Mojmír Hampl, viceguvernér ČNB
konference Budoucnost peněz
Bratislava, 2. prosince 2011
Dobrý den,
děkuji organizátorům za pozvání na tuto akci, kterého si velmi vážím. Na podobných akcích, spoluorganizovaných například Nadací Friedricha Naumanna, jsem jako posluchač strávil krásný kus mládí, takže je skvělé zase jednou stát na druhé straně a v této milé společnosti přednášet.
Tím spíš je ovšem delikátní role, kterou mám dnes sehrát. Jsem totiž jako centrální bankéř mezi neorakušany a navíc na semináři o penězích automaticky v roli zástupce zločinné instituce, která dělá vše pro to, aby kvalitu peněz ničila.
Ale sehraji tuto roli rád, už ze dvou důvodů:
Zaprvé proto, že neorakouská škola (a zejména její teorie cyklu) představuje
základní kus mé intelektuální výbavy.
Zadruhé pak proto, že mě ne vždy baví mluvit se současnými ekonomy v Rakousku, ale s nerakouskými ekonomy mě to baví vždy!
Pokud je tématem dneška - a já bych řekl věčným ekonomickým tématem - budoucnost a kvalita peněz, tak si dovoluji zahájit tím, že v ekonomické vědě nemáme nejen shodu o tom, co jsou to KVALITNÍ peníze, nemáme ještě ani pořádnou, robustní definici toho, co jsou to VŮBEC peníze. Kde přesně začínají, kde končí. Co ještě je penězi a co už není.
Dokonce se zdá, že obsah a rozsah slova peníze je sám o sobě cyklicky podmíněný. Je ovlivněn tím, zda se nacházíme v dobrých či špatných časech. V dobrých časech spontánně lidé, tržní hráči používají jako uchovatele hodnoty či nástroj k placení třeba i různé typy cenných papírů, krátkodobé dluhopisy apod. (Koneckonců na bankovku jako takovou se lze také dívat jen jako na dluhopis svého druhu). V dobrých časech se tedy definice peněz rozšiřuje.
Ve špatných časech se naopak definice peněz spontánně zužuje. Často už pro tržní hráče kvalitními penězi není nic jiného než peníze na účtu. A to ještě často záleží na tom, kde přesně, na jakém účtu, v jaké měně apod. Spontánní tržní hlasování lidí ukazuje, že například euro cirkulující v Řecku není dnes úplně identické s eurem cirkulujícím v Německu, byť jde o jednu měnu. Lidé raději preferují eura uložená a cirkulující v Německu, proto masové odlivy depozit z Řecka do Německa. Nebo preferují jiné měny, proto masový příliv prostředků do Švýcarska. Nebo preferují už skutečně jen hotové peníze, ne bezhotovostní úložky u bank apod. Případně zcela odcházejí od peněz s nuceným oběhem (fiat money) a jako peníze definují něco jiného. V tomto smyslu jde o standardní procesy jako vždy v minulosti. Jen je dnes díky povaze finančního systému pro tržní hráče snazší než v minulosti tato rozhodnutí realizovat, rychleji „hlasovat peněženkami“, což je v zásadě v pořádku.
O cyklické podmíněnosti definice peněz mluvím proto, že já jsem kdysi učinil jednu zásadní volbu. Rezignoval jsem na možnost, že budeme schopní v realitě demokratického státu s většinovým rozhodováním (tím méně pak v totalitě) dosáhnout nějakého first-best řešení otázky kvality peněz. O hledání first-best řešení je přitom dnešní konference. Já jsem se smířil se second-best volbou, tedy oddělením centrální banky od vlády, odstřižením emisní banky od přímého financování závazku vlády emisí peněz.
Ale pozor: i toto second-best řešení, které ve vyspělém světě v časech nekrytého standardu aplikujeme teprve posledních pár dekád, je dnes ohroženo, zatímco my tady akademicky debatujeme ono first-best řešení. A to je smutné.
