Vladimír Tomšík, viceguvernér ČNB
Konference k 50. výročí úmrtí prof. Karla Engliše – guvernéra Národní banky Československa 1934–1939
Masarykova univerzita v Brně
Brno, 7. prosince 2011
Je zřejmě nesporné, že Karel Engliš byl naším nejoriginálnějším předválečným ekonomickým teoretikem. Jeho teoretické úvahy se již na první pohled vyznačují příklonem k metodologii, konkrétně ke kantovské noetice, pro kterou je typické nejprve prozkoumat předpoklady a formy našeho poznávání. V tomto ohledu Karel Engliš jistě předčil své současníky i následovníky. Nemohu si ale dovolit tyto jeho úvahy blíže hodnotit, protože jako ekonom vzdělaný až na sklonku 20. století si nečiním nárok na tak hluboké metodologické a filosofické základy ekonomické teorie. Místo toho bych se ve svém příspěvku rád věnoval především některým zajímavým paralelám mezi vybranými problémy, které zmiňoval Engliš ve svém díle, a problémy nebo tématy, na které narážím v současné praxi české měnové politiky, resp. teorie.
Englišova teleologická metoda a její odraz v současné měnové politice
Předtím, než však přejdu k jednotlivým speciálním tématům, dovolím si přesto malý metodologický postřeh. Englišova tzv. teleologická metoda spočívá v tom, že na ekonomické jevy se dívá nikoliv optikou tradiční kauzality v přírodovědném smyslu, ale optikou účelu (telos).1 V tomto ohledu má blízko k základům tradiční rakouské školy, i když v mnoha jiných ohledech rakouskou školu podroboval kritice. Nahlížet na ekonomické jevy optikou účelu a nikoliv optikou kauzality znamená, řečeno dnešní terminologií, snažit se budovat makroekonomii důsledně na mikroekonomických základech. A vysvětlovat dění jako důsledky (někdy nezamýšlené) maximalizačního úsilí jednotlivých ekonomických aktérů, přičemž to, co je maximalizováno, jsou subjektivní užitky nebo cílové funkce. Místo o mikrozákladech Engliš hovořil ve své terminologii také o tzv. subjektové (nikoliv subjektivní) metodě.
Samozřejmě, že Englišova teleologická metoda historicky předcházela kenesiánskému velmi agregovanému pohledu, takže nebyla reakcí na něj. Nicméně je jasné, jak by se Engliš díval na pozdější mechanistické pojetí makroekonomie, ve kterém na sebe záhadným způsobem působily jakési agregáty podobně jako v nějaké soustavě fyzikálních těles. Takové modely, byť by byly empiricky úspěšné, by se jistě Englišovi nejevily jako adekvátní vysvětlení ekonomických jevů – nikde se v nich neobjevuje zmínka o chtění, o účelu a prostředku k jeho dosažení. Zkrátka není to vysvětlení v Englišově smyslu, nanejvýše nějaká empirická a dočasná pravidelnost. Je jisté, že většinu dnešního empirického výzkumu, který např. využívá analýzu časových řad a modely vektorové autoregrese by musel okamžitě odmítnout, i kdyby se jen velmi zběžně seznámil s principem těchto metod.
Budování mikrozákladů dorazilo do makroekonomie (resp. se do ní vrátilo) již v 70. letech spolu s racionálními očekáváními. Ačkoliv racionální očekávání zůstávají spornou a pro neokenesiánské ekonomy většinou nepřijatelnou hypotézou, mikroekonomické založení se stalo skoro imperativní módou jdoucí napříč jednotlivými odnožemi mainstreamu. Dalo by se tedy říci, že Englišova subjektová metoda se do makroekonomie vrátila alespoň v oblasti čisté teorie, když ne v empirii. Výsledky budování makroekonomie na mikroekonomických základech však (a dnes zhruba po 40 letech to můžeme říci) nejsou uspokojivé. Na vině ale nejsou mikrozáklady obecně. Myslím si, že makroekonomie a měnová teorie potřebují značnou rekonstrukci, nicméně jsem přesvědčen, že tato rekonstrukce nepůjde zpět cestou makrekonomických agregátů bez mikrozákladů.
