Mojmír Hampl, viceguvernér ČNB
Výroční konference KPMG pro finanční sektor
Praha, 2. listopadu 2012
Dobrý den, dámy a pánové,
Děkuji za pozvání na tuto akci. Jsem rád, že u vás mohu poprvé být, nicméně obávám se, že to možná bude též naposledy, až vám řeknu to, co chci říci.
Jen předesílám: Dohodli jsme se s organizátory, že po vystoupení je možné na cokoli se ptát, prosím s jednou výjimkou a to je včerejší rozhodnutí o snížení naší základní sazby na efektivní nulu, jsem v komunikační karanténě a to komentovat nemohu, vše ostatní ano, na co se zeptáte, odpovím, když nebudu vědět, budu samozřejmě předstírat, že vím.
Čili má vstupní řečnická otázka na vás na začátek je: Myslíte si, vy všichni kdo pracujete ve sektoru finančního zprostředkování, že jste si z dlouhodobého hlediska vybrali dobré povolání? Že jste si zvolili dobrý sektor s dlouhodobou perspektivou? Já o tom při všech diskusích o budoucích pravidlech tohoto sektoru začínám pochybovat.
Jistě, můžete namítnout, že přece minimálně domácí sektor je v dobré kondici, v jedné z nejlepších v Evropě, že žádné akutní či smrtící potíže nemá. Ano, to je pravda, nakonec od koho jiného byste koneckonců tuto větu měli slyšet, než od zástupce centrální banky. A k tomu jako odbočku dodám, že při dnešních diskusích v EU o problémech probíhající zjevné fragmentace jednotného trhu, kdy dochází k návratu národních finančních institucí na národní trhy a například k národním vládám a financováním jejich dluhu, je jednou z velkých vstupních výhod našeho sektoru v této krizi fakt, že byl do značné míry fragmentovaný už před krizí. Byť je vlastnicky ovládán ze zahraničí, tak fakticky je velmi orientován dovnitř, sám na sebe a do sebe. V domácích bankách například v průměru lokální depozita v lokální měně financují lokální dluh soukromý i veřejný, nikoli přeshraniční. To domácímu sektoru alespoň v této krizi pomohlo.
Ale přesto platí, že ve vyspělém světě, do něhož prostě patříme, je finanční sektor předmětem obrovského tlaku autorit a jistě poměrně dlouhou dobu bude. A tento tlak se i našeho sektoru přímo či nepřímo bude týkat, byť politicky zde žádná diskuse o „odporných nenasytných bankéřích“ neprobíhá.
Přitom, jak už tomu tak bývá, zejména politická elita přes proklamovaný boj s procykličností bankovního sektoru a jeho aktivit nedělá nic jiného, než že procykličnost dále zvyšuje. Přijímat tvrdší podmínky pro kapitál, likviditu, expozice, systémově významné instituce apod. a zavádět nové regulatorní požadavky v průběhu jedné z největších finančních krizí a následné ekonomické stagnace – to je zkrátka procyklické chování. Stejná jako kdyby dnes měnová politika neustále debatovala, kdy v době poklesu začne razantně zvyšovat sazby. Platí zřejmě známá pravda, že nikdo asi nedokáže být více procyklický než regulátoři a tvůrčí politik obecně. V dobrých a i ve špatných časech. A to přitom jako „policy-makers“ rádi a často zapomínáme na naše vlastní procyklické hospodářské politiky, které způsobují úvěrové cykly, bubliny a přehřátí v první řadě. A máme tendenci raději ukazovat prstem na jiné. Je to snazší.
Ovšem kromě přirozené tendence k procykličnosti má regulatorní debata ještě jeden aspekt, já mu osobně říkám „agenda-thinking“, neboli uvažování striktně dle agendy.
