Mojmír Hampl, viceguvernér ČNB
V. Finanční fórum Zlaté koruny
Praha, 23. září 2009
Mé vystoupení má být na přání organizátorů velmi stručné, aby bylo dost času na diskusi. To automaticky znamená, že body, které budu prezentovat, musím formulovat ostřeji a vyhraněněji než v delším pojednání.
Předesílám, že všechny lekce z krize jsou zatím předběžné, ještě léta či desítky let to bude potravou pro akademiky, politiky, média apod. – lekce v dlouhém horizontu vypadají jinak než ty v krátkém, to je zkušenost z mnoha předchozích krizí. I s tímto rizikem formuluji jednu předběžnou lekci za sebe:
- Zdá se mi, že krize ukázala, že finanční sektor je publikem s rostoucí intenzitou vnímán jako poskytovatel veřejných statků a služeb a nikoli už jen jako poskytovatel statků soukromých. A to všude ve vyspělém světě.
- Má zajišťovat nejen stabilitu a plnou návratnost vkladů a investic vždy a za všech okolností, ale dokonce víc, má garantovat zachování či udržování elementární makroekonomické stability, minimalizovat možnost vzniku systémových rizik a dokonce má být dle mnohých garantem zajištění optimálního úvěrování reálné ekonomiky, tedy optimálního z pohledu reálné ekonomiky.
- To vše jsou statky, které mají tu více, tu ještě více povahu statků veřejných, které nejsou obsaženy a zaplaceny v kontraktu mezi klienty finančních institucí a těmito institucemi.
- Jednoduše – finanční sektor má garantovat jistotu. Jistotu zachování a nezmenšení naakumulovaného bohatství, jehož velká část je ve finančních institucích shromážděna.
- Při pohledu do historie se zdá, že to není zcela nová situace – podobně získávaly rysy veřejných statků i instituce poskytující původně statky zcela soukromé například v oblasti zajištění na penzi či v oblasti zdravotnictví - až nakonec získaly definitivně podobu statků veřejných, poskytovaných tudíž veřejnými institucemi. Vždy to byl dlouhodobý proces, trvající léta či desítky let, ale byly v něm zásadní urychlující momenty.
- Takovým urychlujícím momentem může být krize v případě finančních služeb a jejich měnící se podoby a charakteru.
- Proč se tyto tendence obecně objevují a v čase sílí? Na to neexistují jednoznačné odpovědi, jen hypotézy v literatuře – silná je ta, že s růstem bohatství rapidně roste poptávka po ochraně vytvořeného bohatství, po jistotě nezmenšení bohatství nebo existujícího standardu, kterou má zajistit veřejný sektor (samozřejmě se tím paralelně vytváří i poptávka po tržně-konformních způsobech ochrany bohatství). Většina je ovšem schopna vynutit si poskytování veřejných statků dle libosti.
- Tendenci pojímat finanční sektor právě takto cítím na každém kroku, nejen v politických, ale i akademických diskusích.
Zatím jsou to spíš jen zřetelné náznaky typu:- pokusy o regulaci ceny práce v odvětví
- regulaci zatím neregulovaných poskytovatelů finančních služeb (např. hedge fondy – když jejich regulace, tak by měly být asi investice i tam pojištěny, což je absurdní)
- zákazy určitých typů produktů či operací apod. (naked short-selling)
- Pokud by pokračovaly, pak z logiky věci nemohou skončit zde, musejí pokračovat dál (co náklady na marketing či budovy bank, ceny produktů apod.) - je to jednosměrka se zákazem couvání!
- Pak ale v dlouhém období nemohou zůstat poskytovatelem těchto veřejných statků soukromé finanční instituce, jak je známe dnes, ale nějaké variace na zdravotní pojišťovny, veřejné peněžní pojišťovny, se všemi problémy všech veřejných institucí – neefektivita, závislost na politickém cyklu, malá schopnost uspokojovat poptávku klientů apod.
- Nechci říkat, že tomu jsme blízko, že to hrozí dnes či zítra, jen říkám, že tato krize nás na té dlouhodobé trajektorii posunuje zdá se spíše tímto směrem a to proto (a řekl bych ani ne nutně v ČR, ale nepochybně na západ od nás), že po posunu po takovéto trajektorii je poptávka.
- Nemusím snad zdůrazňovat, že bych to považoval za vývoj nešťastný a proto a právě proto na ideové podhoubí, které vede k pohledu na finanční sektor jako na poskytovatele veřejných statků jsem velmi ostražitý a proto staromódně ctím zlaté pravidlo, že jakákoli přítomnost státu ve finančním sektoru by měla být tak krátká, jak jen to je možné a regulace by měla být jen taková, jak je naprosto nezbytně nutné, ani o kousek větší.
- Což ovšem znamená též tu odvrácenou stranu mince, že nelze vždy ve všech situacích počítat s tím, že je instituce chráněna před pádem a například klient banky, že může ze svého vkladu nakonec dostat opravdu jen jeho státem pojištěnou část a nic víc.
- V dlouhém období to bude tedy nakonec tato volba: kvazijistota a neefektivita veřejných statků a veřejných institucí nebo přiměřená nejistota a efektivita statků soukromých a soukromých institucí. Vyberte si.