Jiří Rusnok, guvernér ČNB
Výstava 100 let česko-slovenské koruny
Praha, 31. ledna 2019
Vážený pane prezidente, vážená paní Zemanová, vážený pane prezidente Klausi, vážená paní Klausová, vážený pane předsedo vlády, pane kardinále, excelence, milé dámy, vážení pánové, kolegyně a kolegové.
Česká národní banka dnešním slavnostním večerem zahajuje letošní připomínku jednoho sta let existence česko-slovenské koruny. Dnes otevíráme výstavu v Císařské konírně zde na Pražském hradě, představíme první pamětní bankovku v historii České republiky, uvedeme novou publikaci mapující 100 let česko-slovenské koruny. Zároveň Vám budeme prezentovat unikátní vysokohmotnostní zlatou minci v nominální hodnotě 100 miliónů Kč.
Proč dnes mluvíme o výročí koruny jako česko-slovenské koruny je asi každému zřejmé. Výrazně větší část ze 100 let (68 let) byla naše koruna společná „československá“. A nejen proto jsem velmi rád, že dnešního večera se účastní také můj vážený kolega, guvernér Národní banky Slovenska p. Jozef Makúch a spolu s ním kompletní sestava BR NBS. Přátelé, vítejte.
Není účelem mého projevu procházet celé století a připomínat v úplné šíři a hloubce historii koruny, centrálního bankovnictví či měnově-hospodářského vývoje. Přesto mi dovolte zmínit některá témata a zejména osobnosti, které by neměly být zapomenuty.
Jedním z prvních počinů nové Československé republiky bylo vytvoření nového měnového systému. Provedení měnové odluky od původní rakouské měny bylo zásadním hospodářským i sociálně-politickým úkolem. Ministr financí Alois Rašín byl mužem na svém místě. Navíc se mohl opřít o přední odborníky z českých bank. Počínaje Jaroslavem Preissem a Antonínem Tille přes Viléma Pospíšila až po Emila Roose a Augustina Nováka. Úspěšná odluka zvýšila mezinárodní prestiž republiky. Odpoutali jsme se od rakouské měny, která neúprosně směřovala do období vysoké inflace. Nová měna byla upravena zákonem z dubna 1919 a přes různé počáteční návrhy jí zůstal původní název - koruna, nově s přídavným jménem „československá“. Centrální banka ještě nebyla vytvořena, její pravomoc byla svěřena Bankovnímu úřadu Ministerstva financí.
Dle dobové charakteristiky byla hlavní předností Aloise Rašína hlavně důslednost a vůle. Uměl jít s vervou a razancí za myšlenkou, byť její odborné vypracování často převzal od jiných. A uměl tuto myšlenku podat, chcete-li prezentovat. Rašínově práci pro náš stát se i dnes dostává ocenění, neboť právě on je zobrazen na historicky první pamětní bankovce, kterou zde za chvíli budeme zde uvádět do života.
Československo mělo příznivý osud mj. tím, že v nejvýznamnějších hospodářských funkcích byly mimořádné osobnosti, jako právě Alois Rašín, ale také Karel Engliš. A dovolte mi proto, několik vět právě ke Karlu Englišovi.
Karel Engliš patří k mimořádným postavám české ekonomie. Zásadním způsobem ovlivnil směřování hospodářské politiky v prvních dvaceti letech ČSR. Engliš ve své osobě spojoval ekonomického teoretika, pedagoga a také pragmatického politika. Jako národohospodář byl žákem profesora Albína Bráfa. Vytvořil tzv. teleologickou hospodářskou teorii (dle řeckého téleos - účel). Podle jeho názoru právě teleologický způsob poznávání hospodářských procesů umožňuje pochopit racionálnost chování ekonomických subjektů a účelovost jejich jednání. Ekonomům mezi námi to asi připomene hypotézu racionálních očekávání. Ta se ovšem stala všeobecně známou až v 70. letech 20.století, a mimochodem mj. za její rozpracování dostal v r. 1995 Robert Lucas, jr. Nobelovu cenu za ekonomii. Odborné dílo Karla Engliše je obdivuhodné svým rozsahem, vrcholí v práci Soustava národního hospodářství, které čítá 1617 stran. Základem jeho peněžní teorie je tvorba peněžních důchodů podniků ve výrobě (dnes bychom řekli v reálné ekonomice).
