Mojmír Hampl, viceguvernér ČNB
EURO Business Breakfast
Praha, 22. června 2010
- Bylo nesmírně obtížné přesvědčovat v posledních letech mnohé ekonomy i neekonomy nejen u nás, ale i na evropských fórech, že euro není znakem kvality ekonomiky. A že sám fakt, že se v dané zemi eurem platí o kvalitě její hospodářské politiky, rozsahu nerovnováh či dlouhodobé konkurenceschopnosti mnoho nevypovídá. Bylo to heretické, odpadlické a prostě tak nějak „divné“ konstatování a to bez ohledu na to, že to byla fakta z mnoha statistik více než viditelná. Dnes je toto v zásadě triviální konstatování již jasné většině soudných pozorovatelů eurosvěta a já jsem nikoli spokojený, ale smutný. Smutný proto, že nerozumím, proč musíme vždy nejprve s tak mohutnou silou narazit do zdi, aby se věci před nárazem poměrně zjevné staly i věcmi všeobecně akceptovanými.
- Bylo obtížné a heretické vysvětlovat, že zavedení eura nezpůsobilo to, co otcové zakladatelé čekali: nesladilo odlišnou strukturu rozdílných ekonomik a nezačalo eurozónu homogenizovat, nezpůsobilo též slibovaný hospodářský růst a především nevynutilo zásadní strukturální reformy v jednotlivých členských zemích. Právě s tímto vývojem přitom většina otců zakladatelů, s nimiž jsem měl šanci mluvit, počítala. Stal se opak, když dar schovat se za záda měnového hegemona, tedy Německa, tlak v mnoha slabších zemí eurozóny na reformy zpomalil. Vše dle principu: proč něco bolestivého dělat, když si můžu půjčovat za stejné sazby jako Němec, bez rizika tržní kurzové sankce a přitom utrácet dál jako Řek? A hle, dnes již totéž říká zcela otevřeně prezident nás všech – tedy myslím prezidenta Evropské rady Hermanna van Rompuye1. Včerejší hereze je dnešní hlavní proud, když i on sám tvrdí, že euro vytvářelo optickou iluzi neexistujících problémů pod povrchem.
- Ano, euro přineslo snížení některých transakčních nákladů2 a zejména nižší a méně proměnlivou inflaci. To však není tak obrovská výhra pro ty, kteří dokázali mít nízkou a stabilní inflaci i bez eura a přitom neztratit měnovou politiku jako přizpůsobovací nástroj a zároveň kurz jako dodatečný tržní bič na vlastní hospodářskou politikou. Sem řadím z našeho regionu Českou republiku či Polsko, které spouštělo režim cílovaní nízké inflace o něco později než česká centrální banka. Nic se nezměnilo na tom, že projekt eurozóny navíc od počátku příliš nepočítal s fenoménem konvergujících, tedy dohánějících ekonomik, pro něž je fixní kurz nemožný, pokud chtějí zároveň bohatnout a zároveň udržovat nízké nerovnováhy. Země s dlouhodobou fixací kurzu může tedy vstoupit v zásadě jen, je-li v recesi (jako nyní Estonsko), anebo jen s rizikem narůstajících nerovnováh, pokud má naopak flexibilnější kurzový režim (jako dříve Slovinsko).
- Kromě „probuzení“ mnoha pozorovatelů a publika nemá tedy současná krize eurozóny co objevného říct o samotném dilematu vstupu dohánějící ekonomiky typu české do eurozóny, či o jeho časování. Nadále platí, že pro vzdání se vlastní měnové politiky musí země být dostatečně synchronizovaná s měnovou zónou, do níž vstupuje, musí být přiměřeně zkonvergovaná (tedy musí „dobohatnout“ na úroveň cílované měnové zóny) a musí mít vytvořeny silné přizpůsobovací mechanismy jako náhražku za domácí měnovou politiku. Z tohoto pohledu je situace stále obdobná a vzácně symetrická: ČR není připravena na to vzdát se vlastní měnové politiky a euro není připraveno na to být pro ČR dobrou alternativní měnou. Všechny změny nálad a atmosféry v neprospěch eura v mnoha zemích mimo eurozónu (Švédsko, Polsko, ČR) jsou pouze intuitivním odrazem tohoto faktu, netvoří a nemění však tento fakt samotný. Výrazem této intuice jsou prohlášení podobná tomu, které učinil kandidát na polského prezidenta Komorowski, když prohlásil, že euro bude pro Polsko přijatelné teprve tehdy, až eurozóna poroste stejně rychle jako Polsko.
