Mojmír Hampl (Reflex 30.4.2008 strana 20, rubrika: Risk a zisk)
Pokračující zmatky na světovém finančním trhu jsou vděčnou potravou pro novináře i politiky. A pochopitelně též pro teoretické ekonomy. Akademické debaty o podstatě a původu dnešní dušnosti finančních trhů ještě nejsou ani zdaleka uzavřeny. Již teď ale můžeme říci, že se v nich výjimečně často opakují dvě slova: motivace a očekávání.
Začněme motivací. Už před deseti lety se ekonomové Bengt Holmström a Jean Tirole zabývali otázkou, zda má na chování banky vliv to, jestli poskytne úvěr a ponechá si jej ve své bilanci až do splatnosti ve srovnání se situací, kdy tentýž úvěr záhy po jeho poskytnutí prodá. Zdálo se, že banka bude logicky dlužníka více prověřovat, pokud si úvěr ponechá. Pak totiž přímo na ni dopadnou ztráty v případě, že dlužníka odhadla špatně.
Po více než deseti letech od jejich článku se ukazuje, že tuto myšlenku už nejen teoreticky, ale i číselně potvrzuje dnešní zkušenost amerického finančního systému. Čím více si banky navykly na rozsáhlý systém „přebalíčkování“ a „předprodávání“ jimi poskytnutých úvěrů dalším investorům, tím méně na samém počátku zkoumaly kvalitu dlužníků. Chyběla motivace chovat se stejně obezřetně, jako kdyby rizika nesplácení dluhů mohla dopadnout přímo na ně. Rizika totiž byla přenesena na ty, kteří půjčky od původních poskytovatelů odkoupili.
Ti ale se samotným původním dlužníkem nepřišli nikdy do kontaktu a informace o něm měli jen z druhé ruky.
Proč tedy tito kupující svou nižší znalost dluhů nezohlednili v kupní ceně a rizikové přirážce za takové dluhy? Proč si nevytvořili větší bezpečnostní polštář? To mohou vysvětlit právě očekávání. Velmi často se při odhadu budoucnosti řídíme minulou zkušeností. Zisk v loňském roce může být vodítkem toho, jaký by měl být ten letošní.
Ovšem minulá zkušenost nás může velmi klamat.
Jedním ze základních zdrojů zisku finančních institucí jsou příjmy z úroků. Na začátku této dekády došlo v USA k významnému snížení základních úrokových sazeb. Ovšem vlastníci mnoha bank zřejmě žili dál „v minulosti“ a očekávali od svých manažerů, že budou i při nižších úrocích dosahovat stejných výnosů a zisků jako dříve. Nepřizpůsobili dostatečně pružně svá očekávání podmínkám na trhu. Jenže pokud chcete udržet při klesající úrokové míře stejný nominální zisk, musíte investovat do mnohem rizikovějších věcí, který mají díky většímu riziku i větší reálný výnos. To si manažeři v euforii neuvědomili či nepřiznali. A tím jsme zpět u nedostatečných bezpečnostních polštářů a podceňování rizik.
Pokud mají teoretické konstrukce pravdu, nebyly by dnešní potíže v rámci takzvané hypoteční krize ničím jiným než velmi rychlým přizpůsobením očekávání a motivace normálnějším hodnotám.
Tomu by nasvědčoval i fakt, že dopady krize jsou velmi nerovnoměrné.
Některé banky – jako Bear Sterns či Northern Rock – krize smetla, jiných se ale téměř nedotkla.
K řízení rizika tedy zřejmě nepřistupovali všichni stejně.