Jako politik měl vzácnou příležitost konfrontovat a prosazovat své teoretické poznatky při provádění praktické měnové a finanční politiky. Již v počátečních letech patřil k odpůrcům deflační politiky. Karel Engliš výrazně přispěl ke vzniku nezávislé centrální banky v roce 1926. Především jako respektovaný odborník a univerzitní profesor byl opakovaně povoláván do funkce ministra financí. Tuto funkci zastával v šesti československých vládách. V roce 1927 prosadil reformu struktury státního rozpočtu a provedl reformu přímých daní. Zasazoval se o vyrovnanost státního rozpočtu. Od roku 1929 po spojení koruny s tzv. standardem zlaté devizy, v době velké hospodářské krize, se věnoval boji za oslabení koruny. Když k devalvaci na základě rozhodnutí vlády na začátku roku 1934 došlo, rezignovalo vedení Národní banky v čele s guvernérem Pospíšilem. Za těchto dramatických okolností do vedení Národní banky nastoupil Engliš, který funkci guvernéra zastával do roku 1939. Jako guvernér obhajoval stabilitu československé koruny. Nesouhlasil s další devalvací v roce 1936, kterou provedla československá vláda již bez konzultace s Národní bankou.
Karel Engliš byl krátce rektorem na dvou univerzitách. Nejprve se v roce 1919 významně zasloužil o vznik Masarykovy univerzity v Brně, aby pak zastával funkci prvního rektora. Působil zde také jako profesor a přednášel národní hospodářství. Naopak rektorem Karlovy univerzity se stal v listopadu 1947 v předvečer oslav 600. výročí Karlovy univerzity. Po únoru 1948 však Engliš na funkci nuceně rezignoval a bylo mu zamezeno další působení na univerzitě. V roce 1952 mu bylo přikázáno se vystěhovat z Prahy do rodné Hrabyně u Opavy. Byl mu odebrán důchod, dožíval v izolaci, zapomnění, ale přes všechna strádání a těžkosti pokračoval v práci na svých studiích v oblasti ekonomie a filosofie.
V čele centrální banky se v průběhu času vystřídalo mnoho osobností s rozsáhlými znalostmi v oblasti národního hospodářství a zkušenostmi z působení ve finančních institucích. Mnozí z nich rovněž zastávali důležité vládní funkce. Na druhé straně také perzekuce obou totalitních režimů se nezastavila ani před představiteli centrální banky. První guvernér Vilém Pospíšil zemřel na následky dlouhého výslechu na gestapu v roce 1942, zatčen gestapem byl v dubnu 1945 i protektorátní guvernér František Ladislav Dvořák. Naopak první guvernér poválečné obnovené Národní banky Jaroslav Nebesář byl v roce 1954 zatčen státní bezpečností a odsouzen za údajnou velezradu. Z vězení byl propuštěn ze zdravotních důvodů v roce 1956.
Funkci centrální banky vykonávalo na našem území od roku 1919 postupně pět institucí. Již jsem zmínil Bankovní úřad Ministerstva financí. Od roku 1926 soukromoprávní Národní banka Československá, ve válečných letech Národní banka pro Čechy a Moravu (na Slovensku Slovenská národní banka), aby po osvobození 1945 vznikla opět Národní banka Československá. V roce 1950 převzala její práva a povinnosti Státní banka československá, od ní pak po rozdělení federace od roku 1993 Česká národní banka a Národní banka Slovenska.
Pro zdravý vývoj měny je klíčové uchování nezávislosti centrální banky. Tuto myšlenku v minulosti prosazovali jak Alois Rašín, tak i Karel Engliš. Při plnění svého zákonného cíle má i v současnosti Česká národní banka vysokou míru autonomie. Nicméně pro úspěšné zvládání mandátu centrální banky v komplikovaném světě malé otevřené ekonomiky v režimu inflačního cílení s plovoucím kurzem musí být formální nezávislost doplněna o přirozenou autoritu. Tu ovšem může zajistit pouze vysoká odbornost a důvěryhodnost centrální banky jako instituce. O to i dnes každodenní prací usilujeme.
Závěrem mi dovolte, abych Vás pozval na výstavu „100 let česko-slovenské koruny“. Současně chci poděkovat autorům výstavy Jaroslavu Moravcovi a Jakubu Kunertovi, stejně tak i dalším členům projekčního týmu ČNB za přípravu této ojedinělé prezentace.
Mince a bankovky byly a jsou výtvarným či uměleckým dílem. V minulosti se na jejich návrzích podíleli přední čeští i slovenští umělci. Koruna se stala nejen uměleckým dílem, ale také státním symbolem. Věřím, že se nám v letošním roce podaří – a to nejen touto výstavou - připomenout české veřejnosti skutečnost, na kterou může být hrdá. Už 100 let platíme vlastní a v celosvětovém měřítku velice úspěšnou měnou. Měnou, která je jedním ze symbolů naší státnosti.
Děkuji Vám za pozornost.