (splnilo podmínky) a Litvě (nesplnila kritérium cenové stability); • 2006 (prosinec) — pravidelná práva o devíti zemích (Česká republika, Estonsko, Kypr, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko, Švédsko; žádná země nesplnila všechna kritéria); • 2007 (květen) — mimořádné zprávy o Kypru
a Maltě (obě země se kvalifikovaly); • 2008 (květen) — pravidelná zpráva o deseti zemích (Bulharsko, Česká republika, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Maďarsko, Polsko, Rumunsko, Slovensko, Švédsko; kritéria splnilo Slovensko). Konvergenční zprávy EK a ECB v letošním roce jsou tedy šestou sadou v řadě pravidelných zpráv. Vzhledem k desetileté tradici zpracování tvoří tyto zprávy důležitý výkladový zdroj, ke kterému se v následujících zprávách významně přihlíží. Zásadní změna přístupu, pokud nedošlo ke změně evropské legislativy, je krajně obtížná, často i s odkazem na to, že by následkem toho byl porušen princip rovného zacházení pro země, které do měnové unie již vstoupily, a pro ty, které do ní nově vstupují, resp. vstoupí v budoucnosti.
Jelikož zpracované konvergenční zprávy jsou již třetí sadou pravidelných zpráv po rozšíření v roce 2004, neočekávala se zásadní změna přístupu. Ostatně ani zatím neratifikovaná Lisabonská smlouva do konvergenčních kritérií prakticky nezasáhla. Nicméně se konvergenční zprávy musely vyrovnat s pozměněnou ekonomickou realitou charakterizovanou obecnou tendencí ke vzestupu cen a narůstající finanční nestabilitou.
Při porovnání úrovně plnění kritérií v časovém horizontu tří posledních pravidelných zpráv (viz tabulky 1 a 2) dochází ke snížení podílu zemí, které splnily kritérium cenové stability, což odpovídá výše zmíněným inflačním tendencím, které se výrazněji projevují v nových členských zemích. Naproti tomu se výrazně zlepšilo plnění kritéria stability veřejných financí, což lze do jisté míry vysvětlit i tlakem evropských institucí v této oblasti (Pakt stability a růstu, procedura nadměrného schodku apod.).
Země, které bezprostředně po vstupu do EU vstoupily i do systému ERM II, plní po uplynutí dvou let i kritérium stability měnových kurzů. Nejmenší problém představuje kritérium dlouhodobých úrokových sazeb, které plní většina zemí.
Z teritoriálního hlediska nejnižší plnění vykazují nováčci EU — Rumunsko a Bulharsko — a dále Maďarsko a Polsko. Maďarsko v průběhu všech tří pravidelných zpráv nesplnilo jediné kritérium. ČR představuje průměr, nad průměrem jsou pobaltské země, kde je největším problémem inflace.
Některé další postřehy z letošních konvergenčních zpráv:
a) Pravidelné konvergenční zprávy v letošním roce vzbudily značnou pozornost už jen proto, že poprvé od posledního velkého rozšíření Evropské unie v jejich rámci měla být deklarována připravenost členské země na zavedení eura (předchozí rozšíření eurozóny se uskutečnila na základě mimořádných konvergenčních zpráv).
b) Přestože předchozí diskuse nevedly ke hmatatelným závěrům a dopadům ve změnách evropské legislativy, spekulovalo se o možných změnách výkladu, a zda nadále bude dodržen princip rovného zacházení.
c) V oblasti výkladu ekonomických kritérií se zvyšuje důraz na udržitelnost kritéria stability cen, což bylo předmětem vyhrocené diskuse už ve stádiu příprav zpráv. Do značné míry byl tento důraz podmíněn současnými obecnými inflačními tlaky a v neposlední řadě značným nárůstem cen po zavedení eura ve Slovinsku. Lze předpokládat, že i v budoucnu se zkoumání zaměří tímto směrem zejména s ohledem na hlavní cíl ECB a národních centrálních bank.
d) Slovensko bylo první z nových členských zemí, které do eurozóny vstupovalo s volně pohyblivým kurzem v rámci ERM II. V průběhu zkoumaného období docházelo k apreciaci kurzu a z tohoto důvodu byla upravena — revalvována — centrální parita (obdobně jako tomu bylo v minulosti u Irska a Řecka). Evropská komise při hodnocení tolerovala poměrně vysokou úroveň apreciace po úpravě centrální parity. Tento přístup může být významný v budoucnu i pro Českou republiku.
e) Vzhledem k tomu, že ze strany EU i členů eurozóny polevil tlak na zavádění eura v nových členských zemích, konvergenční zprávy už neakcentují myšlenku „okamžitého“ dosažení plně harmonizované legislativy.
