Mojmír Hampl, viceguvernér ČNB
Vysoká škola ekonomická
Praha, 12. března 2014
Dámy a pánové, kolegové,
děkuji za pozvání na tuto akci. Organizátoři při přípravě této disputace kladli důraz na to, aby se vystupující zaměřili na otázku, co se za 4 měsíce změnilo. Nejprve mi dovolte říci, co se nezměnilo:
- Především nepřišel žádný inflační šok, který se stal oblíbeným strašákem zejména některých médií. Díky zásahu ČNB jsme jednak, doufám, zlomili deflační očekávání, nepříjemně se zabydlující v této ekonomice, ale přitom vliv na ceny je takový, jaký v minulosti nikdo neřešil a nevěnoval mu pozornost, což bylo koneckonců záměrem - to je též definice cenové stability, cenová hladina se mění tak, že to nikdo neřeší.
- Co se též nestalo: za celé 4 měsíce, až na jednu výjimku, nevznikl skutečně seriózní čistě akademický text či studie, které by se opravdu vážně a se znalostí věci, literatury a historie měnové politiky zamýšlely nad současnými dilematy měnové politiky v České republice a nabízely alternativní pohledy, zpětnou vazbu pro tvůrce měnové politiky či nějaké vize do budoucna. Jedinou čestnou výjimkou je text profesora Mandela a docenta Bruny z VŠE, který vyšel v Bankovnictví a nabízí, byť je též částečně kritický, zajímavé úvahy o vztahu měnové politiky a vnější rovnováhy.
Jinak debata zůstala spíše na povrchnější úrovni politicko-mediálně-restaurační. Omluva za tento termín. Měnovou politiku zkrátka nikdo léta neřešil a nezajímal se o ni, což je její úspěch. Vedlejším efektem je, že s hrůzou zjišťujeme, že vlastně málokdo ví, co měnová politika dělá.
To ale neznamená, že vznikající mytologie nemůže zase zpětně ovlivnit i některé akademiky, proto využiju příležitost některé z těchto mýtů snad dovysvětlit.
- I od některých akademiků slýchám, že opatření ČNB, tedy kurzový závazek v situaci nulových úrokových sazeb, jaksi nemá oporu v teorii či praxi měnové politiky – omluva, to je velký omyl. Co má dělat centrální banka v situaci nulových úrokových sazeb, pokud je třeba dalšího uvolnění měnových podmínek, je popsáno v literatuře, kterou představuji v prezentaci. Je dobré uvědomit si, že minimálně tři odkazy na tomto seznamu jsou přitom standardní doporučenou literaturou k akreditovaným kurzům na této fakultě!
- Docela absurdní je debata o cíli ČNB a režimu měnové politiky. První v regionu jsme „dokonvergovali“ na úroveň cíle, který je standardní v celém vyspělém světě, a to s režimem, který je nejen standardní, ale jehož obliba roste. Jak ukazuje hezký paper Andy Rose, naprosto nikdo ze zemí s cílováním inflace a s autonomní měnovou politikou ho neopustil (jen Slovensko vstupem do eurozóny). Je to hezká studie, měl jsem příležitost ji také připomínkovat a doporučuji ji ke studiu.
- Ideologický argument, že jde o rozhodnutí protitržní, které zvyšuje míru „etatismu v ekonomice“, je zcela pomýlený. Centrální banka je definičně netržní instituce za všech okolností a v jakékoli politické situaci, úroková sazba je koneckonců hlavní regulovaná cena v ekonomice, jak poučenější vědí, a míra pevnosti kurzu nijak nevypovídá o svobodě nebo nesvobodě dané ekonomiky, vypovídá jen a pouze o míře autonomie měnové politiky! Buď měnovou politiku v zemi určuje domácí centrální banka nebo nějaká centrální banka zahraniční, vždy ale nějaká centrální banka, tedy státní, netržní instituce. Změnou kurzového režimu (přičemž ani tím naše opatření není – je pohybem uvnitř systému) se ekonomika nepřepíná ze stavu „svobodnější“ do „nesvobodnější“, či naopak. Pro připomenutí - nejsvobodnější ekonomiky světa jsou třeba Hong Kong či Singapur - první má desítky let fixní kurz k dolaru, druhá též nemá free floating, to jen na vysvětlenou.