Hovořím-li o mikroekonomickém založení makroekonomie, které Engliš v jiné terminologii tak propagoval, potom se nemohu nezmínit o spojitosti se současnou praxí měnové politiky u nás. Modelový aparát, který je zdrojem inflačních prognóz, má solidní mikroekonomické založení (tam, kde to je věcně možné). Úspěšně se také prosadila Englišova subjektová metoda ve sporu „kalibrace versus odhad modelu“.2 I když pochopitelně nemohu říci, že je to důsledek Englišova učení, protože Englišova kvalitativní a téměř filosofická analýza je přístupu dnešních „modelářů“ natolik terminologicky vzdálena, že ji již nemohou využít.
Ve sporu „kalibrace versus odhad parametrů“, který se v ČNB objevil krátce po zavedení cílování inflace, šlo zjednodušeně o následující. Predikční model lze budovat dvěma principiálně odlišnými metodami. Jednou možností je snažit se přímo predikovat vysvětlovanou veličinu (např. inflaci) jako důsledek jiných (vysvětlujících) veličin (případně minulých hodnot vysvětlované veličiny). Vysvětlujícím veličinám se v takovém případě přiřadí hodnoty parametrů (tj. fakticky intenzity a směry, kterými vysvětlující veličina ovlivňuje vysvětlovanou a tedy predikovanou veličinu). Přitom tyto parametry jsou odhadnuty statistickými metodami tak, aby co nejlépe předvídaly minulý (již pozorovaný) vývoj. Druhou možností je naopak tzv. kalibrace. Zde je na prvním místě logicky konzistentní, vnitřně provázaný a mikroekonomicky založený model. I v něm se vyskytují parametry, ale jsou to často parametry v užitkových nebo produkčních funkcích, psychologické parametry mezičasové substituce a podobně. Tyto parametry obvykle nelze empiricky odhadovat, jejich hodnoty se buď přebírají z jiných ad hoc mikroekonomických studií nebo se tzv. kalibrují. To znamená, že se jejich hodnota volí v nějakém realistickém rozmezí (při respektování určitých apriorních podmínek např. o znaménku parametru) a dolaďují se tak dlouho, až model jako celek uspokojivým způsobem replikuje vývoj ekonomiky.
Na první pohled by se mohlo zdát, že pro účely predikce by byl vhodnější první přístup, tj. ekonometrický odhad parametrů, protože parametry jsou odhadnuty tak, aby co nejlépe „seděly“ na minulý vývoj. Přesto podle mého názoru správnější přístup je kalibrování vnitřně konzistentního modelu, který vychází od jednotlivých typů subjektů (domácností, exportérů, výrobců mezistatků atd.) a to i za cenu, že predikční schopnost takového modelu je na minulých datech horší než při ekonometrickém odhadu parametrů. Ačkoliv pro některé účely se při predikci v ČNB využívá ekonometrického odhadu parametrů (zejména pro tzv. krátkodobou prognózu), jádrem predikčního aparátu je právě kalibrovaný model. Nemohu však zastírat, že je to spíše vliv tzv. Lucasovy kritiky ze 70. let 20. století než přímé dědictví Englišovy metodologie.
Měna zlaté devizy
Englišova měnová teorie byla nominalistická, což nám dnes po desetiletích ryze „papírového“ standardu přijde samozřejmé, ale v Englišově době to pro mnoho lidí z finančnictví a praktické hospodářské politiky tak jednoznačné nebylo. To se ukázalo zejména v otázce restaurování zlatého standardu. Československá koruna, navzdory varování Karla Engliše, se stala měnou (resp. standardem) zlaté devizi, tj. byla spojena s měnami, které byly přímo směnitelné za zlato. Shodou okolností se tak navíc stalo ani ne 2 týdny po říjnovém krachu newyorské burzy.3 Zlatý obsah koruny byl definován tak, že jeden gram zlata odpovídal cca 23 korunám. Engliš prosazoval v průběhu krize devalvační řešení, ke kterému se ale přistoupilo až se značným zpožděním v roce 1934. Krize tak měla v Československu dosti hluboký průběh.
