Euro a my: plány na digitální euro

Co jsou a nejsou digitální peníze?

Digitální peníze centrální banky (Central Bank Digital Currency, CBDC) jsou na rozdíl od hotovosti (oběživa) čistě digitální formou závazku centrální banky pro použití v platebním styku. CBDC mohou mít jak formu pro využití širokou veřejností (tzv. retailová forma), tak i pro finanční instituce působící na peněžním trhu (tzv. wholesale forma). CBDC jsou tedy elektronickou podobou hotovosti, avšak s řadou vlastností, které ji z přirozených důvodů odlišují od tradiční fyzické hotovosti, tedy nám všem dobře známých bankovek a mincí. Například zatímco fyzická hotovost je ze své podstaty anonymní (případy speciálního označování konkrétních kusů bankovek za účelem odhalení „uživatele“, jak je známe hlavně z detektivních příběhů, vyžadují složitou přípravu, a proto nemohou být takto využívány). Naproti tomu CBDC nejsou ničím jiným než elektronickým záznamem^[1] vytvářeným, měněným (v souvislosti s prováděním plateb) a evidovaným pod kontrolou a podle pravidel centrální banky. CBDC tak z principu obsahují informaci o držitelích a směně přístupné jak operátorovi (soukromý subjekt, kterému tuto činnost centrální banka svěří), tak dohlížiteli (centrální banka) příslušného platebního systému. Anonymizace těchto informací je sice možná a také avizovaná, ovšem pouze jako projev normotvorné vůle emitenta digitální měny. Soukromé společnosti vydávající vlastní digitální jednotky směny, jak je známe z praxe posledních 10–15 let, obvykle používají kryptografické nástroje anonymizace spolu s předem ohlášeným algoritmickým postupem při distribuci a stahování svých platebních jednotek z oběhu. V případě tzv. kryptoměn jsou díky tomu jak emise, tak ověřování transakcí z větší části šířeny do celé uživatelské komunity. Centrální banka jakožto tvůrce CBDC naopak podřizuje zvolené mechanismy vydávání, stahování a směny měnových jednotek svým celkovým cílům v oblasti politik (nejen měnové, ale také regulatorní^[2]). Kryptografické nástroje sice mohou být přítomny pro částečnou ochranu soukromí uživatelů, ale na rozdíl třeba od bitcoinu či etheru nepatří do definičních prvků CBDC, mohou být zaváděny, měněny nebo rušeny. Souhrn hlavních odlišností CBDC a kryptoaktiv přináší následující tabulka.

CBDC tedy nejsou formou decentralizovaně programovatelných peněz, tj. nejsou obdobou ani podskupinou kryptoměn. Na začátku úvah o CBDC nebylo jasné, zda cílová uživatelská skupina bude maloobchodní (retail, tj. fyzické osoby a nefinanční firmy, zejména malé), nebo velkoobchodní (wholesale, tj. firmy z finančního sektoru). Velkoobchodní CBDC vlastně neznamená příliš významnou finanční inovaci vzhledem k tomu, že závazky centrální banky obchodované jakožto rezervní aktiva mezi ní a účastníky mezibankovního trhu (například pokladniční poukázky) již dnes mají velmi podobné atributy. Experimenty s CBDC probíhají neustále, zejména v rámci pilotních projektů snažících se o jejich využití v přeshraničních mezibankovních platbách (například několik takových projektů zaštítil BIS Innovation Hub). Běžné je v takových případech použití Distributed Ledger Technologies (DLT) známých ze světa kryptoměn, což mj. eliminuje potřebu svěřit výlučné pravomoci při ověřování a evidenci transakcí jedné instituci či jurisdikci. Vnitrostátní maloobchodní platební styk zavedením těchto mechanismů ovlivněn není. Naopak všechny dosud uskutečněné projekty CBDC, ať už ve zkušebním či ostrém provozu nad rámec pilotních provozů, se týkají maloobchodní varianty.

CBDC můžeme mít v přímé i zprostředkované podobě. Přímá podoba znamená, že centrální banka sama zařizuje styk s uživateli a poskytuje jim klientskou podporu. Zprostředkovaná podoba vyjadřuje, že záznamy o transakcích a infrastruktuře jsou zajišťovány finančními zprostředkovateli. Přímá varianta ovšem vyžaduje zásadní rozšíření aktivit centrální banky do oblastí činnosti, které jsou v tržním hospodářství vyhrazeny soukromým podnikatelským subjektům. Přitom experimentující centrální banky od počátku věděly, že nemají v úmyslu cestou CBDC eliminovat úlohu komerčního bankovnictví při zajišťování plateb, proto se s tamními bankovními sektory počítá jako s nezbytným provozním článkem CBDC mezi centrální bankou a uživateli.

