Mojmír Hampl, viceguvernér ČNB
Praha, 24. listopadu 2010
Dámy a pánové,
děkuji své alma mater za pozvání k dnešní diskusi. Vymezený čas mi neumožňuje říct vše, co by se mi říci chtělo. Takže se spíš pokusím o několik poznámek.
Začnu tím, že se dějí opravdu věci těžko uvěřitelné. Tento týden jsem se na exportním fóru dozvěděl od Asociace exportérů, že už vůbec netlačí na rychlé přijetí eura. Pro ty, kteří českou diskusi o euru sledují, není třeba k této větě nic dalšího dodávat.
Nicméně k tématu samotnému. Argumentuji opakovaně, že je třeba bedlivě sledovat vývoj v eurozóně a to i z pohledu země, která euro nemá, protože eurozóna se mění před očima, a to velmi rychle. To je pro zemi, která má stále závazek do ní vstoupit – jakou je Česká republika – velmi významné. Ať to bude se vstupem jak chce, tak eurozóna v příštích letech bude pohyblivý terč, bude fakticky jiná než opticky ta, do níž jsme se zavazovali vstoupit v roce 2004. Jen nevíme jaká.
Hlavní směr jejích změn se dá vysledovat z toho, jak by se mělo upravovat tzv. primární právo EU, tedy základní smlouvy EU, k jejichž změnám daly zelenou hlavy států Evropské unie na summitu 28. a 29. října.
Kam míříme? Je nutné si uvědomit, že eurozóna je – slovy tržních analytiků a dnes už i běžných ekonomických novinářů – obětí trilematu, které je dobré si znovu opakovat:
Trilema eura zní:
- z eurozóny nelze vyloučit ani z ní vystoupit
- země eurozóny nemůže zkrachovat
- zároveň smlouvy zakazují vzájemnou pomoc (tzv. bail-out) jednotlivých zemí navzájem.
Tyto tři švy samozřejmě jsou v tak obtížných časech jako je dnešek pod tlakem a správná otázka zní: který z těchto švů ve špatných časech povolí jako první? Samozřejmě nepřekvapí, že povolí ten třetí – zákaz bail-outu zemí mezi sebou. Je politicky nejméně nákladné jej obětovat, přestože finančně nákladné je to velmi, jak vidíme každý den.
Takto též interpretuji závěry summitu hlav států z října tohoto roku. Ony omezené změny ve smlouvě, jakkoli ještě neznáme konkrétní textaci, podle mě nepovedou k ničemu jinému, než že dočasný a právně sporný mechanismus pomoci v eurozóně vyměníme za mechanismus trvalý. Nesouhlasím s interpretací téhož u většiny trhu, který se najednou vyděsil z toho, že tento permanentní mechanismus vzájemného zachraňování by snad měl napříště více trestat soukromé věřitele a vůbec by měl být přísnější, než stávající rámce. To je nelogické a naivní. Ve špatných časech přece v bail-outu o žádnou přísnost nejde a nikdy nebude aplikována, jde jen o ten bail-out o záchranu a o to, aby byla institucionalizována, aby byla možná, aby byly peníze či garance, které je možné použít. Přísnost mohla být nakonec aplikována už dnes, ale jen její naznačení tak všechny vyděsilo tak, že se i s diskusí o ní v budoucnu začalo hned couvat. Vždy v budoucnu to bude dle mého u bail-outu stejné. Koneckonců, je to jeho definice. Aby šlo o bail-out, musí být přece velkorysý, ne přísný.
Čili směr, kterým se eurozóna bude ubírat, je směr k měnové unii skrytých fiskálních transferů a vzájemného zachraňování, protože to je ze všech variant ve špatných časech ta politicky nejméně nákladná. Samozřejmě finanční svět není perpetuum mobile, takže tento mechanismus může fungovat jen do té chvíle, dokud jsou peníze, dokud je ochota hlavních sponzorů platit, resp. dokud je vůbec možné přenášet dluhové břemeno ze slabších na silnější bez toho, aby to finančně zničilo i toho silného.
Malá odbočka: všimněte si, že i zde nyní pozorujeme v realitě aplikaci zákona klesajících mezních výnosů – za každé další získání stejného oddychového času novým bail-outem u nové problémové země eurozóny je potřeba nabídnout bail-out trochu větší, byť ona výše má i své fundamentální důvody v jednotlivých zemích.
Jen připomínám, že dle kapitálového klíče ECB by dnes ČR participovala na existujícím mechanismu závazky do výše cca 160 miliard korun. A pokud se z tohoto mechanismu stane mechanismus trvalý, zřejmě by se měl u jednotlivých zemí zvýšit jejich celkový státní dluh právě o výši takto poskytnutých neomezených garancí.
Když mluvíme o doposud silných – mluvíme o Německu. A opakovaně argumentuji, že je třeba snažit se dívat na problémy eurozóny německýma očima. Německý rozpor bych vyjádřil takto – Němci (tedy slušná část jeho elity) říká: máme strašně rádi projekt eura a máme rádi euro, ale nemáme rádi důsledky eura, tedy předlužení některých zemí, přehřívání a bubliny v jiných zemích, či záchranné operace. V tomto rozporu vězí neřešitelnost dnešní německé pozice, protože tyto konsekvence jsou nutnými důsledky konstrukčních vad eurozóny od počátku. Je obtížné říkat miluji svou ženu, ale vůbec s ní nedokážu žít.
Je to důsledkem kvadratury kruhu, kdy jednu měnu historicky unikátně sdílejí fiskální suveréni s různými užitkovými funkcemi, v jejichž klubu je navíc definičně obtížné vymáhat pravidla. A bude to dle mého platit pro jakákoli pravidla příští. I pro ta, která připravila tzv. Task Force presidenta EU Hermana van Rompuye. O nich třeba více v diskusi.
Ale zpět, pokud se Eurozóna skutečně stane unií transferů, bail-outů a vzájemného zachraňování, bude samozřejmě vytvářet velká napětí. Nejen, že to bude drahé, ale navíc ten, kdo platí, bude nešťastný, že je nucen platit a ten, kdo přijímá, bude nešťastný, protože se cítí ovládán, řízen a je pod tlakem. O tom více umí říct zde přítomní politici.
Pokud bude eurozóna napříště transferovou unií, je vlastně na zásadní otázku pro právníky, politiky či ekonomy, jak vlastně interpretovat závazek naší země do takové unie vstoupit, protože ona unie se mění do podoby, kterou si možná ani ti nejskeptičtější neuměli představit.
Nahlíženo prismatem trilematu výše je eurozóna v pasti toho – a to od počátku – že v ní neexistuje rozumný a přitom politicky zvládnutelný mechanismus přizpůsobení šoku, prevence šoků a řešení nerovnováh – a to právě s výjimkou velkých transferů.
Na závěr jedna hádanka. Kdo řekl následující větu? „Pouze tržně určované kurzy mohou správně odrážet fundamentální faktory ekonomiky a zajistit férovou konkurenci mezi zeměmi“. Myslíte, že Milotn Friedman nebo někdo z jeho následovníků? Ne, budete překvapeni – prezident EU Hermann Van Rompuy v diskusi o omezení nerovnováh mezi Čínou a západním světem. Čili i integrační mainstream některé pravdy zná, škoda, že je tak nedůvěryhodný v diskusi s Čínou, když pro stejné nerovnováhy mezi zeměmi EU jsme si kurzové či měnově–politické přizpůsobení zakázali a žádné jiné přizpůsobení nevymysleli. A to je věta poslední, kterou jsem dodal jako reprezentant cechu centrálních bankéřů.