V evropských i globálních debatách zažívám často, že dané těleso (výbor, rad, pracovní skupina) má, modelově podáno, následující program:
- Bod 1: Daň z finančních transakcí – FTT
- Bod 2: Solvency II
- Bod 3: Basel III
- Bod 4: CRD IV
Každý bod sám o sobě individuálně může mít nějakou logiku a smysl (byť i tam je to mnohdy sporné, jako u FTT), ale my každý bod projednáváme izolovaně, odděleně od ostatních bodů a nejsme schopni uvažovat a domyslet kumulované dopady všech bodů dané agendy dohromady. A to může onu tendenci k procykličnosti ještě zesilovat a samozřejmě to vytváří regulatorní nejistotu. Kromě všech běžících úvah i tím, že z bank možná budeme v dlouhém období vytvářet „utilities“, český termín na to není.
Specificky pro Evropskou unii pak platí, že jsou tyto procesy dále zesilovány tím, co literatura označuje jako tzv. „dominanci legislativy“. Protože v těchto špatných časech probíhá zesílená debata o budoucnosti integrace a také zesílený boj o moc mezi jednotlivými evropskými institucemi a o to, jakou roli a postavení budou do budoucna mít, projevuje se to ve zvýšené míře v tom, že v každé klíčové normě chce každá instituce nechat svůj otisk, svou pečeť a dochází k aditivitě regulatorních požadavků v normách. Tím si některé instituce (např. Evropská komise) chtějí novou legislativou dohánět tvrzený nedostatek svých kompetencí v jiných oblastech. Takže až třeba uvidíte konečnou verzi směrnice o kapitálových požadavcích – jejíž příprava finišuje – a všechny aditivní prvky kapitálu, které se postupně načítají k celkovému kapitálovému požadavku na úvěrové instituce (od základního přes proticyklický polštář až k požadavku pro systémově významné instituce) tak vězte, že za mnoha částmi stojí i zájem jednotlivých institucí - evropského parlamentu, jeho klíčového výboru ECON, Komise, členských zemí Basilejského výboru a jejich zástupců - mít právě tento svůj otisk.
A pak se všichni diví, že není dostatek investorů do finančního sektoru za rozumných podmínek. Požadujeme po finančních institucích mnohem více kapitálu a přitom potenciálním investorům slibujeme procyklicky jen nižší návratnost kapitálu a zvyšující se regulatorní nejistotu. Když nic jiného, je toto počínání trochu kontraintuitivní. Poslední prezentace Financial Stability Board (FSB) pro Mezinárodní měnový fond ukázala zajímavou věc. Že totiž investoři požadují ROE u bank v eurozóně v rozmezí 10-18 %, zatímco sektor bude nabízet v dohledné době v průměru 6-8 %. Či spíše méně. A aby se dostal sektor na tyto požadované úrovně ROE, které jinak investoři mohou objevit v jiných sektorech, musela by páka (leverage) stoupnout jen v Evropě o 122 %, což je zase nechtěné a nežádoucí z regulatorních důvodů. Pak je tedy absurdní dotaz jednoho mého kolegy z dánské centrální banky, který se na jednom jednání zcela upřímně ptal: Kam zmizeli všichni investoři? Inu, vždyť je maximálně odrazujeme a neptáme se na to, kdo vlastně do finančního sektoru ty hory požadovaného kapitálu za snesitelných podmínek přinese.
Přitom všichni jakoby zapomněli, že trh sám dělá přizpůsobení, které je mnohdy velmi ostré, ostřejší a zacílenější, než by vymyslel jakýkoli regulátor, a že to průběžně probíhá. Ať už v opakování, zesíleném klientském monitoringu, snižujících se maržích či požadavcích na restrukturalizaci finančních institucí a omezení některých jejich aktivit apod. Toto přirozené přizpůsobení probíhá a silně, ptejte se kolegů za hranicemi. To jako bychom v regulatorních debatách moc nebrali v úvahu. Ovšem trh zkrátka nemá tiskového mluvčího.
To vše, včetně té vstupní otázky o tom, jestli jste si vybrali dobrou práci, říkám proto, že řada z nás vstoupila do sektoru v dobrých časech a řada z nás zažívá poprvé ty opravdu špatné či potenciálně špatné (jakkoli ne nutně právě teď a právě tady u nás). Jsou to zajímavé časy, je to určitě v mnohém nové a neznámé. Tím spíš je nutné bedlivě sledovat reakci autorit a jejich chování, abyste uměli odhadnout, jaká perspektiva vás samotné a váš sektor čeká.