Mojmír Hampl, viceguvernér ČNB
poznámky k vystoupení na semináři CEP
27. září 2010
Začnu dnešní vystoupení tím, že se domnívám, že téměř nejpodstatnější pro tvar, podobu a tudíž i budoucnost projektu společné evropské měny je stále ještě Německo a jeho postoje. Přestože projekt eura do velké míry - a čím dál více - žije vlastním životem a mnoho věcí probíhá samovolně, bez ohledu na situaci jeho největšího „sponzora“, stále dle mého platí, že euro stojí a padá s Německem. Oblíbený vtip londýnských dealerů v době vrcholící řecké krize zněl: pokud chcete vědět, jakým způsobem bude krize eura řešena, neptejte se v Bruselu šéfa Komise Barrosa, ten nemá v ruce žádné peníze, ptejte se pouze v Berlíně kancelářky Merkelové. Tento vtip byl samozřejmě zcela přesný. Proto je dle mého nutné sledovat diskusi právě v Německu.
Mohu se mýlit, ale zdá se mi, že přístup Němců k euru v průměru byl vždy tento: aby mělo smysl, musí být euro jen pokračováním marky v rámci celé integrované Evropy. Tedy euro musí být celoevropskou markou. Bylo to uvažování nejen velkého kusu elity, ale významné části široké veřejnosti. Němci politicky, citově i ekonomicky neinvestovali do takto definovaného projektu tolik, že není dle mého pravděpodobné, že by se cokoli na tomto přístupu v dohledné době měnilo a bral bych to jako fakt. Přestože část elity i široká veřejnost byly zjevně upřímně zděšeny tím, jak rychle padly dvě pojistky, které i Němci tak urputně do základů eura vtělili (tedy, že země si navzájem nepomáhají, a že společná centrální banka neodkupuje dluhy jednotlivých zemí) a přesto, že všichni, kteří alespoň částečně sledujeme německý tisk, víme, jak nesmírně, neuvěřitelně bolestná byla řecká krize a její řešení pro běžného Němce, přesto to nemění nic na tom základním paradigmatu: pro průměrného Brita, Poláka či Čecha šlo primárně o krizi toho „jejich eura“, pro Němce šlo o krizi té naší, posvátné marky.
Z toho dle mého také vyplývají dvě věci: i) bylo logické, že nutně muselo dojít k tomu, k čemu při záchraně eura došlo, tj. k záchranné operaci (bail-outu) obrovských rozměrů a ii) jsou dle mého dosti liché úvahy o tom, že už přece brzy musí Němce „přestat bavit tohle všechno platit“. Ano, tento pocit tam osobně cítím a je tam, ale dominantně je překryt tím pocitem prvním, odpovědností za vlastní „marku“. Proto samozřejmě krize eura vedla primárně elitu k úvahám, jak zajistit, aby příště už opravdu, skutečně euro bylo tou celoevropskou markou, když to napoprvé nevyšlo.
Důsledkem této logiky je mimo jiné dosti rozšířená víra, dle mého dost nepřesvědčivá, že selhání stávajících smluv (tedy primárně Paktu stability a růstu) vyřeší vytvoření nových a lepších smluv. Přitom tušíme, že jde o systémový, konstrukční problém eurozóny. O problém obtížné vymahatelnosti smluv mezi fiskálními suverény sdílejícími jedinou měnovou autoritu a jedinou měnovou politiku. Obtížnou vynutitelnost smluv mezi fiskálními suverény nevyřeší vylepšené, ovšem stále stejně obtížně vynutitelné smlouvy mezi týmiž fiskálními suverény. Proto se například na zásadní praktickou účelnost čehokoli, co vytváří tzv. Task Force prezidenta EU Van Rompuye, dívám s velkou skepsí. Ale podle mého bude muset být ještě mnoho a mnoho peněz utraceno a mnoho vody proteče Sprévou, než se tento základní pohled na euro v Německu změní.
Proto je také mimo reálnou a relevantní diskusi v Německu i úvaha o tzv. supereuru. Ne, že by nemohla být teoreticky pro někoho atraktivní, to je. Ale je prostě mimo daný čas a prostor. Pokud by totiž měla taková měna fungovat, vychází mi, že by musela zcela na hlavu postavit celý dosavadní evropský integrační projekt. Musela by fungovat nejen bez jižní osy stávající eurozóny, což – je mi líto – znamená i bez jejího mluvčího, tedy Francie. Ale musela by fungovat v módu dominance hegemona, který s ostatními nediskutuje, a který nenechává ostatní o čemkoli klíčovém pro měnovou politiku a měnovou stabilitu hlasovat. Jinými slovy, muselo by to fungovat tak, jak fakticky dříve fungovala marka pro své blízké okolí. Rakušané či Holanďané prostě více či méně přestali svou vlastní měnovou politiku dávno před eurem dělat a pasivně přijímali měnovou politiku hegemona, tedy Bundesbanky.
Je ale zjevné, že pak už to není integrace, jak ji známe, ale podrobení se hegemonovi. A to je nyní asi tak pravděpodobné jako to, že si členské země jižní osy eurozóny v zájmu stabilizace svých veřejných rozpočtů nechají dobrovolně vlastní ministerstva financí okupovat experty a politiky z Německa. Čili je to prostě science fiction.
