Současná inflace – Vše, co o ní potřebujete vědět

Průměrná míra inflace za celý rok 2021 činila 3,8 %, a byla tak nejvyšší od roku 2008. Období vysoké inflace nadále trvá, jak potvrzují meziměsíční měření v roce 2022. Na narůstající inflační tlaky v české ekonomice reagovala Česká národní banka zvyšováním základních úrokových sazeb, které započalo v polovině roku 2021. Co takto vysokou inflaci způsobilo, jak s ní ČNB bojuje a za jak dlouho se vrátí k 2% cíli?

Inflace je obvykle chápána jako všeobecný růst cenové hladiny v čase. Jde o oslabení reálné hodnoty (tj. kupní síly) dané měny vůči zboží a službám, které spotřebitel kupuje. V praxi je inflace v oblasti spotřebitelských cen měřena jako přírůstek tzv. indexu spotřebitelských cen (CPI), který v České republice měří Český statistický úřad.

Nejčastěji se v médiích můžeme setkat s mírou inflace, která je vyjádřena přírůstkem indexu spotřebitelských cen ke stejnému měsíci předchozího roku:

Meziroční inflace (květen 2022): 16,0 %

Správná interpretace: V květnu 2022 vzrostly ceny zboží a služeb, které spotřebovává průměrná česká domácnost, o 16,0 % v porovnání se stejným měsícem v roce 2021.

Přestože ČNB usiluje o to, aby se budoucí inflace vždy nacházela na 2% cíli, skutečná inflace se od této hodnoty momentálně odchyluje v důsledku nepředvídaného vývoje.

Současná inflace odráží silné a plošné inflační tlaky z domácí i zahraniční ekonomiky, které jsou dále umocněné dodatečnými cenovými šoky v souvislosti s válkou na Ukrajině a sankcemi proti Rusku, a to jak v oblasti cen komodit, tak v oblasti dodávek zboží. Tyto a další vlivy dále tlačí na zrychlování inflace.

Svět byl překvapen podzimní energetickou krizí, stejně jako vypuknutím války. Ty jsou svou povahou negativními nabídkovými šoky, které přilily olej do inflačního ohně, jenž se rozhořel během covidu a post-covidového rozjezdu ekonomiky. Souběh těchto mimořádných vlivů je pro ekonomiku náročný. Měnová politika ČNB však má účinné nástroje k tomu, aby cenovou stabilitu obnovila, a inflace se postupně navrátila k dvouprocentnímu inflačnímu cíli.

Vysoká nebo nestálá inflace ekonomice škodí. To, že peníze rychle ztrácí na hodnotě, vytváří nejistotu, tlumí motivaci zahajovat dlouhodobé projekty, které mají být základem zdravého vývoje ekonomiky, znehodnocuje úspory, pokřivuje systém půjček (znevýhodňuje věřitele na úkor dlužníků), deformuje daňový systém (snižuje daňové výnosy státu), rozkolísává úrokové sazby, příliv kapitálu a měnový kurz.

Proto je cílem centrální banky udržet inflaci na 2% cíli. Zvyšování úrokových sazeb spolu s komunikací odmítající toleranci vysoké inflace pomáhá udržet ukotvená inflační očekávání, tedy představu domácností, firem a analytiků finančních trhů o tom, jaký bude růst cen za rok. Pokud všichni účastníci věří krokům centrální banky, jsou realističtí i při tvorbě a akceptování cen zboží a služeb.

ČNB je přesvědčena, že díky razantním krokům, které činí od poloviny roku 2021,  obrátí inflaci opět směrem k 2% cíli.

Měnová politika ČNB působí se zpožděním. ČNB cíluje dvouprocentní inflaci na tzv. horizontu měnové politiky, zvýšení úrokových sazeb se proto plně projevuje až za cca 12-18 měsíců. ČNB začala zvyšovat úrokové sazby v červnu 2021, což v praxi znamená, že efekt tehdejšího prvního zvýšení úrokových sazeb o půl procentního bodu se projeví nejdříve v druhé polovině tohoto roku. 