Rozšíření eurozóny o Slovensko na 16 členských zemí bude s největší pravděpodobností jejím posledním rozšířením v tomto desetiletí. Podle výsledků letošních konvergenčních zpráv mají největší naději na vstup do eurozóny pobaltské země, pokud se jim podaří snížit dosavadní úroveň inflace, což nelze očekávat dříve než na počátku příštího desetiletí. Ve třech středoevropských zemích — ČR, Polsku a Maďarsku — bude postup vzhledem k ekonomickému i politickému vývoji ještě pomalejší. Nováčci Evropské unie — Rumunsko a Bulharsko — dosud bojují s počátečními problémy po začlenění a u nich může být postup k euru ještě více pozvolný.
V blízké budoucnosti nelze vyloučit kladný výsledek referenda o zavedení eura v Dánsku. Termín hlasování nebyl zatím určen, přičemž vlastní splnění kritérií konvergence pro tuto zemi není problémem. Úvahy o možnosti zavedení eura ve Švédsku a Velké Británii jsou dnes spíše teoretické. Splnění konvergenčních kritérií je nutnou podmínkou pro rozhodování evropských institucí o zavedení eura v příslušné zemi, nedostačuje však k jeho vlastnímu zavedení. Vedle plnění kritérií pro vstup do eurozóny musí probíhat i technické a legislativní přípravy, aby bylo možno euro fakticky zavést. Tyto přípravy pokračují i po rozhodnutí o zavedení eura a jsou nejintenzivnější v období mezi zrušením dočasné výjimky a datem vlastního zavedení, resp. v navazujícím období po tomto datu.
2. Pravidla a postupy pro zavedení eura
Kromě již zmíněných článků 121 a 122 neobsahuje Smlouva o založení Evropského společenství další podrobnější pravidla a postupy pro zavedení eura v členských zemích. Samotný postup byl totiž konkretizován až dva roky po nabytí účinnosti Maastrichtské smlouvy na madridském summitu EU v prosinci 1995. Tento summit vytyčil postupy k praktickému přechodu na euro (madridský scénář) a určil název příští jednotné měny — euro.
Podle madridského scénáře se uskutečnil přechod na euro ve 12 starých členských zemích EU. Jeho podstatou bylo tzv. přechodné období, kdy euro bylo zavedeno ve dvou etapách. Na začátku první etapy (1999) byly trvale fixovány kurzy národních měn k euru prostřednictvím přepočítacích koeficientů. Právně se národní měny staly tzv. nedecimálními denominacemi eura. Fakticky však existovaly nadále, protože euro bylo zavedeno bezhotovostně a jako oběživo existovaly stále pouze národní peníze. Ty byly vyměněny za euro až na počátku druhé etapy (v roce 2002). Principy madridského scénáře byly vtěleny do nařízení č. 974/1998 o zavedení eura. Ještě dříve, v roce 1997, bylo přijato nařízení č. 1103/1997, které definovalo přepočítací koeficienty, postupy přepočtu mezi národními měnami a eurem a opačně a v neposlední řadě i základní principy zaokrouhlování přepočtených částek. Poslední z trojice nařízení, které bylo přijato těsně před zavedením eura, bylo nařízení č. 2866/1998, které stanovilo konkrétní hodnoty přepočítacích koeficientů pro jednotlivé měny, které vstupovaly do eurozóny. Konstrukce nařízení č. 974/1998 a 2866/1998 a způsob jejich schvalování vyžadují jejich novelizaci při každém jednotlivém rozšíření eurozóny4. Nařízení č. 1103/1997 má obecný charakter a nemusí být dále novelizováno.