- Nicméně eurozóna sama zůstává nehomogenní3. Není zřejmě nejen optimální jednotnou měnovou, ale ani jednotnou politickou oblastí a právě to druhé způsobuje, že těžko kdy bude tím prvním. Fakt neoptimální politické oblasti zřejmě vysvětluje, proč konstrukční vady eura jako měny byly od počátku tak zásadní. A jen na okraj, fakt významu kurzu pro přizpůsobení v nehomogenních zónách si jinak mnozí z integrační elity uvědomují. Jinak by nemohli tlačit spolu s USA na Čínu, aby uvolnila kurz jüanu k dalším světovým měnám. Problém nerovnováh Číny a zbytku světa při neflexibilním kurzu je přitom jen zvětšenou verzí nerovnováh uvnitř Evropy, pro něž však kurzové přizpůsobení nepřichází dle stejné elity v úvahu.
- I přes všechno uvedené a přes to, že jsem jako mnozí sdílel obavy ze změkčení Paktu stability a růstu před sedmi a pěti lety, byl jsem i já v šoku z toho, jak rychle vzaly za své dvě pojistky, které si měnový hegemon na začátku projektu stanovil pro to, aby eurozóna měla pro něj smysl: tedy že země si navzájem nepomáhají, neboť každá zodpovídá za sebe, a že centrální banka neodkupuje dluhopisy jednotlivých zemí, protože by tak na úkor společné preference jednotné měny pomáhala s individuální preferencí fiskální nezodpovědnosti jediné členské země. Nicméně ve větším šoku z toho byl zřejmě hegemon sám, zejména stoupenci tzv. německé měnové školy. Tím se totiž z původního projektu v první krizi stává projekt jiný, jen nikdo zatím neví jaký přesně.
Proto dvě poslední poznámky, které dnes stále heretické jsou a obávám se, že zítra možná opět nebudou.
- Stávající verze „integrační ideologie“ v EU vyčerpala již zřejmě svůj hospodářsko-politický a prorůstový potenciál. Je založena na prosté myšlence, že každý problém v EU vyřeší vždy a za všech okolností více integrace a více „zestejnění“. Pokud se ukáže, že problémy přetrvávají, pak ve stejné dějové lince je to důkazem toho, že integrace je potřeba dodat ještě víc. Tato neflexibilní jednosměrka ovšem častěji a častěji naráží na politické limity, které v politicky přirozeně nehomogenní Unii nelze jednoduše překonávat a navíc ani jejich brutální překonání by nezaručovalo, že tato jednosměrka přinese více růstu a více blahobytu. Koneckonců obecně nikde na světě s výjimkou USA neplatí, že větší a lidnatější stát je automaticky stát bohatší. Je nyní na empirických ekonomech, aby prozkoumali, zda jsme se na pomyslné „Lafferově integrační křivce“ nedostali v EU již za bod, kdy dodatečná integrace nepřináší dodatečný růst blahobytu, ale naopak stagnaci.
- Konkrétní dobré řešení nemá v dané logice tudíž ani „porouchaná“ eurozóna. Je v zásadě vzájemně neslučitelné, aby eurozóna v existující podobě zároveň umožňovala fiskální autonomii a zároveň se pokoušela o striktní vynucování pravidel. Jedno vylučuje druhé a pokus dosáhnout obojího je obtížně dosažitelný, ne-li nemožný. Přesto se právě o to všichni dnešní konstruktéři budoucí eurozóny pokoušejí. Eurozóně hrozí, že ji její konstrukční vady odsoudí do volby, zda chce být ne zcela funkční federací či ne zcela funkční měnovou zónou. Volba je to však tak obtížná a naráží na tolik omezení, že není vyloučena třetí varianta, typicky evropská: mnoho slov, předstírání řešení fundamentálního problému a snaha kupovat si čas. V zaběhnutém eurožargonu se tomu říká „muddling through“, neboli „protloukání se“ či „prolézání s bídou“. Jakkoli realistická, může to být také ta nejdražší cesta. A koneckonců dál může fungovat jen do okamžiku, dokud u solventních členů klubu existuje ochota tyto náklady hradit. Protože jde o tak zásadní otázky, měli bychom jim věnovat náležitou pozornost i jako nečlenská země eurozóny. Události tam se projeví i zde. A jestli je něco jistého, tak to, že tyto kruciální otázky jsou vposledku i pro naši zemi významnější, než otázka, kdy a jak ona sama do nějaké – zatím neznámé – podoby budoucí eurozóny přistoupí.
1Rozhovor pro Financial Times, 14. 6. 2010.
2Například výnosy bank na Slovensku po zavedení eura klesly a to z nezanedbatelné části právě díky euru.
3Jen pro dokreslení nehomogenity ekonomické - nejvyspělejší země eurozóny je dle HDP v paritě kupní síly zhruba čtyřikrát bohatší než ta nejméně vyspělá.