- Ve veřejné debatě se též objevují docela komické úvahy o jakémsi „mytickém keynesovství“ stojícím za tímto rozhodnutím - to je legrační. Připomíná mi to ty bájné popisy střetů mezi spitfiry a messerschmitty za 2. světové války, přičemž dnes Němci a Britové společně vyrábějí jeden letoun - Eurofighter. Stejně tak v monetární makroekonomii dávno proběhla Kuhnovská syntéza, takže modely centrálních bank světa spojují v sobě různé vlivy: racionální očekávání, jsou postaveny na mikrozákladech a pracují s Taylorovým pravidlem, stejně tak ale počítají s cenovými a mzdovými rigiditami a s Phillipsovou křivkou. Takže abychom v debatě akademické nebyli o desítky let pozadu. Jinak ve starém dělení by to naše rozhodnutí asi stejně bylo blíže „monetarismu“, který věřil více měnové politice, méně politice fiskální.
- A nejvíc mě pobavila úvaha, že snad dochází k celosvětovému spiknutí centrálních bank s cílem vyvolat hyperinflaci a že ČNB se stala součástí tohoto spiknutí. Nejenže paradoxně býváme naopak napadáni za to, že jsme náš postup nekoordinovali s nikým ani doma (což bylo správně!), ale obecně platí, že centrální banky nemají žádný zájem na vysoké inflaci, na ní mohou mít zájem politici a vlády, ti jsou největšími dlužníky, ne centrální banky. Pokud by měla nastat vysoká inflace, vyvolá ji nepochybně politická elita, ne centrální banka, ostatně jako vždy v minulosti. Odkazuji v tomto na práce Nialla Fergusona a připomínám, že útoky na nezávislost budou prvním znakem tohoto posunu u politické elity.
Z akademického hlediska se tedy debata dál moc neposouvá. Čekal jsem radikály, kteří začnou navrhovat reformu peněžního systému, třeba nějaký „chicago plan“ ve smyslu staré chicagské školy či modifikovaný „chicago plan“ ve smyslu Kumhofa a Beneše, jiné způsoby krytí, jinou roli komerčních bank v systému atd. O všem se píše, u nás ale moc ne, takže je těžké si z toho všeho něco vzít z pozice tvůrce politiky. V zásadě se kritika dá zhustit takto - co má dělat měnová politika v situaci nulových sazeb, když je třeba další uvolnění měnových podmínek? Odpověď zní: „NIC“.
Tento návod ale tedy znamená, že měla dělat toto „NIC“ již od roku 2008, kdy snižovala systematicky úrokové sazby - tím též mimo jiné depreciovala korunu a přinášela do ekonomiky ono nepatrné „zdražování“. Mimochodem, všiml si někdo, že koruna jen od roku 2011 do roku 2013 oslabila o 7 %? Dělat NIC ale znamená fakticky outsourcovat měnovou politiku do zahraničí. Jinými slovy, třeba přijmout euro je variantou toho dělat v měnové politice NIC. Zajímavé a paradoxní je, že toto zaznívá od (nakonec asi ne tolik) upřímných stoupenců autonomní měnové politiky.
Koneckonců, co dělají ceny při recesi a neexistenci měnové politiky dnes ukazují příklady Řecka, Kypru. Proč ti, kteří by běžně řekli, že Řecku by pomohla autonomní měnová politika a uvolnění měnových podmínek, najednou tvrdí, že v případě ČR je autonomní měnová politika k ničemu?
Nerozumím této debatě. Alespoň u expertů. U laiků a politiků to chápu, protože vysvětlit preventivně rizika cenové nestability v podobě deflace je v národě drobných střádalů obtížné. U poučenějších mě to ale vede k domněnce, zda nenabízíme podobné hospodářskopolitické recepty, jako kdyby někdo přijel na hematologický kongres a všechny problémy těla navrhoval řešit pouštěním žilou. Myslím, že to si naše diskuze nezaslouží.
Děkuji za pozornost.