Madridský scénář byl vytvořen zejména proto, že bylo nereálné vytvořit nové oběživo v krátké době mezi madridským summitem a datem zavedení eura. Pozitivem této varianty přechodu bylo přechodné období — relativně dlouhá doba přípravy na definitivní zavedení eura ve všech oblastech, přičemž už na jejím počátku byl znám přepočítací koeficient mezi eurem a národní měnou. Z hlediska finančního sektoru, zejména bank, naopak nevýhodou bylo, že bezhotovostní peníze existovaly ve dvou formách — v národní měně i v eurech, což si vyžádalo nákladné úpravy bankovních informačních systémů. Nejzávažnější nedostatek se ukázal až později — dlouhá doba přechodu na euro (3 roky, u Řecka 1 rok) vytvořila u obyvatelstva určitou nedůvěru či otupělost, která posléze přispěla k nepříznivému přijetí eura v řadě zemí.
Po rozšíření Evropské unie v roce 2004, kdy už euro bylo plně zavedeno a kolovalo i mezi obyvatelstvem nových členských zemí, nejvýznamnější argument pro přechodné období — příprava oběživa — padl. Bankovky v eurech, které jsou pro všechny země stejné, si lze vypůjčit u jiné centrální banky a splatit je následně produkcí zajišťovanou z vlastních zdrojů. Mince, které mají odlišné národní vzory, ale unifikované provedení, by sice bylo možné si též vypůjčit, zde však z politických i prestižních důvodů je vhodné před zavedením eura vyrazit mince s vlastní národní stranou.
Tyto objektivní důvody, ale i tlak nových členských zemí vedly v roce 2005 k novelizaci nařízení č. 974/1998,5 kdy byly právně zakotveny dva další možné scénáře zavedení eura: • scénář jednorázového zavedení (Big Bang), • scénář s obdobím postupného zrušení (Phasing Out).
Scénář jednorázového zavedení, tj. zavedení eura v hotovostní i bezhotovostní podobě ve stejném okamžiku, použily všechny nové členské země — Slovinsko v roce 2007, Malta a Kypr v roce 2008. Stejný postup bude použit i na Slovensku v roce 2009.
Zatím nevyužit byl scénář s obdobím postupného zrušení, kdy by národní měna mohla být používána ještě maximálně po dobu jednoho roku po zavedení eura ve specifických případech, kde by přechod na euro vyvolal problémy (např. fakturace menších podniků). Platby by však vždy musely probíhat v eurech. Tento scénář nezískal přílišnou důvěru vzhledem k pravděpodobným zmatkům, které by mohly vzniknout. Také nebyl zatím prakticky využit.
Vedle zmíněné trojice nařízení, která tvoří zákonný rámec pro euro na úrovni Evropské unie, ještě existuje dodatečná legislativa upravující specifické aspekty zavedení eura. Doporučení Evropské komise o opatřeních k usnadnění budoucího přechodu na euro bylo v nové redakci vydáno na počátku roku 2008 (2008/78/EC). Toto doporučení zobecňuje kladné zkušenosti z dosavadních přechodů na euro. K usnadnění přípravy občanů na zavedení eura by členské země měly povinně zavést dvojí uvádění peněžních částek v národní měně i v eurech v období před i po zavedení eura. Další opatření by měla být zaměřena na rychlou výměnu hotovostí, informovanost obyvatelstva i podnikatelů. Zvláštní pozornost se věnuje opatřením, aby se proces zavedení eura nezneužil ke zvyšování cen.
Postupy pro zavedení hotovostního eura, pro předzásobení oběživem (centrální banky-komerční banky) a tzv. sekundární předzásobení (komerční banky-ekonomické subjekty) jsou upraveny obecnými zásadami ECB (Guideline ECB 2006/9, novela 2008/4). Novela z letošního roku podstatně zjednodušuje pravidla poskytnutí hotovosti pro malé obchodníky.
Vzniká otázka, zda výše uvedený právní rámec je pro zavedení eura dostatečný. Striktní zastánci právní superiority evropské legislativy tvrdí, že ano. V každé zemi, která euro přijímala, však byla přijata legislativa k usnadnění přechodu na euro, zejména co se týče ukončení platnosti národní měny a její výměny za euro. Další úpravy byly nutné u občanskoprávních i obchodně právních kodexů, vzhledem k fungování finančního trhu a platebního styku a dále v řadě oblastí administrativního práva včetně ochrany spotřebitele.
