Mojmír Hampl, viceguvernér ČNB
Seminář Krize, kolaps a regenerace
Praha, 13. prosince 2011
Primárním předmětem zájmu ekonomů jsou příčiny a možnosti utlumení ekonomického cyklu - tedy krátkodobých, řekněme několikaměsíčních až několikaletých odchylek ekonomické aktivity od jakési pomyslné dlouhodobé dráhy. Mnozí ekonomové také zkoumají otázku, proč tato dlouhodobá dráha směřuje obvykle nahoru, případně jako to zařídit, aby směřovala nahoru. Okolnosti, za kterých nastupuje opačný trend, tedy dlouhodobý hospodářský úpadek až případně kolaps dané ekonomiky a společnosti, zatím byly v ekonomii na okraji zájmu. Ekonomie – „růstová disciplína“
Přesto však ekonomická věda minimálně jeden nevšední příspěvek na téma úpadku ekonomik přinesla, a to v podobě hypotézy amerického ekonoma Mancura Olsona, že příčinou dlouhodobé stagnace a úpadku je obvykle působení takzvaných distribučních koalic. Tyto koalice, tedy menší kliky a „kluby vyvolených“, fungují vždy na podobném principu. Celkové společenské náklady akcí takovýchto skupin jsou rozmělněny po malých částech mezi spoustu jednotlivců ve společnosti, zatímco výnosy jsou ve velkých dávkách koncentrovány v zájmové skupině a rozdělovány hrstce jejích členů. Společenské náklady těchto kolektivních akcí přitom musejí být tak dobře rozprostřeny mezi velké množství nečlenů klubu, že nikdo z nich nemá dostatečný ekonomický podnět vytvořit proti dané zájmové skupině účinnou obranu.
Jako konkrétní příklad uveďme mírné zvýšení daní, jehož výnos se použije na nákup konkrétního veřejného statku. Pokud se v zemi s deseti miliony daňových poplatníků zvýší průměrná daňová zátěž o deset korun na poplatníka a rok, pak nikdo z poplatníků nebude mít motivaci investovat do boje proti takovému zvýšení daní více než onu desetikorunu. Celkový výnos daně je ale sto milionů korun a ty už mohou být zajímavou pobídkou pro distribuční koalici, aby takové zvýšení daní prosadila.
Svět zájmových skupin tak zůstává bojem menších distribučních koalic proti obecným, ale neorganizovaným a podle Olsona dokonce neorganizovatelným zájmům všech, kterým akce zájmových koalic v součtu škodí. Olson s pomocí tohoto modelu úspěšně empiricky vysvětluje mnoho období stagnace a rozkladu v mnoha zemích světa. Například líčí dlouhodobý úpadek Japonska, daný rozšiřující se mocí šógunátu jako zvláštního druhu distribuční koalice. Evropští čtenáři zase určitě ocení Olsonův výklad německého hospodářského zázraku po druhé světové válce, opřený o fakt poválečného šokového ukončení vlivu všech do té doby pečlivě budovaných distribučních koalic.
Základním závěrem Olsonovy pronikavé analýzy je, že primární příčiny dlouhodobého úpadku a pádu společností jsou většinou lidské, tedy pro společnost endogenní, nikoli exogenní. Jsou dány povahou pravidel, motivací, rozhodování a podílu jednotlivých skupin na tomto rozhodování spíše než čímkoli jiným. Pokud postupně vzniknou mocné zájmové skupiny, které například pod krustou ochrany zvláštních společenských skupin dokáží „zabetonovat“ svobodu, konkurenci, volnou soutěž či vstup do odvětví, pak se budou logicky snažit všechna tato privilegia petrifikovat a udržovat své mimořádné výnosy z těchto privilegií. Zároveň s tímto udržováním privilegií ale budou dlouhodobě vědomě či nevědomě ničit svá zlatá vejce, tedy ekonomickou základnu, z níž těží. Při důsledném uplatňování své moci povedou své civilizační celky k úpadku. V rámci civilizačního celku bude sice distribuční koalice relativně bohatá, ale celek jako takový (včetně distribuční koalice samé) bude ztrácet.
V posledních měsících a letech se přímo nabízí hypotéza, že projevem kolapsu jednoho civilizačního okruhu je dramatický finanční a ekonomický vývoj, tak jak jej zažívá především eurozóna a v menší míře Spojené státy a některé další ekonomiky.