Ačkoliv diskuze o tom, zda měna má být svázána se zlatem či nikoliv a v jakém kurzu, se mohou zdát jako ryze dobově podmíněné, mají ale v současnosti blízkou analogii. Zavedení měny zlaté devizi z praktického hlediska znamenalo především fixaci měnového kurzu československé koruny vůči nahodilé skupině zemí – totiž zemí, které měly svoji měnu kryty zlatem. Podobně i přistoupení k měnové unii je fixací kurzu vůči členským zemím měnové unie. Jak se v průběhu poslední krize ukázalo, tak členské země měnové unie sice nejsou nahodilou skupinou zemí, nicméně jejich heterogenita je tak značná, že to měnovou unii doslova trhá. Mezi tzv. měnou zlaté devizi a přistoupením k měnové unii však existuje nezanedbatelný rozdíl. Především ten, že zatímco v případě měny zlaté devizi bylo možné takříkajíc škrtem pera změnit zlatý obsah koruny, tj. fakticky přenastavit zafixovaný kurz, v případě členství v měnové unii taková jednoduchá možnost není. V tomto smyslu tak stanovení zlatého obsahu koruny bylo podstatně méně závazné, než je rozhodnutí přistoupit k měnové unii.
Měnová teorie a Englišovy „inflační a deflační metody“
Englišova měnová teorie byla sice originální, dnes bychom ji již ale nemohli přijmout. Přesto však obsahuje prvky, které se dnes do měnové teorie po mnoha názorových změnách vracejí. Především to jsou prvky, které bychom dnes nazvali endogenní teorií peněz. Pro Engliše totiž byly prioritní pohyby cenové a důchodové hladiny a změny v kvantu peněz jsou potom jejich důsledky.4 To však platí za předpokladu, že emisní (centrální) banka se nedopouští záměrně „tvorby umělé kupní síly“. Příčinami inflace resp. deflace tak jsou různé události nebo opatření hospodářské politiky. Engliš tyto události resp. opatření nazýval „inflačními a deflačními metodami“. Mezi inflační metody patří například devalvace resp. depreciace měnového kurzu, změny cen dovážených statků, nebo „umělá tvorba kupní síly“ centrální bankou. Zvláštností Englišovy měnové teorie je mimo jiné právě to, že na jedné straně důrazně odmítal „umělou tvorbu kupní síly“ emisní bankou, ale zároveň na druhou stranu by podle Engliše emisní banka měla svojí politikou umožňovat plynulý oběh a dodávat peníze do oběhu tak, aby se objem peněz přizpůsoboval „vlnění“ v objemu prodejů a koupí. Podstatné bylo, že takto emitované peníze nepředstavují kapitál a neslouží jako zdroj pro investiční nebo spotřební vydání.
V tomto bodě spatřuji vliv staré anglické doktríny reálných směnek (real bills doctrine). Podle ní emise papírových peněz není inflační, pokud ji emisní banka (nebo banky v systému volného bankovnictví) uskutečňuje při odkupu tzv. reálných směnek. Reálnou směnkou se rozumí krátkodobá směnka, jenž slouží k nákupu nové produkce, která buď již existuje anebo v krátké době vznikne. V podstatě se jedná o emisi, která má usnadnit obchodní styk – výrobci prodají své produkty odběratelům (např. velkoobchodu) a ti jim zaplatí krátkodobou obchodní směnkou. Výrobci směnku odprodají bance, která tak emituje nové peníze. V naší terminologii tak dojde k rozšíření měnové báze. Velkoobchod (resp. jiný typ odběratele) po krátkém čase nakoupené statky prodá a za utržené peníze proplatí obchodní směnky, kterými původně zaplatil výrobcům. Peníze emitované bankou při eskontu směnek se tak zpět vracejí do banky a peněžní báze se smršťuje zpět. Díky této logice tedy podle doktríny reálných směnek takováto emise peněz není inflační – nově emitované peníze jsou vydány jen oproti nové, dodatečné produkci. Nenastává tak situace, že by větší množství peněz honilo stále stejné množství reálné produkce. Takovýto systém také plně odpovídá požadavku, že emise se přizpůsobuje, řečeno Englišovou terminologií, „vlnění“ objemu prodejů a koupí. Objem obchodních směnek může výrazně kolísat buď z důvodů sezónních, nebo důvodů nahodilých a nepředvídatelných. Emisní banka se v takovém systému pasivně přizpůsobuje a poskytuje likviditu podle výkyvů v poptávce po likvidních penězích. Tento aspekt je podle mého názoru právě blízký endogenní teorii peněz – objem emitovaných peněz kolísá s kolísající poptávkou po penězích.