Specifickou otázkou je přepočet peněžních hodnot v národní měně uvedených v právních předpisech. Zde se nejeví z evropského hlediska bezprostředně nutná změna na národní úrovni, protože dle článku 14 nařízení č. 974/1998 všechny právní nástroje existující ke dni zavedení eura v národní měně přecházejí na euro podle stanoveného přepočítacího koeficientu. Výsledné hodnoty se zaokrouhlují v souladu s nařízením č. 1103/1997 na celé centy. Praktické aspekty však vyžadují, aby některé částky byly zaokrouhlené ve vyšším řádu, než jsou eurocenty. V takovém případě se přistupuje k tzv. zarovnávání, kdy se nově stanoví hodnoty zaokrouhlené ve vyšších řádech. Postup by měl být cenově neutrální, aby při těchto úpravách nedocházelo k poškození obyvatelstva. Měl by být také transparentní a v případech, kdy došlo k úpravám nad rámec platné evropské legislativy, je nutno uvést důvody. V tomto smyslu vyzněly i rozsudky a jejich odůvodnění ve dvou případech, které řešil Evropský soudní dvůr — „Estager“ (2007) a „O2“ (2004). Zatímco země v první vlně zavádění eura transponovaly v průběhu přechodného období prakticky všechnu legislativu na euro (např. Německo, Belgie), nově vstupující země (Slovinsko, Slovensko) převedly na euro pouze nejnutnější část národní legislativy. Zbytek hodnot v národní měně se přepočítává v souladu s nařízením č. 1103/1997 a bude na euro převeden při nejbližší kodifikaci či novelizaci.
Oblast měnové politiky je zvláště důležitá pro zavedení a fungování eura. Zde je nutno právně zakotvit přechod rozhodování o měnových záležitostech na ECB a vlastní výkon měnové politiky ponechat na úrovni národních centrálních bank. Obdobný problém se týká i správy devizových rezerv a dalších oblastí v působnosti Eurosystému6. Tato opatření vyžadují dosti rozsáhlé novely statutů centrálních bank. Z časového hlediska tato legislativní opatření nejsou realizována ve fázi těsně před zavedením eura, ale je nutno je splnit v rámci plnění konvergenčních kritérií.
Vlastní zavedení eura v členské zemi je rozsáhlý logistický proces, na jehož začátku je ustavení národních koordinačních orgánů, volba scénáře zavedení eura a vypracování programu — národních plánů zavedení eura. Praktické postupy nesleduje jen země, která zavádí euro sama, ale jsou sledovány a koordinovány Evropskou komisí, kde je ustavena skupina národních koordinátorů zavedení eura (PAN II). Ve spolupráci s národními koordinátory vypracovává Evropská komise od roku 2004 pravidelné Zprávy o praktických přípravách na budoucí rozšíření eurozóny. V posledních letech se jedna z ročních zpráv soustřeďuje podrobněji na stav příprav zemí, které zavedou euro v následujícím roce. Poslední, sedmá zpráva vydaná Evropskou komisí 18. července 2008 se zaměřuje právě na stupeň připravenosti Slovenska. Zprávy Evropské komise jsou doplněny tabulkovými přehledy, kde je přehledně mapována realizace jednotlivých opatření k zavedení eura (např. stanovení data pro zavedení eura, národní plán a jeho aktualizace, scénář, příprava národní strany mincí a jejich ražby, příprava distribuce bankovek a mincí, opatření k ochraně spotřebitele, komunikace atd.). V tisku někdy bývají mylně tyto kolonky tabulkových přehledů označovány jako „maastrichtská kritéria“. Není to zcela správné, protože tyto položky nejsou kritériem pro zavedení eura. Nicméně napovídají o stavu praktických příprav a mapují, zda neexistují rizika pro vlastní proces přechodu (changeover).
3. Vybrané věcné problémy při zavádění eura v České republice s ohledem na přípravu finančního sektoru
Již před vstupem ČR do Evropské unie byla připravena Strategie přistoupení České republiky k eurozóně, kterou schválila vláda ČR 13. 10. 2003. Předpokládané datum zavedení eura bylo stanoveno na roky 2009 nebo 2010. Vzhledem k tomu, že se nenaplnily původní předpoklady strategie, zejména ve vývoji veřejných financí, vláda zadala zpracování aktualizované strategie, která zdůrazňuje nutnost stability a reforem před zahájením procesu přijetí eura. Nicméně tato strategie, projednaná vládou 29. 8. 2007, nestanoví zatím žádné cílové datum zavedení eura v ČR.
