Tomáš Adam, Jiří Schwarz (HN.cz 29. 4. 2025, rubrika Komentář)
Je to paradox, kterému čelí většina evropských ekonomik: celková inflace se více než rok pohybuje poblíž ideálních dvou procent, ale běžný Evropan při placení oběda, dovolené či kadeřníka dál nevěřícně kroutí hlavou. Jednak jsou ceny služeb mnohem výše, než jsme byli zvyklí. Třeba v Česku ale navíc stále rostou téměř dvojnásobným tempem, než bylo obvyklé před pandemií. V březnu byly podle HICP indexu konstruovaného Eurostatem služby o 4,9 % dražší než před rokem.
Graf – Růst cen služeb zůstává zvýšený téměř ve všech evropských zemích
(meziroční růst agregátu SERV v %, březen 2025)
Pozn.: Období cenové stability = měsíce v letech 2005–2019, kdy inflace dosáhla 1,5–2,5 %.
Zdroj: Eurostat
Poslední data ukazují jasné zlepšení. Ještě loni v červnu služby zdražovaly meziročně o 6,5 %, dnes jsme o jeden a půl procentního bodu níž. Část tohoto poklesu však byla jen „daňovým optickým klamem“. Loňské změny DPH u řady služeb pronikly do statistik, zvýšily je zhruba o jeden procentní bod, aby po dvanácti měsících na začátku letošního roku vypadly ze srovnání a opticky tak letos naopak inflaci ve službách snižovaly.
O tento vliv ale můžeme data očistit, což ČNB mimochodem při publikaci tzv. jádrové inflace dělá. Jedním ze způsobů je dívat se místo změny oproti stejnému měsíci předchozího roku na takzvaná inflační momenta – tříměsíční průměry meziměsíčních změn očištěných o vliv sezónnosti, ze kterých jednorázové vlivy jako změny DPH vyprchají mnohem rychleji. A právě momenta potvrzují, že růst cen ve službách v průběhu celého loňského roku brzdil a na počátku 2025 brzdí ještě silněji. Přesto růst cen zůstává poblíž hodnot z roku 2019, kdy už ekonomika projevovala známky přehřívání.
Proč se tedy růst cen služeb drží tak vysoko, ačkoliv měnová politika už poměrně dlouhou dobu působí na ekonomiku restriktivně? Domníváme se, že za tím jsou zejména tři důvody: Za prvé, ceny služeb mají obecně vyšší setrvačnost a cenové šoky se tak v nich mohou projevovat delší dobu. Příčinou jsou například inflační doložky u nájmů a dalších služeb souvisejících s bydlením, jako je správa domu nebo revizní služby. Podobně dochází k růstu pojistného v reakci na zvýšení cen pojištěných věcí a další prosakování těchto položek do koncových cen dalších služeb typu kadeřník a restaurace. V těch se také se zpožděním projevují i vyšší ceny za energie.
Za druhé, proměňuje se struktura české ekonomiky. Ve spotřebním koši roste podíl služeb a posouváme se k západnímu standardu, kdy například není běžné chodit každý den na oběd do restaurace. Charakter spotřeby služeb se posouvá od kvantity ke kvalitě za vyšší ceny. Ale roste i poptávka, turismus konečně překonal předcovidové hodnoty. S tím souvisí třetí důvod: Po covidových výpadcích pořád chybějí lidé v pohostinství a ubytování – zaměstnanost je šest procent pod předcovidovým stavem – takže podniky musejí lákat personál vyššími mzdami. Zlepšující se spotřební apetit Čechů a návrat zahraničních turistů jim zatím dovoluje vyšší mzdové náklady promítat do cen.
Co na to ČNB? Centrální bankéři budou se snižováním sazeb opatrní. Nejen kvůli napětí na trhu práce a svižně rostoucím mzdám, ale zejména proto, že struktura inflace není optimální. Pro udržení inflace poblíž dvojky není prostor pro další rychlý růst cen potravin nebo návrat růstu cen energií, které nyní klesají. Aktuální chaos v mezinárodním obchodě může přispět k růstu cen zboží, který je zatím utlumený. V minulosti navíc díky vlivu globalizace ceny zboží v průměru klesaly a významně tak pomáhaly udržovat cenovou stabilitu.
Úkol měnové politiky proto zůstává jasný. Nedopustit, aby „tvrdohlavé“ služby ukotvily inflaci výše, než je z pohledu centrální banky žádoucí. Přestože zdražování služeb postupně polevuje a lze očekávat, že růst mezd bude díky uvolňujícímu se trhu práce zvolňovat, stále není vyhráno. I když je měnová politika vpředhledící, nemůže se spoléhat na to, že setrvačnost růstu cen služeb sama rychle odezní.