Je možné, že second-best řešení v podobě centrální banky oddělené od financování vlády je jako definice peněz TAKÉ cyklicky podmíněno a funguje jen do té doby, dokud je vláda schopná se financovat na trhu. A pokud toho není schopna, objevuje se enormní tlak na centrální banku, aby se stala součástí fiskální politiky. Aby financovala závazky vlády emisí peněz. Koneckonců o tom je dnes debata o ECB, Bank of England, FEDu a podobně.
Všimněte si, že to, zda obecně nějaký princip funguje, poznáte vždy až ve špatných časech. A všimněte si, že ti, kteří tvrdí, že se určité principy mají dodržovat právě ve špatných časech, protože to je teprve test toho, zda ony principy vůbec platí, jsou dnes obviňováni z nezodpovědnosti a krátkozrakosti.
Pokud tedy second-best řešení neprojde testem krize, pak je to věru zlé. Protože zánikem second-best nebudeme dle mého z dlouhodobého hlediska blíže tomu first-best, budeme mu možná dál!
Jen připomínám, že zneužívání emisního monopolu pro politické účely zdaleka není vynález minulého století, jak by se mohlo zdát. Řešili jsme ho za ranných Přemyslovců i pozdních Přemyslovců, za Lucemburků i Habsburků, viz např. Vencovský (2001). Kažení mincí, snižování obsahu drahého kovu v mincích, tedy jiná forma inflační emise peněz, to tady bylo dávno před vznikem neplnohodnotného standardu. Toto zneužívání je jen odvrácenou stranou emisního monopolu v rukou státu/panovníka/výkonné moci.
Koneckonců ani dnešní krize z předlužení není nic, co by Evropa dobře neznala, jen je tentokrát zvláštní, že se vlády do tohoto stavu dostaly v časech míru a prosperity, nikoli během války či revoluce. Ale to je na jinou debatu.
Právě proto si ale nemyslím, že je nějak nablízku konec fiat money, mocí vynuceného oběhu peněz. I za krytí kovem může docházet ke zneužití emisního monopolu, pokud existuje vynucený oběh. A otázka je, jak realistické je domnívat se, že vynucený oběh je vůbec oddělitelný od instituce státu jako takového. Jak ukončit fiat money? Ta otázka se rovná dle mého otázce, jak ukončit stát. Blíž než konec fiat money je tak dle mého v tuto chvíli další opakování známých zkušeností s přímým financováním závazků vlády emisní autoritou, dnes tedy centrální bankou.
To vše říkám při vědomí toho, že je skutečně pravda, že zjevné hyperinflace jsou fenoménem 20. století, jak moc hezky ukazuje letošní práce Reinhart a Rogoffa (2011). Dle mého jsou však důsledkem válek, nikoli jejich příčinou. A říkám to i při vědomí toho, že například Rakouské císařství skutečně udělalo dobrou zkušenost se zavedením stříbrného standardu v roce 1857. Ale jak víme, toto řešení tak jako tak nebylo stabilní, protože zůstala možnost emise neplnohodnotných peněz centrální bankou s vynucenou emisí – a ta se následně zhusta zase zneužívala.
Takže na závěr, já bych byl po krizi spíše pro dramatické opravování onoho second-best – například redefinicí cílovaných cenových indexů tak, aby nebraly v úvahu jen ceny spotřebitelských statků. Ale je otázka, zda nebude třeba nejprve vůbec bojovat o udržení toho second-best v realitě. A tato otázka by nás měla trápit.
Děkuji za pozornost.
Literatura:
Ferguson, Niall: Vzestup peněz, finanční dějiny světa. Argo Publishing, Praha 2011.
Goodhart, C.A.E.: The Macro-Prudential Authority: Powers, Scope and Accountability, 2011, mimeo.
Reinhart, C. M; Rogoff, K.S.: From Financial Crash to Debt Crisis, American Economic Review, Vol. 101, August 2011, pp.1676-1706.
Vencovský, František: Měnová politika v české historii, Česká národní banka, Praha 2001.