Vzhledem k tomu, že ČNB od června roku 2021 nadále zvyšovala úrokové sazby do potřebné výše v reakci na nově přicházející údaje z ekonomiky, má – oproti mnohým jiným centrálním bankám – velký náskok v posunu k adekvátnímu nastavení měnové politiky a na dodatečný a nečekaný inflační náraz, který přináší válka na Ukrajině, je tudíž dobře připravena. Úrokové sazby se v průběhu loňského roku velice rychle dostaly z technické nuly k dlouhodobě měnověpoliticky neutrální hladině a posléze i nad tuto hladinu. Navíc, schopnost ČNB čelit případným opakovaným tlakům na oslabování koruny je vysoká, protože intervence ČNB na obranu koruny jsou díky obrovským devizovým rezervám velice kredibilní.  

V české ekonomice hrají důležitou roli zejména tři transmisní kanály: kurzový, úrokový a kanál cen aktiv. Ve všech zmíněných kanálech působí změna úrokových sazeb na vývoj inflace stejným směrem: zvýšení úrokových sazeb budoucí inflaci ceteris paribus snižuje, a naopak, snížení úrokových sazeb působí za jinak stejných okolností ve směru vyšší budoucí inflace. Následující schéma zobrazuje, jak jednotlivé kanály působí.

Schéma: Jak se zvýšení úrokových sazeb promítá v ekonomice?
(vysvětlující text najdete v článku Transmise měnové politiky v české ekonomice)

Graf 1 – Kanály transmise měnové politiky

Kurzový kanál, jak již jeho název napovídá, funguje přímo i nepřímo skrz měnový kurz. Zvýšení úrokových sazeb má za následek vyšší poptávku po aktivech v tuzemské měně, což se projevuje ve vyšší poptávce po české koruně a v jejím posílení vůči ostatním měnám. Posílení kurzu vede k nižším cenám dováženého zboží určeného ke spotřebě i k následné produkci. To zpomaluje růst domácích spotřebitelských cen. Společně s tímto přímým cenovým efektem klesá domácí i zahraniční poptávka po domácí produkci ve prospěch zahraniční produkce z důvodu nárůstu relativní ceny domácích produktů oproti zahraničním (tzv. intra-temporální substituce). To vede k nižšímu růstu domácí ekonomické aktivity a k ochlazení trhu práce, což také působí žádoucím protiinflačním směrem. V malé otevřené ekonomice typu České republiky má přímý i nepřímý kurzový kanál v transmisním mechanismu důležitou roli.

Úrokový a úvěrový kanál funguje díky propojenosti měnověpolitických úrokových sazeb ČNB s tržními a klientskými úrokovými sazbami skrze měnověpolitické operace centrální banky, které ovlivňují mezibankovní trh peněz. Nárůst měnověpolitických sazeb ČNB zvyšuje cenu peněz v ekonomice, což obecně vede k preferenci budoucí spotřeby před spotřebou současnou (tzv. inter-temporální substituce). V praxi to mimo jiné znamená, že se nárůst měnověpolitických úrokových sazeb promítne do vyšších klientských sazeb bank u úvěrů a vkladů. Firmy v takových podmínkách přehodnocují své investiční plány z důvodů poklesu rentability těch nejrizikovějších a finančně nejspornějších projektů. Zvýší se i jejich náklady na obhospodaření dluhu. Klesá tak poptávka firem po investicích a úvěrech na jejich financování, což se projeví v nižší produkci tuzemských výrobců kapitálových statků. Domácnosti při zvýšení ceny peněz, resp. klientských úrokových sazeb z vkladů, začnou více preferovat tvorbu úspor na úkor okamžité spotřeby. Zároveň dojde ke zdražení spotřebitelských úvěrů, což má rovněž za následek nižší poptávku po spotřebě zboží i služeb financované na dluh. To dále tlumí ekonomickou aktivitu a vede k návaznému zpomalení růstu mezd a ke zkrocení inflace.