Na první pohled se může zdát, že probíhající finanční a posléze ekonomická a fiskální krize není ničím novým pod sluncem. Spouštěcím mechanismem bylo v roce 2007 prasknutí bubliny na americkém realitním trhu. A jak ve své slavné a už mnohokrát v aktualizované podobě vydané knize na téma finančních krizí uvádí americký ekonom Charles Kindleberger, samovolné vytváření a pak praskání bublin na trzích aktiv není nic nového a zejména v posledních desetiletích nastala takových epizod celá řada. Také přiškrcení hospodářského růstu a mezinárodního obchodu, které následovalo, nebylo nijak zvlášť překvapivé.
Jakkoli se však tato poslední krize v mnoha ohledech podobá předchozím krizím, neměli bychom přehlédnout, že v některých směrech jde o krizi velmi neobvyklou. Za prvé, reakce na finanční krizi a nestabilitu finančního sektoru byla tentokrát až neuvěřitelně jednostranná. Jak Spojené státy, tak Evropa, do které se krize rychle přelila, volily jako reakci na problémy ve finančním sektoru i v reálné ekonomice především rozsáhlé záchranné akce organizované a hrazené veřejným sektorem. Oproti minulým krizím byl tedy mnohem menší tlak na to, aby aspoň nějaké přizpůsobení - tedy oběti - přineslo i obyvatelstvo a věřitelé.
Za druhé, krize ukázala relativní křehkost a slabost takzvaného vyspělého světa. Poprvé od roku 1945, kdy byl MMF zřízen jako nástroj na pomoc nejslanším článkům světové ekonomiky, je právě vyspělý svět nejvíce závislý na půjčkách od této instituce. V současnosti směřuje kolem 2/3 půjček MMF do Evropské unie; zhruba 40% půjček MMF směřuje do deklarované nejvyspělejší části Unie, do eurozóny. Chudší země světa tedy v poněkud paradoxní obrácené logice solidarity pomáhají financovat dluhy vlád nejbohatších zemí. Dalším paradoxem je, že řada zemí vyspělého světa se tentokrát dostala do předlužení v době míru a prosperity, nikoli v čase války, revoluce nebo nestability.
Klíčovou otázkou zůstává, zda výše popsané abnormální problémy vyspělého světa jsou, či nejsou signálem, že křivka, okolo níž ekonomiky vyspělého světa vyklicky oscilují, se začíná stáčet směrem dolů. A konkrétněji - zda jde o symptomy toho, že ve společnostech vyspělého světa roste olsonovský vliv distribučních koalic.
Jednoduchá odpověď chybí. Sám Olson nicméně upozorňuje, že distribuční koalice se ustavují spíše tam, kde je co distribuovat, tedy tam, kde již existuje jakési bohatství. S růstem bohatství je role nově ustavovaných koalic dokonce snazší, protože vyšším bohatstvím klesá ochota každého bojovat o další korunu příjmu, jež by mu mohla být odebrána zdaněním.
Proto je jedním z hrubých a nepřesných měřítek rostoucí síly distribučních koalic rostoucí podíl státních či veřejných výdajů na vytvořeném produktu. Čím je tento podíl vyšší, tím větší je též pravděpodobnost, že k sobě narůstající část takovýchto výdajů směrují distribuční koalice. Pohled na vyspělý svět touto optikou není optimistický. Pohled do statistik ukazuje, že podíl veřejných výdajů, které nemají tvůrčí ekonomické subjekty pod svrchovanou kontrolou, v čase významně narůstá, a to systematicky. Pokud by toto měl být indikátor moci distribučních koalic, není na tom vyspělý svět dobře a symptomy většího kolapsu demonstrované dnešní krizí by nemusely být jen zdánlivé či náhodné.
Naštěstí, jak tvrdí někteří jiní autoři, ani případný příchod období úpadku nemusí být tragický. Kolaps může být jen katastrofičtější verzí transformace a není nutně konečnou stanicí. Může být jen poněkud turbulentnějším přechodem od jedné fáze ke druhé. Jakkoli na tyto otázky nemáme definitivní odpovědi – ekonomové ve vyspělém světě si je budou muset začít častěji klást – určitě si podobně jako v proudovém letadle přejme, aby byl případný kolaps doprovázen turbulencemi co nejmenšími.