Začátky CBDC včetně digitálního eura

První impuls ke zkoumání CBDC přišel v době nástupu bitcoinu. Tento impuls byl však krátkodobý a nepříliš silný, protože se brzy ukázalo, že bitcoin a jeho následovníci nemohou v dnešní společnosti plnit funkci peněz v obvyklém smyslu. Dále se v době popularity nekonvenční měnové politiky po globální finanční krizi v akademické obci objevily úvahy o využitelnosti CBDC pro překonání bariery tzv. nulové hranice úročení (zero lower bound, ZLB), pokud se centrální banka rozhodne pro nastavení záporné úrokové sazby. Příslušné návrhy však nezískaly širší podporu ani mezi ekonomy, ani mezi praktiky a centrálními bankéři.  Nicméně další faktor odpovědný za oživení CBDC projektů, a sice rozšíření stablecoinů, a především projekt Libra^[3] ohlášený majiteli Facebooku a dalších společností, které utvořily původní Libra Association, již byl mnohem silnější a působí dodnes navzdory neúspěchu a opuštění Libry samotné. Společným jmenovatelem byla obava řady centrálních bankéřů, že by mohli ztratit kontrolu nad platebním stykem ve své jurisdikci, za jehož řádné fungování jsou ze zákona odpovědní. V posledních zhruba třech letech (v některých zemích, například ve Švédsku, i dříve) v souvislosti s vyostřenou geopolitickou situací je nutnost ochrany platebních systémů, včetně jejich technologického zabezpečení, před případným nepřátelským zásahem dalším důvodem pokračování CBDC projektů navzdory všem doprovodným koncepčním a technickým problémům.

Zvažování zavedení CBDC v jednotlivých zemích může mít rozdílné důvody. Tím obecným je obava ze ztráty kontroly nad tuzemskými platbami. V malých ostrovních státech (Bahamy, Jamajka) byl prvotním podnětem neuspokojivý výkon místních soukromých poskytovatelů platebních služeb (Payment Service Providers, PSP). V případě Číny šlo o získání dominantního postavení na trhu maloobchodních plateb dvěma nebankovními společnostmi (AliPay a WeChat), kdy důvod ke znepokojení začala mít nejen vláda, ale i komerční banky, které byly těmito dvěma PSP z oblasti retailových plateb téměř vyšachovány. Ve Švédsku byla potřeba příprav CBDC shledána jako naléhavá pod dojmem trvalého spontánního poklesu využití hotovosti obyvatelstvem, což vedlo k mimořádnému růstu tržní síly mezinárodních karetních společností.

De facto všechny centrální banky koncept CBDC sledují a analyzují jeho dopady. Opakovaná šetření mezi centrálními bankami v posledních zhruba 5 letech ukazují na trvale rostoucí počet těch, které koncept CBDC alespoň zkoumají (aktuálně kolem 98 %). V tomto kontextu lze chápat projekt digitálního eura (d-eura) též jako snahu nezaspat vývoj. Část argumentů ve prospěch d-eura byla podobná těm švédským, zejména v důsledku dopadů pandemie covidu-19. Například podíl plateb v hotovosti v eurozóně mezi lety 2016 a 2022 klesl ze 79 na 59 % (i když po odeznění pandemických restrikcí se zájem o hotovost částečně zotavil). Nicméně v případě eurozóny velkého významu v současnosti nabyly již zmíněné geopoliticko-bezpečnostní otázky. Připravenost k zavedení CBDC je pokládaná za součást snah o tzv. strategickou autonomii EU v klíčových otázkách bezpečnosti včetně finanční a platební.

Práce na d-euru započaly již v roce 2019. Fáze zkoumání byla vyhlášena v roce 2021, rozhodnutí o přechodu k další etapě mělo padnout na podzim roku 2023, zatím ale bylo odloženo. Nicméně bylo přijato obecné a nezávazné rozhodnutí „pokračovat v jeho přípravách“. Příští rozhodnutí ECB o dalším postupu je aktuálně naplánováno na podzim roku 2025.