Doktrina reálných směnek je však v rozporu s kvantitativní teorií, podle které není příliš podstatné, jakým způsobem k dodatečné emisi dochází. Podstatné podle ní je množství peněz, které banky emitují celkem a které nebankovní subjekty drží. Poptávka po penězích sice fluktuuje, ale nelze na ni nahlížet optikou „reálných směnek“. Navíc doktrína reálných směnek ponechává buď množství peněz nebo úrokovou míru neukotveny. Představme si, že by díky všeobecnému podnikatelskému optimismu rostly zásoby meziproduktů i finálních statků a s nimi by byl spojený i přírůstek obchodního úvěru, který by byl díky eskontu směnek de facto poskytnutý centrální bankou (i když zprostředkovaně skrze komerční banky). Zvyšuje se tak reálná produkce i objem peněz v oběhu. Směnky jsou sice po relativně krátké době proplaceny a obchodní úvěr splacen, je ale nahrazen dalším a dalším obchodním úvěrem, takže objem peněz zůstává zvýšen a dále se zvyšuje. Výrobci mezistatků i finálních statků po čase narážejí na kapacitní možnosti a začnou více či méně zvyšovat své ceny. Skutečnost, že nově emitované peníze byly emitovány v souladu s „doktrínou reálných směnek“, na věci nic nemění. Dodatečný úvěr sice je poskytován na reálně existující zboží, to je však stále dražší a dražší a proto bude potřeba stále více dodatečného úvěru. Pokud by centrální banka při odkupu směnek razantně nezvýšila úrokovou míru (diskontní sazbu v původním smyslu), naplno by se projevil nestabilní charakter rovnováhy úrokové míry. Pokud je úroková míra mimo svoji rovnovážnou úroveň, má totiž tendenci se od své rovnováhy dále a dále vzdalovat nikoliv se do ní samovolně navracet.
Engliš se zřejmě domníval, že dostatečnou hrází pro nekontrolovatelnou emisi (nebo naopak kontrakci peněz) bude to, že dlouhodobé investiční nebo i spotřební úvěry jsou poskytovány za tržní úroky, které se mohou volně vyvíjet. Při konjunktuře, kdy rostou nejen zásoby a tedy i obchodní úvěr, ale i investice do fixního kapitálu a investiční úvěry, měly by ceteris paribus vzrůst i dlouhodobé úroky. Roste totiž poptávka po zápůjčních fondech, a protože centrální banka podle předpokladu poskytuje pouze krátkodobou likviditu na eskont krátkodobých obchodních směnek, musejí obchodní banky zvýšit úroky z poskytovaných investičních úvěrů a přijímaných vkladů. Tím by byly investice a spotřeba kroceny a konjunktura tlumena. Problém však vidím v tom, že ani nabídka zápůjčních fondů v takové situaci nezůstává neměnná. Konjunktura původně živená rozšiřováním obchodního úvěru znamená růst reálné produkce i nominálních důchodů a tedy i růst nominálních úspor a zvyšování objemu zápůjčních fondů. Nikde tak není zaručeno, že tržní úroky z investičních a spotřebních úvěrů v konjunktuře dostatečně vzrostou či zda vůbec vzrostou – zvýšená poptávka po zápůjčních fondech se totiž střetává se zvýšenou nabídkou zápůjčních fondů.
Ačkoliv tedy nemohu s Englišovou peněžní teorií souhlasit, je třeba ji vnímat jako odpovídající jeho době. Ostatně doktrína reálných směnek, ke které podle mého názoru měla Englišova peněžní teorie blízko, byla úhelným kamenem i zákona o zřízení Fedu z roku 1913 a Fed se jí v části meziválečného období řídil. Englišův přístup měl mimo jiné tu zajímavou implikaci, že Engliš striktně odmítal jakoukoliv monetizaci státního dluhu. To je jen logický důsledek jeho uvažování – úvěr státu jistě je úvěr buď na investice nebo na spotřebu. A takové úvěry musejí být kryty úsporami obyvatel, firem nebo zahraničními půjčkami apod.
