(Bankovnictví, 21.12.2000 strana 3)
Z bankovního sektoru jsme si v posledních letech zvykli slýchat spíše nepříznivé zprávy. Reálný
objem úvěrů ve třetím čtvrtletí letošního roku meziročně klesal téměř o 4 %, a to i po zohlednění
přesunu části uvěrového portfolia velkých bank do Konsolidační banky. Stát vynaložil na
transformaci bankovnictví již přes 250 mld. Kč, přitom tato částka ještě nezahrnuje nevyčíslené
náklady spojené s řešením kauzy IPB. I přes takto nákladnou pomoc ze strany státu však podíl
klasifikovaných úvěrů na celkovém úvěrovém portfoliu bank i nadále činí zhruba 28 %, což je řádově
více než v rozvinutých zemích i okolních transformačních ekonomikách. Banky proto musí pokračovat v
tvorbě rezerv a opravných položek, která v letech 1997-1999 stáhla jejich čistý hospodářský
výsledek do hluboké ztráty. Tento nepříznivý stav v minulosti vyvolával ostré kritiky fungování
bankovního dohledu ČNB. Tato kritika se týkala zejména období do roku 1993, a poté období od roku
1998. Poněkud paradoxně byla ČNB v prvním případě kritizována za přílišnou mírnost, zatímco ve
druhém případě naopak za přílišnou tvrdost. Je pravdou, že vývoj bankovního dohledu v první fázi
ekonomické transformace poněkud zaostával za explozivním růstem počtu bank, který se později ukázal
být jedním ze zdrojů problémů, zejména v sektoru malých českých bank. Tuto skutečnost však není
možné vytrhnout z historického kontextu. Bankovní dohled začal v tehdejší SBČS fungovat spouhými
osmi lidmi a neadekvátními zákonnými pravomocemi až v průběhu roku 1991. Navíc v první části
transformace se bankovní dohled koncentroval na tvorbu regulačních předpisů a na intenzivní výkon
vlastní kontrolní činnosti se mu nedostávalo lidských kapacit ani zkušeností. K plnému rozvinutí
funkcí bankovního dohledu tak došlo až v letech 1993-1995, to znamená v období, kdy byl již
dokončen růst počtu bank a kořeny vzniku řady systémových problémů už byly založeny. Popsané
objektivní potíže při budování bankovního dohledu by však bylo nekorektní dávat ČNB neustále za
vinu. Důležité je, že od roku 1994 do současnosti se bankovní dohled rozvinul do podoby, která se
vyznačuje vysokou mírou harmonizace základních regulačních předpisů s mezinárodní praxí i
uspokojivým fungováním vlastní kontrolní činnosti. Bankovní dohled vytváří pravidla, která snižují
systémová rizika v bankovním sektoru, a v případě vzniku problémů nekompromisně vyžadují jejich
nápravu. A právě tato skutečnost se stala terčem kritiků bankovního dohledu po roce 1998. Vzrušené
diskuse vyvolalo zejména opatření z poloviny roku 1998, kterým ČNB nařídila bankám postupně
vytvořit 100% rezervy na krytí ztrátových úvěrů zajištěných nemovitostmi. V důsledku toho se
bankovní sektor dostal na několik let do ztráty a na povrch vyplavala celá řada problémů. Tyto
problémy však přísnější regulací nevznikly , pouze byly obnaženy, a v důsledku toho také začaly být
řešeny. Bankovní sektor byl prostě přinucen přestat fungovat systémem letadla, neboli pyramidální
hry, kdy jsou staré problémy zametány pod koberec poskytováním nových úvěrů, které v budoucnosti
problémy několikanásobně umocní. Na tomto principu nemůže zdravý finanční systém v žádné zemi
(transformační ekonomiky nevyjímaje) rozhodně fungovat. Nechci v žádném případě zpochybňovat, že
řešení problémů velkých bank přispělo k dočasnému "zablokování" úvěrové emise v tomto segmentu
bankovního sektoru, zatímco u ostatních bank, zejména zahraničních, naopak úvěrová emise roste. V
současné době je však zřetelně vidět, že si ekonomika našla způsob, jakým problémy domácího
bankovního kanálu dočasně obejít. Do naší ekonomiky proudí masivní objem přímých zahraničních
investic, který jen od roku 1998 přesáhl 370 mld. Kč (necelých 20 % ročního HDP). Zahraniční
investoři v průměru mají - díky zkušenostem ze svého oboru - schopnost rozpoznat životaschopné
domácí podniky, a přímou investicí nad nimi pak získávají kontrolu. Tím překonávají slabiny, které
v minulosti měl při alokaci kapitálu domácí bankovní sektor, to znamená neefektivní systém
ohodnocování podnikatelských projektů a špatnou vynutitelnost dluhových kontraktů. Na realizaci
svých projektů si přitom zahraniční investoři v řadě případů berou úvěry od zahraničních (případně
i domácích) bank, a do nich zase často ukládají své přebytečné zdroje domácí banky. Tradiční kanál
bankovního zprostředkování "domácí banka - domácí podnik" se tak částečně změnil na kanál "domácí
banka - (zahraniční banka) - zahraniční podnik - domácí podnik". Toto schéma bylo schopné
vygenerovat dostatek prostředků na to, aby stagnace domácí úvěrové emise nepředstavovala překážku
pro postupné zotavování české ekonomiky z recese. Zvýšenou likviditu podnikové sféry potvrzují
údaje o peněžní zásobě (meziroční růst vkladů podniků zhruba o 15 %), analýzy finančních výkazů
průmyslových podniků i řada dalších dílčích ukazatelů. Z dlouhodobého pohledu však Česká republika
samozřejmě nemůže vykazovat rychlý a vyvážený růst bez toho, aby její bankovní sektor začal
efektivně plnit svou roli finančního zprostředkovatele. Proto považuji za mimořádně pozitivní, že v
posledních letech začalo docházet ke skutečnému řešení problémů v bankovnictví. Očištění portfolií
největších bank a jejich privatizace, která by měla být během příštího roku dokončena prodejem
Komerční banky, představují velký příslib do budoucna. Významným krokem na cestě ke stabilitě
bankovního systému bylo ze strany vlády a ČNB též odvrácení hrozby systémové krize v souvislosti s
kauzou IPB a rychlé vyřešení této kauzy. Spolu s vytvořením standardního regulačního rámce považuji
tyto kroky za největší vklady českého bankovního sektoru do budoucnosti. Na druhou stranu ale naše
zkušenost z nedávné minulosti jasně ukazuje, že uvedené kroky nemusí být samy o sobě dostatečné pro
vytvoření fungujícího finačního systému, bude-li nadále selhávat obecný právní a institucionální
rámec celé ekonomiky. I zde jsem však mírným optimistou, neboť za poslední roky bylo učiněno mnoho
kroků směrem k nápravě, a věřím, že i do budoucna bude tento trend pokračovat.