Mojmír Hampl (E15 29.6.2010 strana 21, rubrika Názory)
Hlavní závěry schůzky G20 v Torontu nejsou nijak překvapivé. Nervozita dluhopisových trhů a prázdné pokladny v mnoha zemích tohoto klubu logicky přiměly většinu lídrů věnovat se více koordinovanému opravování veřejných rozpočtů, a naopak méně „stimulům“ či dalšímu navyšování regulatorní nejistoty v dosud velmi křehkém finančním sektoru.
Z pohledu naší země, která se sama jednání neúčastní, a legitimita tohoto klubu je pro ni tudíž nutně snížená, lze brát jako slibný mimo jiné jeden fakt: skupina G20 se dle očekávání nedohodla na koordinovaném celosvětovém zavedení takzvané bankovní daně či bankovního odvodu.
Daňový hit
Už před summitem dávali někteří členové G20 (Kanada či Jižní Korea) najevo, že o takové dani ani neuvažují. Konečné závěry nedohodu stvrzují, když v zásadě říkají: „Kdo chce, ať si ji zavede, kdo nechce, ať ji nezavádí.“ Velké evropské země (Francie, Británie, Německo) se i přes tušení tohoto výsledku pokusily z tématu bankovní daně udělat před summitem hit. Ovšem idea takové daně je poměrně sporná.
Například případné vytvoření speciálních „záchranných fondů“, naplňovaných touto daní pro případ špatných časů, může v bankovním sektoru spíše zvyšovat, nikoli snižovat morální hazard, kterého chceme mít všichni spíše méně. Dále může zdražovat služby pro koncové klienty a bude zřejmě odrazovat přítok nového kapitálu do sektoru, přestože se všichni unisono shodují, že právě kapitálu bude finanční sektor v budoucnu potřebovat více než dnes.
Co s příjmy?
Přičtěme fakt, že ani na úrovni EU nedošlo k dohodě na klíčových a politicky třaskavých parametrech daně. Budou příjmy z daně skutečně ukládány ve speciálním fondu, jak chtějí Němci či Francouzi? Anebo budou normálním rozpočtovým příjmem, jak si představuje Británie? Z čeho se bude daň přesně počítat? Jak bude vysoká? Kdyby šly peníze do zvláštního fondu, jak se budou prostředky spravovat během dobrých časů a v jakých situacích je bude možné použít během časů špatných? Budou se tyto fondy spojovat s národními fondy pojištění vkladů?
Mimo ekonomickou diskuzi pak navíc zůstává otázka, zda vůbec lze v EU přiměřeně legitimně takto novátorsky zavádět nové daně, které měly zůstat i v postlisabonském období striktně v národní kompetenci. Navíc nezapomínejme, že i přes postupující integraci se národním finančním sektorům v EU dařilo během krize značně rozdílně. A navrhovaná daň byla zřejmě jedním ze způsobů, jímž ti, kteří utratili za záchranu sektoru hodně, toužili vlastní politické i finanční náklady trochu „rozložit“ i na finanční sektory, jež se zatím ukázaly jako odolnější.
Konkurenční nevýhoda
Poté, co se ukázalo, že na tomto konceptu není shoda hlavních světových hráčů, budou možná i mnozí Evropané opatrnější. Vytvářet konkurenční nevýhodu pro vlastní finanční sektor nemusí být zdaleka tak atraktivní nyní, když je zjevné, že mnozí ji v propojeném finančním světě ve svých sektorech zkrátka nevytvoří.
I ve světle summitu G20 je tedy pozitivní, že díky výjimce, kterou si Česko vyjednalo v rámci EU, nám v oblasti rozhodování o bankovní dani zůstane jeden stupeň volnosti navíc. Na rozdíl od jiných zemí EU ji nemusíme zavést, pokud nebudeme chtít. Uznání za vyjednávací schopnosti a prozíravost patří v tomto bodě bez debaty odcházejícímu premiéru Fischerovi.