Cíle a požadavky na digitální euro

Co by mohlo d-euro uživatelům přinést? V dokumentech popisujících aktuálně platný koncept d-eura můžeme nalézt všechny výše zmíněné a další dílčí důvody a cíle: lepší konkurenční prostředí v oblasti plateb (např. omezení diktátu karetních společností vůči obchodníkům), zachování vlivu ECB na retailový platební styk (proti pokusům o cizí ovládnutí apod.), zachování objemu ražebného nebo „pevný bod“ v oblasti platebního styku pro případ finančních krizí. V neposlední řadě, a v současné geopolitické situaci obzvlášť, je zjevný záměr, aby d-euro fungovalo na infrastruktuře poskytované evropskými operátory a založené na výrobě a vstupech z vnitřních zdrojů EU.

Některé cíle d-eura postupem času a při bližším zkoumání reálné situace poněkud ustoupily do pozadí. Příkladem je záměr o zvýšení finanční inkluze nebo poskytnutí technologie pro soukromé (peer-to-peer) bezhotovostní offline platby. V případě posledně jmenovaných není příliš jasné, jak se bude vymáhat zamýšlený strop pro individuální zůstatek d-eur (plánovaný mechanismus zvaný waterfall je závislý na internetovém nebo alespoň mobilním připojení, tomu se věnujeme podrobněji dále). V případě finanční inkluze vše nasvědčuje tomu, že se jedná o sociální a kulturní, a nikoli technický problém, takže drtivá většina obyvatel nemajících dnes bankovní účet jej buď ani nechce mít, anebo nesplňuje minimální podmínky, aby ať už standardní bankovní účet anebo elektronickou peněženku vlastnili.

Je patrné, že některé požadavky na d-euro jsou když už ne úplně vzájemně se vylučující, tak přinejmenším velmi obtížně kombinovatelné. Příklady této špatné slučitelnosti není těžké dohledat. Jde o:

• anonymitu oproti snadnějšímu plnění požadavků proti praní špinavých peněz (AML),
• použitelnost jak v běžné maloobchodní síti, tak v e-shopech, přestože jejich zákazníci po ničem takovém nevolají (riziko protistrany pro spotřebitele při nákupech v e-shopu je samo o sobě dominantní oproti riziku soukromého poskytovatele platebních služeb (PSP), který je při nákupu používán),
• pojistku pro zabezpečení fungování platebního systému pro případ finanční krize oproti zapojení do provozu d-eura stejných finančních institucí, které by byly důsledky možné finanční krize postiženy.

Posledně jmenovaný bod souvisí také s otázkou usnadnění či ztížení tzv. bank runs (jednorázového panického masového vybírání vkladů z banky vnímané jako ohrožené). Je zřejmé, že možnost okamžitého transferu prostředků z bankovního účtu do bezpečí elektronické peněženky s d-eury mnohonásobně zvyšuje jak rychlost šíření možných bankovních panik, tak jejich možné dopady na finanční stabilitu. Z tohoto důvodu se pro držení d-eur soukromými osobami předpokládá poměrně restriktivní omezení, které vylučuje použití tohoto nástroje pro cokoli kromě běžných nákupů. Tím se sice zabrání vzniku dalšího kanálu bank runs, avšak zároveň téměř neguje příslib existence pojistky pro klienty proti následkům insolvencí bank. Z podobného důvodu byly prakticky opuštěny úvahy o možném úročení zůstatků d-eurových účtů. Ty byly původně zamýšleny pro zvýšení jejich atraktivity a usnadnění přijetí obyvatelstvem, což by však bylo na úkor vkladů v komerčních bankách.

Aktuálně dohodnuté charakteristiky d-eura jsou tyto:

• použití v maloobchodním prodeji (retail), ne prodeji velkoobchodním (wholesale),
• budou ho moci využívat subjekty (domácnosti, firmy a veřejnoprávní subjekty) v eurozóně a částečně i mimo ni,
• zapojení bankovního sektoru do distribuce a správy elektronických peněženek,
• bez úročení,
• bez poplatků pro uživatele,
• k provedení platby nebude potřeba internetové připojení,
• jednotné limity držení.

Aby příslušný limit držení (aktuálně nejčastěji zmiňované číslo je 3000 eur pro fyzické osoby a nula pro právnické osoby) mohl fungovat v praxi, musí být předložen funkční systém financování d-eurových zůstatků v elektronických peněženkách uživatelů.

