Zcizené duševní vlastnictví

(HN 11.7.2005 strana 25, rubrika: Finanční noviny Názor: Měnová politika)

PRAHA, 11. 7. 2005

Politický rozruch způsobený vážným zadrhnutím ratifikačního procesu evropské ústavní smlouvy zapůsobil též jako čerstvý kyslík v řadách odpůrců společné evropské měny. Do služeb byl opět povolán ohebný pomocník jménem ekonomická teorie optimální měnové oblasti (ve zkratce OCA) se zadáním dosvědčit, že euro vzniklo z vůle politiků navzdory názorům erudovaných ekonomů.

Nejedná se však v tomto případě o zajímavou ukázku zcizeného duševního vlastnictví? Koneckonců Robert Mundell, autor zmiňované teorie, se výrazně angažuje na straně obhájců eura a doporučuje britské vládě jeho přijetí.

Odlišná úroveň v eurozóně

Za základní projev nesourodosti eurozóny je považován odlišný růstový výkon jejích členů, kteří současně tím, že přistoupili na vytvoření měnové unie, nemohou dle svých potřeb optimálně nastavit úrokové sazby a do řešení hospodářských problémů zapojit kurs.

V logice teorie OCA však proti tomuto názoru bývá běžně namítáno, že uvedená situace není vůbec neobvyklá, neboť snad každá národní ekonomika se skládá ze stagnujících a dynamických regionů. A kritizuje někdo například měnovou politiku ČNB za to, že v severočeském a v severomoravském kraji je mnohem vyšší nezaměstnanost než v kraji středočeském? A bylo by smysluplné zavádět v těchto zaostávajících regionech samostatné měny v naději, že jejich devalvace vůči okolí urychlí hospodářský růst? Není rozumnější vybudovat tam dálnici či přilákat zahraniční investory?

Stejně tak se znalostí faktických příčin chabého výkonu německé či italské ekonomiky je určitě rozumnější soustředit úsilí na provádění hospodářských reforem než pod pláštíkem pouček OCA vyvolávat iluzi, že v prostředí samostatných měn by se stagnujícím velkým evropským ekonomikám dařilo lépe překonávat léty hromaděné strukturální problémy.
Mít vlastní národní měnu nesporně ponechává možnost tuto měnu znehodnotit a tak prostřednictvím levnějších vývozů a dražších dovozů povzbuzovat domácí výrobu. Tato léčebná kůra má však jeden zásadní nedostatek - nelze ji aplikovat všem nemocným najednou. Získá-li jedna země oslabením své měny pro své podniky konkurenční výhodu, měna obchodních partnerů z definice posílí a jejich podniky konkurenční výhodu ztrácejí.

Komu vadí euro?

Avšak právě těmto konfliktním situacím, které v minulosti vyvolávaly mezi členskými zeměmi Evropské unie zlou krev, chtěla měnová integrace definitivně učinit přítrž. Nespokojení s eurem by proto měli současně sdělit, jaké jiné uspořádání je jim bližší.

Byl by však přínosem návrat do prehistorie osmdesátých let minulého století, kdy o nastavení parit členských měn rozhodovaly ekonomickopolitické kalkulace ministrů financí?

Nebo se mají zavést plovoucí režimy mezi kursy evropských měn, a tím delegovat stanovení kursu na anonymní finanční trhy? V tom případě je pak instruktivní sledovat soudobé kolosální výkyvy kursů světových měn a domýšlet, jaký velký rozvratný efekt by takové fluktuace mohly mít na obchodní výměnu a společné politiky v rámci jednotného trhu Evropské unie. Teorie OCA zůstává vděčným služebníkem euroskeptiků z toho důvodu, že její ústřední pojem optimality či dokonalosti je synonymem praktické nedosažitelnosti. Vždy bude možné nalézat něco suboptimálního a nedokonalého.

Celní bariéry zmizely

Evropská unie odstranila celní bariéry a omezení na pohyb kapitálu, výčet oblastí podléhajících harmonizované legislativě by byl velmi dlouhý. K optimu má však současný stav přesto daleko, o čemž svědčí pomalý postup v liberalizaci služeb či ztížený přístup nových členských zemí na pracovní trhy unie. Pro soudový pohled teorie OCA však tyto projevy nedokonalosti nejsou důvodem pro odmítání měnové integrace. Naopak je zdůrazňována teze takzvané endogenity měnové oblasti, podle níž zformování a samotné fungování měnové unie urychluje vytváření optimální měnové oblasti.

Diskuse o míře nesourodosti eurozóny nemůže být nijak obohacující, je-li zaujata triviálním poznatkem, že v tom či onom směru ona nenaplňuje znaky optimální měnové oblasti. Mnohem závažnější je otázka, zda existující míra nesourodosti eurozóny nějakým závažným způsobem komplikuje či paralyzuje tamní měnovou politiku. Vyvodit takové závěry z reálných dat se však nepodaří. Nenaplnily se predikce euroskeptiků, že jednotná měnová politika nezvládne divergující inflace v zemích s jednotnou měnou. Naopak, analýzy dokládají sbližování inflací, které je dnes srovnatelné s velikostí inflačních rozdílů mezi jednotlivými státy USA. Dá se tak říci, že měnová politika ECB působí prostřednictvím výše reálných sazeb na území Eurozóny vcelku homogenně. Jiná otázka je, že jedna skupina zemí umí z těchto celkem rovných měnových podmínek vytěžit pro svůj růst více, zatímco druhá skupina zemí méně. Uvedený stav však není produktem eura, nýbrž spíše utkvělou myšlenkou jeho kritiků, kteří soudobé příčiny rozdílného růstového výkonu za agendu eura vydávají.

O autorovi: Oldřich Dědek, autor pracuje v Institutu ekonomických studií FSV UK