V návaznosti na schválení eurostrategie byla v roce 2005 ustavena Národní koordinační skupina (NKS) pro zavedení eura a vládou jmenován národní koordinátor. Pod vedením NKS byly pro vládu připraveny zásadní materiály k zabezpečení přechodu na euro. Vláda projednala 25. 10. 2006 materiál o možných scénářích přechodu a vybrala na návrh NKS scénář jednorázového přechodu (Big Bang). Dne 11. 4. 2007 vláda projednala a schválila dokument Národní plán zavedení eura v České republice. V jeho jednotlivých kapitolách jsou po sektorech popsána nejdůležitější opatření spojená s přechodem na euro. Tento první rámcový plán bude v dalších letech upřesňován. 9. dubna 2008 vláda schválila první zprávu o plnění Národního plánu.
Národní plán zavedení eura přináší tyto hlavní parametry přechodu, které je nutno při postupu dalších prací respektovat: • současné zavedení bezhotovostního eura a eura v hotovostní podobě (bankovek a mincí) — tzv. scénář Big Bang;
- krátké období současného oběhu české koruny a eura (duální cirkulace) po zavedení jednotné měny — 2 týdny; • po tomto období možnost bezplatné výměny bankovek a mincí u bank a dalších subjektů po dobu půl roku, poté u centrální banky (po dobu 5 let v případě mincí, po dobu v řádech desítek let v případě bankovek); • povinnost uvádět ceny v Kč a v eurech — tzv. duální označování cen (počátek povinnosti do 1 měsíce po stanovení přepočítacího koeficientu, konec povinnosti 1 rok po zavedení eura).
V oblasti finančního sektoru bude třeba realizovat zejména tato opatření:
- Připravit zavedení eurobankovek a euromincí a zabezpečit stažení oběživa v korunách. V přípravném období před zavedením eura by měla být vybrána národní strana mincí a zabezpečena jejich ražba. Zvážit distribuci tzv. startovních balíčků. Před zavedením eura bude nutno dohodnout zapůjčení bankovek od partnerské centrální banky eurozóny s tím, že splacení proběhne produkcí, kterou budeme zabezpečovat po zavedení eura. Bude nutno zpracovat plán distribuce bankovek z centrální banky do komerčních bank (tzv. předzásobení) a dále z komerčních bank na obchodníky a podnikatele (sekundární předzásobení). V předstihu bude nutno zajistit převedení automatů na peníze a zejména pak bankovních automatů, které sehrají významnou úlohu v distribuci nového oběživa v prvních hodinách po zavedení eura. Současná evropská legislativa totiž neuí možňuje distribuovat bankovky získané z předzásobení v době před zavedením eura.
- Přechod na euro v oblasti bankovnictví bude znamenat automatický přepočet korunových zůstatků na účtech, s tím, že už v období duálního oceňování budou zákazníci informování o tom, kolik činí eurová hodnota korunového zůstatku jejich účtu.
- Přechod platebního styku na eura bude záviset na postupu k Jednotné oblasti pro platby v eurech (SEPA). Pravidla SEPA vytvářejí standardy pro platební styk v eurech, které se automaticky rozšíří po zavedení eura u nás. Vstupem do eurozóny se staneme členy platebního systému TARGET 2, který umožňuje nejen provádění platebních operací souvisejících s realizací opatření měnové politiky, ale i provádění běžných operací komerčních bank. Nově k tomuto systému přistoupí TARGET 2 Securities, který umožní zúčtování cenných papírů.
- Přechod operací na kapitálových trzích by měl respektovat princip kontinuity kontraktů. Úrokové sazby stanovené před zavedením eura by měly pokračovat i po zavedení eura až do dokončení úrokového období stanoveného v kontraktu. Bude stanovena převodní tabulka, která umožní navázat na úrokové sazby stanovené před zavedením eura (např. Pribor-Euribor). Měla by však být zachována smluvní volnost partnerů stanovit si ve vzájemné shodě nová pravidla úročení.
