Vladimír Tomšík (Hospodářské noviny, 8.4.2013, strana 11, rubrika Názory)
V poslední době se opět blýská nad bankami. Kvůli jejich roli v kyperské krizi, průběžně kvůli poplatkům, a teď se banky navíc zřejmě dostanou na pranýř při odkrývání „daňových rájů“.
Banky a finanční sektor obecně jsou ale předmětem více či méně intenzivní kritiky už od 19. století. Již tehdy přišel americký ekonom Thorstein Veblen s kdysi populárním a dnes znovu oživeným rozlišením mezi industrií na jedné straně a byznysem na straně druhé. Industrií označoval průmysl a firmy, které se snaží aplikovat moderní poznatky a využívají schopnosti inženýrů, konstruktérů a pracovníků k přetváření vstupů na „reálnou“ produkci. Proti tomu byznys a zejména finanční sektor podle něho pouze přerozděluje nebo přímo parazituje na bohatství, které industrie vytváří. Vlna odporu proti finančnímu sektoru, která se zvedla v posledních letech, je však silnější než kdy předtím. Toto negativní vnímání je do určité míry pochopitelné, neboť je nesporné, že finanční sektor měl v některých ekonomikách zcela zásadní podíl na vzniku finanční a následně i hospodářské krize z roku 2008. To stále vzbuzuje negativní postoj veřejnosti k finančnímu sektoru, který se s určitým zpožděním promítá i do dnes navrhovaných regulatorních opatření, včetně návrhů na regulaci odměn, poplatků či zdanění bank a finančních transakcí.
Negativní naladění vůči bankám se nevyhnulo ani České republice. Přesto, že patříme k nemnoha západním zemím, ve kterých v průběhu současné krize nemusela být vynaložena jediná koruna na záchranu bank a pojišťoven. České banky ztráty z poklesu cen aktiv absorbovaly díky dostatečnému kapitálovému polštáři bez větších problémů a navzdory hospodářské krizi pokračovaly v tvorbě zisků – a tedy i v placení daní ze zisků ve výši kolem 10 miliard korun ročně. Bankovní sektor byl schopen plynule zajišťovat financování privátního sektoru i vlády, „podpíral“ veřejné finance, které již trápí výpadky na příjmové straně.
Žádný oběd není zadarmo
Zdejší „protibankovní“ atmosféra je částečně odleskem událostí v zahraničí, zčásti je to ale důsledek kombinace výše bankovních zisků a poplatků, které jsou podle mínění české veřejnosti nadměrné. To je ovšem velmi zjednodušený až povrchní pohled. Vždy je totiž nutné si klást otázku, zdali není lepší mít banky ziskové než zkrachovalé.
Bankovní poplatky nejsou nic jiného než ceny za služby poskytované bankami klientům a jako takové se utvářejí na trhu bankovních služeb. Zasahování do výše poplatků dohledovým orgánem či dokonce pomocí zákonných norem by znamenalo zavedení cenové regulace. Jistěže trh bankovních služeb je zvláštní, například tím, že část ceny za bankovní služby nemusí být explicitně zahrnuta do poplatků, ale je možné ji skrýt do úrokové marže. Díky tomu lze mít poplatky za některé služby nízké, nebo dokonce nulové. Ostatně i dnes je toto obchodní model některých bank. Je otázkou, zdali je lepší mít vysoké úrokové marže a nízké či dokonce žádné poplatky, nebo naopak nízké marže a vysoké poplatky. Na takovou otázku budou odpovídat různí klienti bank odlišně podle toho, jak často a jaké bankovní služby využívají a kolik tratí na úrokové marži. Standardní ekonomická teorie předpokládá spíše nízké marže a zároveň existenci poplatků téměř za každou bankovní službu, poněvadž každá poptávaná služba něco stojí. V ekonomii a ani v bankovnictví není tzv. oběd zadarmo. Navíc úrokové marže by měly primárně odrážet riziko selhání dlužníků. Zároveň platí argument, že když banky zruší poplatky, přijdou o stabilní základnu zisků, půjdou do rizika obchodování a jejich hospodaření se stane nestálejším.
Není pochyb o tom, že bankovnictví má k modelu tzv. dokonalé konkurence všude velmi daleko. Bankovnictví je vždy založeno na důvěře, bankovní trh nemůže sestávat z tisíců prakticky nerozlišitelných bank poskytujících identické služby za stejné ceny, protože nelze očekávat, že by vkladatelé všem těmto identickým „bankám“ důvěřovali stejně. Dalším důvodem, který snižuje konkurenci v bankovnictví, je regulace, která kromě toho, že reguluje chování již existujících bank, hlídá podmínky vstupu do odvětví. Vznik nové banky je velmi náročný proces jak z hlediska minimálního kapitálu nutného pro její založení, tak z hlediska právního. Není to tedy dostatečným důvodem pro nějakou formu cenové regulace podobně jako na některých trzích s monopolními či oligopolními dodavateli? Jsem přesvědčen, že nikoliv. Předně platí, že ačkoliv český bankovní trh není dokonale konkurenční, rozhodně to není trh monopolizovaný a ani to není trh s tzv. cenovým vůdcem, ve kterém by jedna z bank diktovala podmínky na trhu.
Nezastupitelná úloha bank
Český bankovní trh je příkladem tzv. monopolistické konkurence, tedy tržní struktury, ve které se jednotliví hráči od sebe odlišují, mají různé ceny, ale nejsou dominantní. Je pravda, že subjekty na českém bankovním trhu doposud dosahovaly zisku, který byl vyšší, než je v ekonomice obvyklé. Ale připomeňme, co nám o takové situaci říká ekonomie: pokud čistý ekonomický zisk přetrvává, přivede do odvětví nové hráče, konkurence se stane intenzivnější, poptávka klientů po službách jednotlivých bank cenově elastičtější a ziskové marže se postupně začnou snižovat. Zmíněné bariéry vstupu do odvětví sice tento proces zpomalují, nemohou mu však zabránit. A právě v této fázi se český bankovní trh nachází: nadprůměrná rentabilita vlastního kapitálu vzbuzuje zájem nových hráčů, kteří postupně vstupují na trh. Naopak jakákoliv forma cenové regulace by měla na nové potenciální hráče na trhu silně odrazující efekt. Nesnažme se proto předběhnout působení konkurence pomocí umělých zásahů do cenotvorby a nechme trh působit. Výsledky se dostaví.
Problémy ve finančním sektoru jsou dnes politizovány, přičemž kritika je často založena na dehonestaci bank a finančního světa. Bankovní sektor, jeho regulátor a i dohled nejsou bezchybní, ale vyvarujme se toho, abychom s vaničkou vylili i dítě. Finanční sektor není neproduktivní, či dokonce škodlivý. Naopak jeho role je v ekonomice nezastupitelná, když zprostředkovává tok kapitálu od těch, kteří pro něho nemají v danou chvíli dostatečné využití, k těm, kteří jej použijí efektivněji. ČNB proto dlouhodobě a konzistentně zastává postoj podporující zachování skutečně tržního prostředí ve finančním sektoru a nenecháváme se strhnout k populistické regulaci všeho, co regulovat lze.