Mojmír Hampl, viceguvernér ČNB
Business Leaders Forum
16. září 2008
Keynote speech
- Obecně se v souvislosti s eurem opakuje tato mantra: společná měna/ měnová unie znamená odstranění jedné z významných bariér v mezinárodním obchodě zemí, které se jí účastní. Obsah mantry – pokud se cena měny = kurz pohybuje, mění, je to bariérou obchodu. To je trochu zjednodušený pohled na svět. Částečně vychází z učení ekonoma R. Mundella, který byl nejprve velkým stoupencem volně plovoucí měny, ve druhé půlce života pak naopak velkým stoupencem měnové unie.
Ovšem on to říkal malinko jinak. Měnová unie je výhodná i pro podporu obchodu za předpokladu, že odstranění přizpůsobovacího mechanismu v podobě kurzu je nahrazeno pružností jiných přizpůsobovacích mechanismů (trhu práce, trhu kapitálu, veřejných financí, mobilitou pracovní síly apod.) nikoli tedy, že neodvolatelná fixace kurzu je dobrem samo o sobě, fixaci jedné veličiny (kurzu) je třeba kompenzovat zpružněním jiných veličin. Jinak ta mantra sama o sobě samozřejmě nefunguje. Kurz je jednou z klíčových cen v ekonomice, ceny standardně fungují, když jsou pružné a není možné tvrdit, že jen samotný fakt, že se cena něčeho hýbe, je proměnlivá, je bariérou obchodu. To platí i pro kurz. Dovedeno do důsledku by to znamenalo, že nejsnazší obchod bude v okamžiku, kdy všechny ceny budou jednou provždy fixní – a za takovýchto podmínek ovšem pochybuji, že by byl nějaký obchod vůbec možný. Proč bychom se neměli bavit například o fixaci mezd, nebo fixaci úrokových sazeb nebo fixaci ceny mléka? Třeba by také v této logice pomohly obchodu. Ale všichni cítíme, že to není ta správná úvaha. Čili fixace kurzu může být prospěšná, když při zafixování kurzu jiné ceny budou pružnější než dříve. To k fixaci kurzu jako bariéře obchodu. - V souvislosti s evropskou unií se často hovoří o nepružnosti, nejen nepružnosti na trhu práce. Obecně nepružnosti nabídkové strany ekonomiky reagovat na změny v poptávce. Ovšem právě kurz je jednou z nejpružnějších cen vůbec. Není pružnějšího přizpůsobovacího nástroje na makroúrovni, než je právě kurz volně plovoucí. Tato cena samozřejmě někdy přestřeluje, na obě strany, ale v zásadě žádný jiný trh tak pružně nepřenáší informace a nemění ceny jako trh finanční, který prostě běží on-line.
- Umí tedy trestat i odměňovat poměrně rychle/pružně a tak vytváří poměrně silný tlak na hospodářskou politiku, aby nesmyslně neujížděla. Když tvůrci EMU (Delors, Lamfalussy) začínali budovat pravidla jednotné měnové zóny, měli základní kromě jiných tuto myšlenku: sebereme jednotlivým zemím přizpůsobovací mechanismus v podobě měnové politiky, sebereme jeden stupeň volnosti, a tím donutíme národní vlády ke strukturálním reformám - Itálie už nebude moci v případě problému provést devalvaci a bude muset udělat tvrdé reformy . Realita je ale docela jiná a funguje nebezpečně v celé jižní ose eurozóny – seberete měnovou politiku a místo ní nepřijde nic. V dobách plovoucího kurzu trhy trestaly Itálii ataky na kurz a výškou úrokových sazeb, za kterých si půjčovala vláda. V EMU už žádné tresty nejsou, špatní černí pasažéři jsou schovaní pod křídly lídrů a pod ochranou nízkoinflační politiky ECB a mají pocit, že není třeba dělat nic, tržní tresty jsou změkčovány aspikem spojení dobrých a špatných. A důsledek – Italové či Portugalci či Řekové mají sice stabilní měnu a nízké úrokové sazby, ale reálně zaostávají, Portugalsko i Itálie divergují. To je nechtěný důsledek nesprávných úvah o škodlivosti pružného kurzu, tedy autonomní měnové politiky.
- To je memento i pro nás – já jako stoupenec režimu pružného kurzu jsem docela rád, že nad českou HP jsou dva biče: netržní (pakt stability a růstu, maastrichtská kritéria) i ten tržní (v podobě volně plovoucího kurzu). vytváří to větší tlak na rozumnost domácích makropolitik.
- A obávám se, že to funguje docela dlouhodobě. V konvergující ekonomice navíc není možné mít tři věci najednou: fixní kurz, nízkou inflaci a vysoký růst. Vždy něco z toho se musí obětovat. My jsme před deseti lety obětovali fixní kurz a zdá se, že jsme dobře udělali – všechny indikátory vnější a vnitřní rovnováhy jsou lepší než v dobách fixního kurzu – nižší úrokové sazby, nižší inflace, stabilnější vnější nerovnováha. Lze konvergovat za fixního kurzu, ale pak nikoli s nízkou inflací.
- Jsme naprostý unikát v zadlužování v cizích měnách na úrovni domácností – to u nás téměř neexistuje. I díky nízkým úrokovým sazbám je pro domácí publikum koruna důvěryhodnou měnou. To je rozdíl oproti jiným zemím ve Východní Evropě, které už už hledají ochranný plášť ve společné měně (Maďarsko) – skoro platí, že nejvíc pospíchá ten, kdo není schopen zajistit měnovou stabilitu sám a ten je též nejméně vhodný pro přijetí společné měny.
- Proto úvahy o změně kurzového režimu nedělejme pod tlakem výjimečných událostí (2002 a 2008), raději s pohledem dlouho dozadu a dlouho dopředu.