- Dosti komplikovaným problémem je přepočet hodnot na kapitálovém trhu na eura. U některých položek (podílové fondy) bude zřejmě možné vyšší rozlišení než zaokrouhlování na centy, aby se snížila diference z přepočtu malých částek. Zvláštním problémem je přepočet akcií, protože vlivem nepřesností při přepočtu vzniká diference mezi součtem nominálních hodnot akcií přepočtených na eura a celkovým akciovým kapitálem (bude třeba rozhodnout o volbě metody přepočtu).
- Všechna opatření k zavedení eura musí být dostatečně komunikována s obyvatelstvem s přihlédnutím k různým skupinám populace a s podnikatelskými subjekty.
Tyto problémy jsou v současné době řešeny přípravou metodických podkladů v pracovních skupinách a schválené řešení bude promítnuto do nové verze Národního plánu a do připravované legislativy. Samotná úprava národní legislativy se rozpadne do tří segmentů: • Úprava postavení centrální banky v souvislosti s jejím začleněním do Eurosystému. Vzhledem k tomu, že jde o jedno z kritérií konvergence, je tento úkol v pokročilém stádiu realizace. Bylo rozhodnuto vypracovat nový zákon o centrální bance, který se stane účinným k datu zavedení eura. Po schválení věcného záměru ve vládě 19. 3. 2007 bylo vypracováno paragrafované znění, které již prošlo mezirezortním připomínkovým řízením a konzultačním procesem s ECB. Po projednání ve vládě bude návrh předložen Parlamentu. Schvalovací proces by mohl být ukončen v roce 2009, s tím, že účinnost nového zákona nastane až po zavedení eura.
- Všeobecné zásady přechodu na euro by měly být stanoveny v tzv. obecném zákoně. Tento zákon by při respektování pravidel zakotvených v evropské legislativě měl stanovit konkrétní postupy zejména při přepočtu peněžních hodnot, při duálním zobrazování cen, při výměně oběživa a při přechodu na euro na kapitálovém trhu.
- Otevřenou otázkou zůstává přepočet korunových hodnot na euro v české legislativě, která nebude dotčena obecným zákonem. Nově vstupující země zatím volí přepočet hodnot podle pravidel nařízení č. 1103/1997. Z hlediska právní jistoty občanů a také proto, aby nedocházelo k tzv. nepřímé novelizaci, se objevila myšlenka novelizovat také zbytek české legislativy, kde by všechny hodnoty byly převedeny na euro buď přepočtem a zaokrouhlením (na eurocenty), či na bázi zarovnávání. Je otázkou, zda by tento postup mohl přispět k větší transparentnosti procesu, protože dle vyjádření ministra financí Miroslava Kalouska7 si přechod na euro vyžádá novelizaci více než 500 zákonů (nemluvě o jejich prováděcích předpisech). Tento postup také naráží na technické problémy realizace — závěrečná redakce všech novel může být provedena až po oficiálním schválení přepočítacího koeficientu (zhruba půl roku před zavedením eura). Samotný legislativní proces musí s nejvyšší pravděpodobností zahrnovat i konzultaci s ECB, kde je stanovena standardní doba jednoho měsíce. Lze tedy shrnout, že cesta úplné novelizace před zavedením eura je krajně riskantní vzhledem k nedostatku času pro legislativní proces, kde při takovém počtu legislativních aktů velice snadno může dojít ke komplikacím, což by vlastní proces zavádění eura mohlo ohrozit.
4. Závěr
Jak vyplývá z výše uvedeného, o splnění podmínek pro přijetí eura, a tedy o jeho zavedení se rozhoduje na evropské úrovni, ovšem za účasti českých zástupců v příslušných orgánech. Na druhé straně vlastní aktivita země může její postup k zavedení eura urychlovat, či zpomalovat, zejména v oblasti plnění konvergenčních kritérií.
Plně v kompetenci země je vybrat si scénář a zpracovat vlastní národní plán zavedení eura. I když v první verzi už tento dokument máme, stále ještě existuje velký počet otázek, které je třeba vyřešit. K urychlení všech těchto prací a k motivaci by nesporně přispělo stanovení cílového data zavedení eura.