Pro obvykle předpokládaný systém se vžil pojem (reverse) waterfall. V něm držitel d-eurové peněženky musí mít připojený běžný účet u jedné ze zúčastněných komerčních bank, na který bude automaticky převedena částka překračující stanovený strop. Toto je označováno za tzv. waterfall functionality. Naopak pokud uživatel bude chtít provést platbu, pro kterou nemá v elektronické peněžence dostatečné množství d-eur, platební příkaz automaticky vyvolá přísun chybějící částky ze zmíněného běžného účtu do digitální peněženky. Pro tuto funkcionalitu se používá výraz reverse waterfall. Vedle četných koncepčních a technických problémů vyvolaných nutností tuto dvojí funkcionalitu zajistit – těm se věnujeme dále podrobněji – můžeme pro začátek konstatovat, že účast bankovního sektoru a interakce měnové báze^[4] (d-euro bude součástí oběživa) s peněžním agregátem M1^[5] bude nutná od první minuty, takže přímá varianta provozu CBDC zmiňovaná v úvodu nepřichází v úvahu.

Nedořešené problémy

Od zavedení funkcionalit waterfall a reverse waterfall se tedy slibuje uzavření CBDC kanálu pro runy na ohrožené banky. Nicméně jejich existence znamená potřebu bankovních účtů pevně spojených s elektronickými peněženkami klientů a tyto účty (a také banky, které je vedou) musí požívat zvláštní ochrany ze strany finančního regulátora, aby systém byl za všech okolností funkční a pro zákazníky věrohodný. Zatím nebylo komplexně popsáno, co všechno se bude muset změnit na stávajícím bankovním dohledu, pojištění vkladů, postupech při řešení případů bankovní insolvence včetně uvalení nucené správy, ačkoli bez vyjasnění těchto otázek je plynulý a spolehlivý provoz d-eura těžko představitelný.

Ovšem i v případě fungování mimo období bankovních krizí vzniká problém konfliktních cílů. Pro zákazníka, který předtím používal platební kartu (či obdobný bezhotovostní nástroj) vystavenou k bankovnímu účtu, existence d-eura vybaveného waterfallem znamená jen to, že stejnou platbu může zadat buď „po staru“ přímo z účtu anebo přes e-peněženku. Pokud má zákazník dost prostředků pro uskutečnění platby na zmíněném účtu, pak jej existence zákonného limitu na držení d-eur zajímat nemusí, protože waterfall zajistí splnění tohoto požadavku bez jeho účasti. Potom mu ovšem čistě teoreticky stačí mít v e-peněžence minimální zůstatek (např. 1 cent) a celková autonomní poptávka obyvatelstva po d-eurech bude téměř nulová. Pochopitelně, roli pak hraje i nastavení poplatků: u e-peněženky mohou být nižší či vyšší než u plateb kartou. Současná představa autorů d-eura je, že tyto poplatky budou nulové, není však nikde uvedeno, jak bude zpoplatněn připojený bankovní účet. Je představitelné, že se banky budou snažit konkurovat jedna druhé a e-peněženkám stlačením vlastních poplatků hluboko pod náklady a příslušná ztráta bude muset být dotována z jiných zdrojů, což je učebnicový příklad neefektivity. Popřípadě budou poplatky za připojený účet odpovídat reálným nákladům. Tato varianta riskuje odradit lidi od používání plateb d-eurem v případě, že se tříkrokový platební postup (e-peněženka plátce – (1) doplnění přes waterfall, (2) platba v d-eurech – (3) stažení nadlimitních prostředků příjemce z jeho e-peněženky na připojený účet) ukáže jako dražší než původní mezibankovní.

Bez ohledu na to, zda a jak významně budou poplatky regulovány, motivace účastníků, tj. bank i klientů, má potenciál generovat nestabilitu: i malý relativní pohyb poplatků u jedné z kategorií plateb motivuje uživatele, aby přeběhli k té levnější, ponechávaje tu druhou, buď d-eurovou, nebo tradiční, mimo hru. Pravděpodobně tento efekt nepatřil mezi cíle propagátorů d-eura. Ve všech případech nejen náklady na zajištění waterfallu, ale i celkové společenské náklady na infrastrukturu a provoz nebudou zanedbatelné. Otázka jejich sdílení stále čeká na odpověď.

