V diskusích na téma makroobezřetnostních limitů na hypotéky často zaznívá argument, že bankám nemá nikdo co mluvit do toho, komu poskytnou úvěr. A že když banka špatně vyhodnotí něčí úvěruschopnost, může na tom tratit jen ona sama. S pozdě platícím klientem bude muset mnohem víc pracovat, vymýšlet splátkové kalendáře, nesplácený úvěr složitě vymáhat a v neposlední řadě také tvořit opravné položky.
Pokud banka šlápne vedle v jednotlivých případech, opravdu se nic nestane. Vždycky jsou lidé, k nimž se štěstí otočí zády a oni ztratí na delší dobu možnost vydělávat a úvěr splácet. Takové případy se ale v balíku poskytnutých úvěrů vyskytují náhodně. Samozřejmě platí, že čím rizikovější klient, tím pravděpodobnější je, že se dostane do problémů. Jak ale odhadnout rizikovost klienta v době, kdy ekonomika už několik let po sobě šlape, nezaměstnanost je rekordně nízká a mzdy rostou prakticky ve všech oborech?
Bankami běžně používané modely na vyhodnocení rizikovosti mají bohužel tendenci dát zelenou i těm, kteří by v horších časech dostali stopku. Při zpomalení ekonomiky by už neschopnost řádně splácet nebyla v balíku poskytnutých hypoték jevem náhodným, ale obvyklým. Banky by byly postiženy nejen zhoršením hospodářské situace, ale navíc by musely začít ve velkém řešit nesplácené úvěry. Nějak podobně vypukla i finanční krize s datem 2008 a následná dlouhá ekonomická recese, z níž se řada ekonomik dodnes plně nevzpamatovala.
Aby ČNB tomuto vývoji předešla, simuluje pomocí zátěžových testů bank hypotetický pokles ekonomiky a dívá se, jaké úvěry by se s velkou pravděpodobností už dostaly do problémů. Na základě těchto simulací a zkušeností s historickým vývojem pak ČNB doporučuje, aby se neposkytovaly další úvěry klientům, jejichž dluh dosáhne devítinásobku čistého ročního příjmu a splátky úvěrů 45 procent jejich čistého měsíčního příjmu.
Neděláme to proto, že bychom chtěli lidem bránit v pořízení nemovitosti. Dokonce ani není naším cílem brzdit růst cen nemovitostí a řešit problémy trhu s bydlením. Od toho tu jsou jiní. Naším úkolem je předcházet tomu, aby se lidé v dobrých dobách předlužili natolik, že by zhoršení ekonomické situace mohlo být rizikem pro stabilitu celého bankovního sektoru. Právě udržení zdravého bankovního sektoru je jedním ze základních úkolů centrální banky. Banky totiž kromě poskytování úvěru také – a v Česku by se slušelo říci především – spravují úspory obyvatel.