S uvedenými úvahami souvisí i to, že mnozí v Německu a jeho blízkém okolí, dle mého skromného soudu, veřejně, ale i privátně trochu podceňují jednu hrozbu. Že navrhované úpravy pravidel v eurozóně a potažmo EU, které s mají týkat nejen fiskální politiky, ale i tzv. makroekonomických nerovnováh v oblasti schodků běžného účtu, obchodní bilance, spotřeby a úspor by se mohly začít velmi rychle používat jako klacek proti úspěšným, nikoli proti neúspěšným. Komentáře šéfa Eurogroup (skupina ministrů financí eurozóny) Junkera, že Němci díky své konkurenceschopnosti, exportní schopnosti a provedeným reformám na trhu práce rostou na úkor ostatních, jsou dostatečně výmluvným varováním pro všechny i v blízkém okolí Německa, tedy včetně nás. Myslím, že třeba pro Čechy s jejich relativní mzdovou úrovní vůči Německu je obzvlášť zábavné, když někdo dnešní Německo veřejně napadá ze „sociálního a mzdového dumpingu“, myslí to zcela vážně a ještě je navíc formální hlavou oné Eurogroup. Obával bych se, aby tato nová pravidla v oblasti makroekonomických nerovnováh nezačala být uplatňována dříve a vynucována paradoxně striktněji, než pravidla týkající se fiskálního hospodaření.
V tom, aby se navrhované „nástroje na řešení nerovnováh“ nestaly v EU nástroji na trestání úspěšných, exportujících, konkurenceschopných apod., v tom by mimochodem měly být zásadní styčné body i mezi pozicemi České republiky a Německa, jak argumentuji opakovaně. Je to v zájmu naší země a i obecného zájmu udržení zbytků zdravého rozumu v některých hospodářsko-politických debatách v EU. V těchto otázkách totiž stojí proti Německu docela silná opozice. Nejen jižní osa eurozóny se svým mluvčím, ale též velká část anglosaského tisku i anglosaských politických i ekonomických veličin. Tato zdánlivě nesourodá koalice je totiž jinak poměrně homogenní v jednom, prakticky bez výjimky jsou jejími členy země, které mají nyní podobné ekonomické problémy: bolestně zasažený finanční sektor, zdecimované veřejné finance, anemický růst a obchodní nerovnováhu vůči vnějšímu světu. Jejich optikou se opravdu může zdát, že za jejich potíže může úspěšné Německo, jakkoli je to neuvěřitelná konstrukce.
A poslední poznámka. O všech těchto kruciálních věcech, o záležitostech budoucích pravidel nejen v eurozóně, ale i v EU (koneckonců většina nových pravidel se bude vztahovat ne celou EU 27), zdá se mi, u nás v České republice málo diskutujeme. Ale nejsme výjimkou. Ono opakované vymizení zásadních věcných témat z veřejné diskuse a z politiky, se asi týká i jiných zemí. Nejsem politolog a neumím přesně hierarchizovat příčiny této věci, ale za sebe bych řekl, že to může být dáno i tím, že diskuse o zásadních pravidlech hry a jejich úpravách, což je myslím podstata politiky, se posouvá na celoevropskou úroveň a tedy mimo rámec kontextu, ve kterém národní politika a národní veřejná diskuse existuje. Z každé národní politiky se pak stává jen velká komunální politika a abstraktní témata a témata nastavení zásadních pravidel hry pak snadno zmizí. Proč by se někdo o diskusi na tato témata měl snažit, když je tak jako tak nemůže téměř ovlivnit? Koneckonců to třeba v mé oblasti, pravidel na finančním trhu, platí nyní již téměř dokonale. Prakticky do žádných podstatných pravidel nemůže už dnes jakkoli mluvit žádný domácí zákonodárce a nemůže je nijak ovlivnit. Ať už jde o pravidla pro kapitál finančních institucí, vstup a výstup z odvětví, pojištění vkladů, nyní dokonce odměňování, sběry a definice dat, pravidla pro fondy pro kvalifikované fondy či fondy pro širokou veřejnost, pravidla jednání se zákazníky, pravidla pro mnohé jednotlivé produkty apod., prakticky nic z toho nevzniká zde, často dokonce ani na úrovni EU, ale třeba v tak vzdálených místech jako je G20 či FSB, kterých se dokonce ani neúčastníme. Na G20 vznikala například ona slavná pravidla pro odměňování ve finančním sektoru, která považuji za mimořádně nešťastná, protože koneckonců obecně platí, že kdo řídí odměňování v instituci, ten řídí instituci samotnou. V jiných oblastech, které neznám, je to možná obdobné, nevím.
V takovéto situaci má pak často moc ten, kdo má pero v ruce a kdo tvoří návrhy pravidel, což je dominantně Evropská komise a skutečně se pak může u zásadních témat stávat, že prakticky neprojdou žádnou diskusí na úrovni jednotlivých zemí, ale prostě najednou vzniknou. A to nechci jít do techniky. Mnozí, kteří jsou oprávněně nespokojeni s tím, jak netransparentní je někdy tvorba pravidel na národní úrovni, pozměňovací návrhy na poslední chvíli, načítání změn k zákonu A spolu s nesouvisejícím zákonem B, by byli možná překvapeni, jak podobné techniky a finty často fungují i na úrovni evropské legislativy, jen s drobným rozdílem: mají pak dopad na všech 27 zemí a nikoho z těchto legislativních kreativců nelze jednoduše vyměnit ve volbách.
Přesto, nebo snad právě proto je nutné tato abstraktní témata otevírat a probírat. Týká se to samozřejmě i abstraktních pravidel fungování eurozóny, koordinace fiskálních politik a obecně tvorby pravidel definujících a určujících hospodářskou politiku na úrovni jednotlivých členských zemí EU a EU jako celku. Ano, mají zásadní dopad a v případě špatných řešení i zásadní náklady, jak vidíme na problémech eurozóny. Takže o nich diskutujme, i když je to vlastně často proti logice systému. Dnešní seminář beru jako jeden z příspěvků do takové diskuse.