Právě otázku nákladů nebude jednoduché zodpovědět bez toho, aby se ujasnilo, zda celkovým záměrem projektu d-eura je stvořit povinnost, nebo benefit. V prvním případě hrozí politizace celého projektu, která se dotkne jak obyvatelstva, tak finančního sektoru a v neposlední řadě centrální banky. Ve druhém případě se pokusy učinit d-euro atraktivním mohou ocitnout v protikladu k povinnosti chránit stabilitu bankovního sektoru. Hledání kompromisu může být dlouhé a bolestné, aniž by bylo jasné, kvůli čemu se podstupuje. Toto je jeden z důvodů, proč jsou projekty CBDC jako celek často posměšně označovány jako „řešení hledající svůj problém“. Zvlášť neprobádanou oblastí je použití d-eura mimo eurozónu, tedy ve státech EU mimo eurozónu či mimo země EU, ale i např. postavení zahraničních návštěv (nerezidentů) v eurozóně.

Digitální euro jako pojistka, ale pravděpodobně velice drahá

V současnosti se slibuje, že existence d-eura zamezí růstu poplatků u karetních společností a dalších poskytovatelů platebních služeb (PSP). Ovšem není jasné, co se stane, pokud technologický vývoj u PSP naopak povede ke stavu, kdy náklady na provoz CBDC budou oproti konkurenci příliš vysoké. Potom se povinnost poskytovat elektronické peněženky, spojení a vypořádání stane pro banky jednou z dalších daní a ta velmi pravděpodobně bude přenesena na zákazníky v jiné podobě.

Ze všech argumentů ve prospěch d-eura, které prozatím zazněly, si největší platnost po nabytých zkušenostech dle našeho názoru zachovaly především dva: zefektivnění a omezení nákladů (díky konkurenčnímu tlaku) na přeshraniční platby a pojistka proti selhání nebo nepřátelskému ovládnutí maloobchodního platebního systému. U prvního jmenovaného je podmínkou naplnění vytvoření mechanismu interoperability d-eura s jinými CBDC či dalšími PSP mimo eurozónu. Tento úkol se nachází, mírně řečeno, v hodně časné fázi řešení. Co se týče ochrany platební infrastruktury (jakožto součásti již zmíněné strategické autonomie EU), pokrok v řešení vyžaduje vyjasnění výše diskutované otázky sdílení nákladů. Bude-li d-euro bráno jako nezbytná pojistka, pak není důvod, aby jejím placením byl jednostranně zatížen jen jeden sektor (buď veřejný, anebo bankovní) jen proto, aby se dosáhlo akceptace obyvatelstvem. Jinak hrozí, že se systém bude zmítat mezi umělou poptávkou hnanou drahými dotacemi a nezájmem v důsledku rychlejšího technického pokroku na straně soukromých PSP.

Alexis Derviz – Česká národní banka (alexis.derviz@cnb.cz), Luboš Komárek – Česká národní banka (lubos.komarek@cnb.cz) a Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy, kde přednáší kurzy European Economic Integration a European Economic Policies.

Názory v příspěvku jsou autorů a nemusí odrážet oficiální pozici České národní banky.

^[1] Tento elektronický záznam transakcí může nebo nemusí využívat technologii tzv. blockchainu. Blockchain je v podstatě digitální účetní kniha, ve které jsou záznamy (transakce) uspořádány do bloků a tyto bloky jsou pak řetězeny za sebou – jeden za druhým, jako články v řetězu.

^[2] A to včetně procesu KYC (Know Your Customer), který se provádí za účelem ověření totožnosti nových zákazníků a prevence nezákonných činností, jako je praní špinavých peněz nebo podvody. KYC se provádí jako součást požadavků proti praní špinavých peněz (AML).

^3] Libra byl projekt navržený a spravovaný neziskovou organizací Libra Association sídlící ve Švýcarsku. Švýcarská organizace, stejně jako celý projekt Libra, byla manifestací záměru společnosti Facebook podílet se na vytvoření vlastní digitální měny. Ambice projektu Libra byly vytvořit platební prostředek, který by se vyznačoval stabilitou, nízkou inflací, globální akceptací a fungibilitou (zaměnitelností účetních jednotek). Namísto standardní kryptoměny jako bitcoin či ethereum se mělo jednat spíše o stablecoin – platební nástroj s nízkou cenovou volatilitou.

^[4] Měnová báze (rezervní peníze) zahrnuje oběživo a rezervy, které drží komerční banky na účtech u centrální banky. Oběživo v oběhu (měnový agregát M0) zahrnuje hotovost drženou domácnostmi a firmami a hotovost v bankovních trezorech, bankovní rezervy pak zahrnují povinné minimální rezervy a volné rezervy na účtech centrální banky.

^[5] Úzké peníze (M1) zahrnují oběživo, tj. bankovky a mince, a také zůstatky na účtech, které lze okamžitě převést na oběživo nebo použít k bezhotovostní platbě, např. jednodenní vklady.