Eva Zamrazilová, členka bankovní rady ČNB
5. sympozium České prezidentky
Praha, 25. října 2011
Velmi děkuji za pozvání a možnost sdílet s Vámi své názory i zkušenosti, kudy by se naše země měla ubírat.
Přestože se dané téma může jevit poněkud akademicky, ve skutečnosti se dotýká našich každodenních životů. Podle mého názoru to, co je dobré pro naši zemi, musí vycházet především ze zájmů našich rodin, našich dětí a v nejobecnější rovině ze zájmů každého člověka jakožto jednotlivce. Při dalším směřování České republiky bychom měli mít vždy na paměti, že společenský systém je tvořen konkrétními lidmi. A jací budou tito lidé, taková bude i celá společnost. Jak říkal již Jan Neruda – bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádrů.
Každá snaha o změnu v životě společnosti může být úspěšná, jen pokud je dlouhodobá a společně sdílená. Takový byl koneckonců i listopad 1989, jenž byl významným mezníkem v životě naší země. V letoším roce uplynulo právě 21 let od prvních svobodných voleb. I proto bychom se už měli stát demokracií dospělou, zemí, která má okolnímu světu jako rovnoprávný partner co nabídnout. Dovolím si nyní Jana Nerudu volně parafrázovat – bude-li každý z nás dospělý, bude dospělý i celý národ.
Dospělý člověk věří sám sobě, je schopen zodpovědně a aktivně utvářet svůj život a tím se tento život zásadním způsobem liší od dob minulých, kdy naše kroky řídil stát, který nám za to sliboval, že se o nás postará. Nyní máme možnost volit – s určitou mírou zjednodušení – mezi tím, zda chceme spoléhat na stát a veřejné instituce, a mezi tím, zda zvolíme cestu individuální zodpovědnosti. Cesta individuální odpovědnosti je náročnější životní cestou, ale otevírá svobodný prostor a ve svém důsledku je cestou k rozvoji skutečné osobnosti i cestou k osobní spokojenosti. Tuto cestu volí lidé skutečně dospělí, zatímco druhou cestu volí lidé nedospělí, kteří nevěří tomu, že se o sebe a své rodiny dokáží postarat. Osobně kladu hlavní důraz právě na onen zásadní princip individuální odpovědnosti jednotlivce.
Budeme-li věřit sami sobě, že se o sebe dokážeme v životě postarat, bude nám i zbytek světa věřit, že mu máme co nabídnout a že jsme rovnoprávnými partnery. A to je velmi důležité. Dovolím si připomenout, že během uplynulých dvou desetiletí naše země prošla obrovskou změnou z centrálně plánovaného hospodářství k moderní tržní ekonomice. Na začátku transformace byly české podniky jen velmi omezeně schopny vyprodukovat zboží v takové kvalitě a struktuře, jakou vyžadovaly trhy vyspělých ekonomik. Dnes jsme do obchodu s vyspělými ekonomikami plně integrováni a dosahujeme s nimi vysokého obchodního přebytku.
Naše malá ekonomika je přitom jednou z nejotevřenějších, a tedy i na zahraničním obchodě nejzávislejších ekonomik v Evropě. Světová ekonomika prochází v současné době velkou zkouškou v období globálních hospodářských turbulencí. Prozatím jsme obstáli dobře a na rozdíl od řady jiných zemí jsme neupadli do dluhových pastí, které dnes ohrožují budoucnost mnoha zemí, a to nejen evropských. Krize ale zcela nemilosrdně obnažila závislost naší ekonomiky na tom, jak se bude dařit našim hlavním obchodním partnerům, a na tom, jaký bude jejich zájem o naše zboží a služby. V dnešních turbulentních časech lze naši zemi přirovnat k malé bárce na rozbouřeném moři. Jen pevná bárka z dobrého materiálu se na rozbouřeném moři udrží a materiál, z něhož je tato bárka postavena, to jsme my, občané České republiky.
Je to období obtížné, ale nesmírně poučné, které nám dává šanci poznat chyby jiných zemí, chyby, omyly a slepé uličky, kterým máme šanci se v budoucnosti vyhnout. Dluhová krize, kterou v současné době vyspělé země procházejí, je do značné míry způsobena neudržitelností výše veřejných výdajů a rozbujelostí veřejného sektoru.Úlohu veřejného sektoru ve společnosti potom v mém vidění světa mohu připodobnit k úloze dobrého rodiče, který dětem nepřináší jen potravu, ale učí je lovit a na úrovni společnosti lidské jim i napomáhá vytvářet prostor pro rozvoj. Opět se objevuje motiv individuální odpovědnosti jednotlivce za svůj životní osud.