Kanál cen aktiv působí skrze změnu ocenění finančních i nefinančních aktiv, jako jsou cenné papíry nebo nemovitosti. Růst úrokových sazeb působí za jinak stejných okolností ve směru poklesu jejich cen, protože vyšší úrokové sazby zpravidla snižují očekávanou výnosnost uvedených aktiv. Aktiva se tak stávají relativně méně atraktivními vůči lépe úročeným bankovním vkladům. Pokles aktuální tržní ceny aktiv znamená pokles vnímaného bohatství domácností, což se projeví v omezování jejich spotřeby. U firem dochází k rozvážnější investiční aktivitě. Celkově to vede k pomalejšímu růstu ekonomické aktivity v důsledku nižší poptávky a tedy opět k přibrzdění nadměrné inflace.

Vedle tří popsaných kanálů ovlivňuje měnová politika budoucí inflaci i skrze inflační očekávání domácností a firem. Důvěryhodná centrální banka svými kroky a svou komunikací neustále ukazuje, že i přes dočasné výkyvy od inflačního cíle se k němu bude inflace navracet. Takové nastavení očekávání domácností a firem je pro dlouhodobě úspěšnou měnovou politiku zásadní. Aby si centrální banka svoji důvěryhodnost udržela, nesmí v případě výrazné hrozby odchýlení inflace od cíle vyčkávat a musí nástroje, které má k dispozici, použít tak, aby plnila svůj mandát, vrátila inflaci k inflačnímu cíli a udržela inflační očekávání ukotvená.

Současnou inflaci už ČNB svou měnovou politikou neovlivní, ale zvyšování úrokových sazeb ovlivňuje budoucí cenový vývoj, a napomáhá tak k budoucímu návratu inflace k 2% inflačnímu cíli.

Nereagování ČNB na očekávanou vysokou inflaci, a případně jen slabá reakce (v podobě pomalejšího zvyšování úrokových sazeb), by měly za následek nekontrolovaný vývoj inflace, neboť by nadále extrémně uvolněná měnová politika nedávala domácnostem a firmám správný signál ohledně ceny peněz. Vysoké hodnoty inflace by se pak mohly stát součástí dlouhodobého plánování a mohly nastartovat mzdově-inflační spirálu.

Postupné narůstání inflačních očekávání by se projevilo v pokračujícím výrazném růstu inflace, například proto, že podniky by očekávanou vyšší inflaci promítaly do svých cen a zaměstnanci do vyjednávání o mzdách. Zkrocení takto zvýšených inflačních očekávání by v budoucnu bylo mnohem nákladnější než včasná reakce ČNB v druhé polovině roku 2021 následovaná dalšími potřebnými měnověpolitickými kroky v roce 2022.

POZOR: Způsob měření inflace Českým statistickým úřadem (CPI) se liší od způsobu, jakým inflaci měří Eurostat (harmonizovaný index spotřebitelských cen, HICP). Hodnoty inflace v ČR (měřených CPI) jsou pak často nesprávně porovnávány s hodnotami v evropských zemích (měřených HICP).

Hlavní rozdíl mezi indexy CPI a HICP pramení z odlišného přístupu k tzv. imputovanému nájemnému, které odráží náklady na vlastnické bydlení. Zatímco v národním konceptu (CPI) je imputovanému nájemnému přikládána poměrně vysoká váha (více než 10 % spotřebního koše), v rámci HICP tato položka není.

Metodologické rozdíly mezi těmito dvěma způsoby měření cenové hladiny podrobněji rozebírá box ze Zprávy o měnové politice (podzim 2021) Odlišnosti v měření růstu spotřebitelských cen z pohledu národního konceptu (CPI) oproti harmonizovanému indexu EU (HICP).