Úkolem centrální banky také podle Engliše nemohla být stimulace hospodářství pomocí uměle nízkých úrokových sazeb a pomocí „umělé tvorby kupní síly“. Kdyby centrální banka (byť zprostředkovaně přes soustavu bank obchodních) poskytovala úvěr na investice nebo spotřebu (bez ohledu na to, zda komerční nebo veřejné sféře), vytvářela by tak uměle představu, že v ekonomice je k dispozici nějaký dodatečný kapitál, který může být využit na investice nebo k financování současné spotřeby. Žádný dodatečný reálný kapitál však samotnou emisí nevzniká, proto taková emise má inflační účinky a způsobí redistribuci bohatství v neprospěch těch, kteří drží hotovostní peníze nebo mají fixované nominální důchody apod. Dnešní měnová politika samozřejmě takto přísná není, vnímá krátkodobé i dlouhodobé úroky jako navzájem propojené a stabilizace reálné ekonomiky je přímo či nepřímo více či méně přítomna v rozhodování zřejmě všech centrálních bank. V ČNB je režimem měnové politiky cílování inflace. Je ale pochopitelné, že inflace a reálná ekonomika jsou vzájemně propojeny, takže ačkoliv se soustředíme na cílování inflace, musíme brát v potaz i fázi ekonomického cyklu a vliv měnové politiky na průběh cyklu jako takový.
Měnový kurz a platební bilance
Poslední oblastí Englišových úvah, kterou zmíním a která má výrazný přesah do současné měnové politiky v ČNB, je otázka měnového kurzu. Předně platí, že Englišova teorie měnového kurzu byla díky jeho měnovému nominalismu již moderní, nezatížená zdlouhavými úvahami o vztahu mezi měnou a drahými kovy. Engliš si ale správně uvědomoval, že měnový kurz není dán pouze poměrem cenových hladin mezi zeměmi. Kdyby tomu tak bylo, byl by to jednoduchý důsledek zákona jedné ceny a rovnovážný kurz by byl vlastně určen paritou kupní síly. To byly myšlenky v Englišově době popularizované švédským ekonomem Gustavem Casselem. Engliš však k nim byl skeptický. Pro Engliše byly „kursovými konstituantami“ nikoliv pohyby cenových hladin, ale jednoduše toky v platební bilanci. V tomto smyslu rovnovážný měnový kurz není kurz podle parity, ale takový, který vyrovnává toky v platební bilanci. Dnes se takový postoj zdá samozřejmý, ale teoretický koncept reálného měnového kurzu ještě nebyl znám. Stejně tak Balassovo-Samuelsonovo vysvětlení, proč rovnovážný kurz může být výrazně jiný od poměru cenových hladin mezi zeměmi, přišlo až tři desetiletí po Englišových úvahách o měnovém kurzu. Engliš tak nemohl teoretizovat o nějaké systematické apreciaci reálného měnového kurzu, se kterou mimo jiné pracuje ČNB dnes. Engliš poukazoval například na to, že pokud země má deficit v jiných než obchodních položkách platební bilance, musí naopak obchodní bilance být systematicky přebytková. Narážel tak na aktuální situaci Československa, které mělo v mnoha letech negativní vývoj výnosové bilance (řečeno dnešní terminologií) díky tomu, že muselo splácet úroky ze zahraničních půjček a části původně rakouskouherského státního dluhu. Situace, kdy výnosová bilance je silně deficitní, je nám opět velmi blízká, i když v současnosti to není v důsledku dluhových papírů jako spíše v důsledku dividend a reinvestovaných zisků. I dnes platí, že bilance se zbožím a službami bude muset být systematicky a dlouhodobě přebytková tak, aby napomáhala hradit výnosový deficit (Mandel, Tomšík, 2006).