Budoucnost naší společnosti je klíčově spojena a mladou generací. Zatímco sofistikované modely nositelů Nobelových cen nám o budoucnosti nepřinášejí příliš přesné informace, demografické předpovědi fungují neúprosně. Děti, které se narodily v předešlém desetiletí, začnou pracovat ve dvacátých letech tohoto století a budou živit generaci, která se narodila převážně v šedesátých a sedmdesátých letech století minulého. Je jich ale příliš málo na to, aby byly schopny této generaci důstojné stáří zajistit. Proč máme tak málo dětí? Rodinná politika není skoupá. Rodičovský příspěvek je vyšší než ve většině evropských zemí a je poskytovaný nejdéle v celé Evropě. Současně ale nejméně českých žen z celé Evropy pracuje na částečný úvazek a míra nezaměstnanosti žen je v Čechách podstatně vyšší než míra nezaměstnanosti mužů.
Opět se vracím k paralele veřejného sektoru a rodiče: rodinná politika by neměla nabízet rodinám pouhou materiální podporu – měla by být koncipována tak, aby oba rodiče byli všestranně motivováni k práci. Infrastruktura péče o děti tak ale nastavena není, a to je jednou ze zásadních výzev pro veřejný sektor do budoucna. Motivace k práci by ostatně měla být ústředním motivem celkového nastavení sociální politiky státu.
U mladé generace by nemělo jít jen o kvantitu, ale rovněž o kvalitu. Oblastí, která je klíčová pro budoucnost každé společnosti, je vzdělávání. Vzdělávací systém by měl mladé lidi připravovat do života osobního, společenského i pracovního. Naše země byla vždy respektována jako ekonomika s kvalifikovanou a vzdělanou pracovní silou. Kde hledat důvod, proč mezinárodní srovnání žáků ukazují výrazný propad českých žáků v matematických znalostech i v úrovni znalostí a schopností typu chápat, třídit, rozlišovat, hodnotit a analyzovat informace? Není to paradoxem v zemi, v níž se narodil Jan Amos Komenský, pedagog světového významu, který položil základ moderního vzdělávání? Doufejme, že jeho osud nuceného exodu a smrti v exilu není smutným mementem pro náš současný vzdělávací systém.
Obávám se, že tento systém ztratil schopnost reagovat na měnící se životní podmínky – vývoj ve všech oblastech jde dnes dopředu velmi rychlým tempem a vzdělávací soustava připravuje mladé lidi na současnou životní realitu nedostatečně. Systém postrádá motivaci k rozvoji všestranného tvůrčího, konstruktivního i logického myšlení. To je ale nezbytnou podmínkou dobrého životního uplatnění, protože žádná škola dnes nemůže dát mladým lidem znalostní výbavu pro celý život. Právě proto, že vývoj v mnoha oblastech jde dopředu velmi rychle, všichni jsme a budeme nuceni učit se stále novým věcem. V mém vidění světa je smyslem vzdělávání vychovat myslící a zdravě dospívající individuality s komplexní orientací, a nikoli šedou průměrnou osobu, v jejímž mozku se bez kontextu povalují útržky faktů, dat a informací. Masa tvořená těmito osobami potom nemůže dorůst skutečné dospělosti, snadno podléhá nástrahám, které život klade do cesty, a ve svém důsledku je i snadno zmanipulovatelná. V základním vzdělání chybí rovněž základní výbava typu ekonomické, právní a finanční gramotnosti. Zadluženost českých domácností přitom rychle roste. Můžeme opět parafrázovat Jana Nerudu – bude-li každý z nás zadlužen, bude zadlužena celá země. A krize jasně ukázala, že mnoho vyspělých ekonomik v minulém období nezaložilo svůj růst a prosperitu na zdravém základě, ale na růstu zadluženosti. Ani tuto zkušenost bychom neměli brát na lehkou váhu.
Myslím, že to, co jsem se zde dnes večer snažila vyjádřit, je pouze variací na pravidla, která již byla vytčena velkými osobnostmi naší národní minulosti. Cituji krátké, ale velmi obsažné pravidlo T. G. Masaryka – nebát se a nekrást; jako centrální bankéřka nemohu nezmínit slova muže, jehož odkazu si vážím mimořádně, Aloise Rašína, s jeho mottem – pracovat a šetřit. K těmto pravidlům, která považuji za důležitá pro naši další budoucnost, si pouze dovoluji připojit – myslet a činit zodpovědná rozhodnutí.