Mojmír Hampl (Mladá fronta DNES 26.11.2008 strana 9, rubrika: Názory)
Byl jsem šokován, jak často jsem od některých ekonomů slyšel věty typu: Euro nemá s krizí nic společného. Nebo: S eurem by nám dnes bylo stejně nebo lépe. Tak vypadalo dosud první kolo diskuse o české koruně, krizi a budoucím zavedení eura. Vyrážím tedy do kola druhého.
V čem je problém? Měnová politika v eurozóně i mimo ni má velmi mnoho společného s šířením finanční krize a výběrem jejích „obětí“. Nejdříve raději předesílám, co to je autonomní měnová politika. Zjednodušeně: situace, kdy národní centrální banka je schopna ze své vůle a svými nástroji tlumit nerovnováhy a šoky v hospodářství. Vysoká inflace je tou základní nerovnováhou, podobně jako vysoké schodky v obchodě se zahraničím.
Kdo byl třeba ve východní Evropě zasažen krizí nejvíce? Ekonoma by nemělo překvapit, že jde v drtivé většině o ty země, které tlumič šoků a nerovnováh v podobě vlastní měnové politiky buď „vypnuly“, nebo o něj přišly.
Ukrajina, Rusko či Pobaltí se podobají tím, že připoutaly své měny různě pevným lanem k jiným měnám – euru či dolaru. Na autonomní měnovou politiku rezignovaly a začaly tak dovážet ve velkém měnové podmínky zvenčí. Takové, které na jejich domácí podmínky nejsou v nejmenším stavěny. Tím nejen přestaly nerovnováhy tlumit, začaly je naopak vytvářet! Vysoká inflace, vysoké schodky v zahraničním obchodě, a tedy závislost na financování ze zahraničí se staly normou.
Moc bank se vypařila Jinou variací téhož příběhu jsou Island či Maďarsko, které přišly o vlastní měnovou politiku nepřímo. Tamní ekonomiky se staly kvůli chybám v domácí hospodářské politice a rozsáhlému zadlužování bank, podniků i domácností v cizích měnách (eura, švýcarské franky, jeny) tak závislé na zahraničních měnách, že moc jejich domácích centrálních bank se radikálně zmenšila, či spíše vypařila. Stručně řečeno, ve všech zmíněných zemích jde příčinná souvislost od ztráty měnové politiky k bobtnání nerovnováhy, zadlužení v zahraničí a následně k vysoké zranitelnosti v případě krize. V čase krize pak navíc „vypnutá“ domácí centrální banka nemůže téměř nic dělat a je zoufale závislá na pomoci zvenčí. Co se týče eurozóny, prakticky ve stejném okamžiku zasáhla krize tak geograficky i strukturálně odlišné ekonomiky, jako je Irsko či Řecko, které spojuje jedna měna. Ano, euro ekonomiky více propojuje, ale pak snáze přenáší i špatné ekonomické impulzy a šoky. Copak by někdo podepsal konstatování, že společná měna přenos finanční nákazy v eurozóně brzdí?
Brzdy krize Na uvedeném nic nemění ani fakt, že krize pochopitelně zasáhla i ekonomiky s vlastní měnovou politikou (USA, Británie, Švýcarsko). Jejich finanční instituce jsou však do značné míry původci finančních problémů, ne pouze jejich oběťmi. Všem třem by se zjevně bez vlastní měnové politiky na krizi reagovalo hůř.
Málokdo si všímá, že krize se zatím poměrně slušně vyhýbá třeba Kanadě, která má nejdelší hranici s USA a obě ekonomiky se též v mnohém podobají. Avšak Kanada má vlastní systém regulace finančních trhů a také vlastní měnovou politiku. Není to všelék, ale dodatečná brzda přenosu krize ano. Kdyby byla Kanada součástí amerického finančního trhu a platilo se v ní americkým dolarem, situace by byla zřejmě jiná.
Proto je lekce z krize pro naše úvahy o euru tak diametrálně odlišná od Maďarska, Islandu, Pobaltí nebo i Dánska s jeho dlouhodobě fixním kurzem k euru. Tyto země logicky právě teď volají po záchranném deštníku eura. Mají vlastní měnu, ale nemají k ní měnovou politiku. Zakoušejí nevýhody spojené s její ztrátou a neinkasují přitom ani ty nejmenší výhody. Naše země zatím vlastní měnovou politiku má. Jistě, mít ji nadále má smysl jedině tehdy, když bude hospodářská politika ukázněná – nízká inflace a zdravé rozpočty. Se špatnou hospodářskou politikou je věru lepší stát se černým pasažérem v eurozóně. Ale při rozumné hospodářské politice bude schopnost přizpůsobovat se všem šokům – a finanční krize je jedním z nich – i v budoucnu vyšší s korunou než s eurem. Tento kánon bude v české ekonomice ještě nějakou dobu platit.