Mojmír Hampl, viceguvernér ČNB
PWC Konferenční centrum
Praha, 14. října 2008
Dámy a pánové,
hezké dopoledne. Organizátoři mě pozvali na konferenci s názvem „Ať žijí nové myšlenky“ – je to moje premiéra zde a proto předpokládám, že se ode mě neočekává cokoli běžného a konvenčního, ale naopak cosi provokativního a neortodoxního, co vzbudí buď zásadní souhlas či zásadní nesouhlas publika, nejlépe půl napůl to i to.
Proto prosím dnes nebudu mluvit o finančních trzích, finanční krizi, rekapitalizaci bank, záchranných balíčcích, nebudu mluvit ani o recesi, o exportech, úrokových sazbách či koruně – o ničem, co čtete v novinách. Jinými slovy, nebudu mluvit o tom, co pravděpodobně čeká ekonomiku, jak si ode mě přejí organizátoři.
Rád bych vám v krátkém prostoru, který je mi vymezen, řekl něco abstraktnějšího, obecnějšího. Chtěl bych vám něco říci o VELKÝCH a MALÝCH. To, co chci říci, není zcela nová myšlenka, tak namyšlený nejsem, ale rozhodně je to myšlenka menšinová a málo zdůrazňovaná a známá - je zarážející, jak je menšinová, vzhledem k tomu, na jak silných empirických, číselných základech stojí.
Čili pár poznámek o velkých a malých. Myšleno o velkých a malých zemích a velkých a malých ekonomikách. Nejprve jeden citát Karla Havlíčka Borovského: „Zapírati nebudeme, že jest to velké štěstí, býti členem velikého, rozšířeného národu a státu (míněno Rakousko-Uhersko). Tak jako si mnohý malý člověk přeje býti velkým, právě tak by snad nikdo dobré vlastnosti, moc, jmění, kdyby je mýti mohl, od sebe neodstrkoval.“
Havlíček jinými slovy už v předminulém století říká: je požehnáním být součástí velkého státu, velké země, mými slovy - velké ekonomiky. Je to jednoznačně superiorní vzhledem k možnosti „hrát si něco na svém vlastním malém písečku“.
Je lepší být velký, než malý. Nebo je alespoň lepší být S tím velkým.
Ostrý střih, přenesme se z 19. století do 21. a zjistíte, že tato myšlenka – je lepší být když ne velký, tak alespoň dohromady s velkým, je hluboce zakořeněna v našich myslích a nejen v našich. Díky mnoha historickým zkušenostem, jak zjišťuji ze sledování zahraničních diskusí, i v myslích mnoha příslušníků jiných malých národů nejen v Evropě, ale i jinde ve světě.
Malá ekonomika je v mainstreamovém pohledu tak trochu problém, vítězstvím je být velkou nebo alespoň S tou velkou.
Velká ekonomika s jednou hospodářskou politikou, velká ekonomika integrovaná, silná - je intuitivně, podvědomě pro mnoho lidí synonymem pro ekonomikou úspěšnou, tedy v ekonomickém jazyce bohatou. A za touto úvahou cítíte všechny ty podvědomé, neartikulované úspory z rozsahu: ve velké zemí nejsou žádné bariéry, všichni hladce obchodují, všichni se skládají na jednu hromadu atd. atp.
Ovšem jaká je realita? Tvrdá data říkají, že takováto úvaha: větší ekonomika = lepší ekonomika, je prostě jen jeden z dalších mýtů. Porovnáte-li žebříček nejbohatších ekonomik dle HDP na hlavu, či dle kupní síly (tedy HDP na hlavu v paritě kupní síly) s žebříčkem největších ekonomik či nejlidnatějších ekonomik, zjistíte, že se zásadně, povážlivě odlišují.
20 největších ekonomik z hlediska počtu obyvatel vůbec nenajdete v žebříčku 20 nejbohatších ekonomik, s výjimkou USA a Německa. Počínaje Čínou, přes Indonésii, Brazílii, Pakistán, Rusko, Bangladéš a konče Íránem a Tureckem, jsou lidnaté ekonomiky z hlediska bohatství vesměs výrazně průměrné či dokonce podprůměrné.
Podobný, ne však tak tristní, obrázek ukáže srovnání žebříčku velikosti ekonomik (dle vytvořeného celkového HDP) a nejbohatších ekonomik (tedy dle HDP na hlavu). Tam se sice prvních devět největších ekonomik světa vejde do prvních 35 nejbohatších, ale i tak zarazí, jak rozdílné je umístění jednotlivých zemí dle velikosti jejich ekonomik a dle jejich bohatství. Opravdu dobře ve všech žebříčcích skórují jen Spojené státy, které jsou stále největší ekonomikou vůbec, zároveň desátou nejbohatší dle HDP na hlavu a zároveň třetí nejlidnatější na světě. Ale pohříchu jen a pouze Spojené státy naplňují intuitivní představu velká ekonomika = bohatá ekonomika. Trochu sekunduje v Evropě Německo jako třetí největší ekonomika, ale už s odstupem třiadvacátá nejbohatší a tím to věru končí.
Logický dotaz tedy zní: které ekonomiky jsou nejbohatší? V rozporu s oním většinovým pohledem jsou to naopak vesměs malé či dokonce supermalé země: Dle HDP v paritě kupní síly jsou nejbohatšími zeměmi: Bermudské ostrovy, Lucembursko, Ostrov Jersey, Kajmanské ostrovy, Spojené státy, dále Andorra, Norsko, Irsko, Macau, Švýcarsko, Island (uvidíme, jak to s ním bude dál), Hong Kong, Dánsko, Holandsko, Lichtenštejnsko, Rakousko, Kanada atd. Čili vesměs opravdu malé ekonomiky, s malým počtem obyvatel, hodně otevřené, zaměřené na obchod a s nízkými daněmi.
Pokud se vám zdá, že mezi těmi zeměmi je obecně hodně daňových rájů, pak se nemýlíte. Obecně se daňové ráje umísťují velmi vysoko v seznamu bohatých zemí. Ze zhruba 20 standardně uznávaných daňových rájů se jich do nejbohatších 50 zemí světa vejdou více než dvě třetiny. Naopak v poslední stovce zemí dle bohatství není ani jeden daňový ráj, všechny jsou výše. Čili daňové ráje, zdá se, nejsou jen rájem pro daňové poplatníky, ale především pro jejich obyvatele.
A především opravdu udivuje, jak tvrdá data totálně popírají úvahy o tom, že větší ekonomika = lepší ekonomika. Vůbec ne, naopak. Malá, dobře řízená ekonomika, která jako podnik soutěží s ostatními jurisdikcemi o přítok peněz, daňových poplatníků, firem, investic, má systematicky lepší šanci bohatnout a zbohatnout, než ta velká. Nefunguje vztah mezi velikostí ekonomiky a jejím bohatstvím, funguje ovšem vztah mezi indexem ekonomické svobody (Heritage Foundation) a bohatstvím.
Z hlediska bohatství obyvatelstva tedy menší = lepší, nikoli naopak. Je to určitě úvaha k zamyšlení i pro domácí hospodářskou politiku země, v níž pořád tolik lidí věří tomu, že být velký, s velkým či integrovaný je záruka bohatství a úspěchu.
Děkuji za pozornost!