Podle Engliše je změna kurzu jednou z inflačních resp. deflačních metod. To znamená, že změna kurzu přímo hýbe domácí cenovou hladinou a odstartovává navazující procesy v oblasti peněžní i v reálné ekonomice. Je pochopitelné, že dopad změn měnového kurzu na ekonomiku je i dnes pro ČNB velmi aktuální a palčivou otázkou. Cílování inflace v malé otevřené ekonomice s volně plovoucím kurzem je poměrně náročné. Nejednou v posledních letech kurzový vývoj rozhodování o nastavení měnové politiky zkomplikoval. Měnový kurz totiž tvoří podstatnou část indexu českých měnových podmínek – jeho fluktuace tak často přebíjejí i pohyby v úrokových sazbách. Přes všechny tyto obtíže si však odvažuji říci, že česká měnová politika se naučila s volně plovoucím kurzem žít. Přestože fluktuace měnového kurzu představují určitý diskomfort pro tvůrce peněžní politiky (nikoliv pouze pro exportéry a importéry), stále si myslím, že volný pohyb kurzu působil na českou ekonomiku v průměru stabilizačně a že dlouhodobá apreciace umožnila to, aby inflace u nás byla relativně nízká.
Z Englišových argumentů je také patrné, že poměrně velkou důležitost připisoval nominálním rigiditám zejména v případě deflace. Deflační politika, která byla v Československu praktikována v první polovině dvacátých let, byla do značné míry deflační politikou kurzovou. Zhodnocování československé koruny bylo uměle podporováno a to i za cenu zahraniční půjčky. Měnový kurz československé koruny tak např. mezi roky 1920 až 1924 posílil vůči americkému dolaru o zhruba 200 %.5 Ačkoliv Engliš byl zastáncem stabilní měny, umělou deflační politiku považoval za škodlivou. I s výrazným a téměř skokovitým posilováním resp. oslabováním koruny jsme měli v posledních letech co do činění, naštěstí na rozdíl od doby Englišovy to byly změny o řád menší a nebyly politicky podporovány.
Závěr
Englišův přínos k českému ekonomickému myšlení je nesporný. Pro mě jakožto dnešního spolutvůrce měnové politiky v České republice jsou samozřejmě nejzajímavější ty partie jeho myšlení, které se tak či onak dotýkají aktuální měnové a kurzové politiky. Čtení jeho díla je dnes již sice náročné, protože pracoval se svojí vlastní podrobnou terminologií, nicméně je stále v mnoha oblastech inspirativní. Ačkoliv s jeho měnovou teorií již nelze dnes souhlasit jako s celkem, obsahuje stále zajímavé podněty.
Literatura
Andrle, M., Hlédik, T., Kameník, O., Vlček, J. (2009): Implementing the New Structural Model of the Czech National Bank. CNB Working Paper Series No. 2/2009, Praha.
Beneš, J., Vávra, D., Vlček, J. (2002): Střednědobá makroekonomická predikce – makroekonomické modely v analytickém systému ČNB. Finance a úvěr. 52/2002, s. 197-231.
Engliš, K. (1946): Národní hospodářství. Vydáno vlastním nákladem, Praha.
Engliš, K. (1922): Základy hospodářského myšlení, Barvič & Novotný, Brno.
Mandel, M., Tomšík, V. (2006): Přímé zahraniční investice a vnější rovnováha v tranzitivní ekonomice: aplikace teorie životního cyklu. Politická ekonomie, č. 6, s. 723-741.
Vencovský, F. (1994): Englišova peněžní teorie a politika. Výzkumná práce Institutu ekonomie ČNB, č. 20, Praha.
Vencovský, F. (1997): Dějiny českého ekonomického myšlení do roku 1948. Nadace Universitas Masarykiana v Brně.
1. Viz např. Engliš (1922) a Engliš (1945).
2. Viz Beneš, Vávra, Vlček (2002). Jimi popisovaný model QPM byl později nahrazen jiným predikčním modelem (tzv. G3 model), ale i ten využívá principu kalibrace.
3. Viz Vencovský (1994) nebo Vencovský (1997).
4. Viz např. Engliš (1922), s. 122.
5. Viz např. Vencovský (1994).