(Bankovnictví 27.3.2003 strana 25, rubrika: Legislativa)
Diskuse
Svým článkem "Je právní úprava zákona o finančním arbitrovi protiústavní?" dává JUDr. Martin
Frimmel podnět k diskusi a výměně zkušeností s novou právní úpravou řešení sporů z platebního styku
vyplývající ze zákona č. 229/2002 Sb. (dále jen "zákon").
Výzvu k diskusi předchází výčet výtek, výhrad k nové právní úpravě a pochybností o její
ústavnosti. Věrna známému úsloví ozývá se Česká národní banka - zpracovatelka vládního návrhu
zákona, který v souladu s požadavky EU má umožnit efektivní řešení sporů klientů s tzv.
převádějícími institucemi, což jsou v převážné míře banky a pobočky zahraničních bank, a mezi
držiteli elektronických platebních prostředků a jejich emitenty.
Důvodem pro zřízení instituce arbitra je tedy požadavek vyplývající ze směrnice 97/5/ES o
přeshraničních platbách. Tato směrnice byla s jednou výjimkou zapracována do právního řádu České
republiky zákonem č. 124/2002 Sb. Nezapracováno zůstalo ustanovení o povinnosti zajistit rychlé a
efektivní vyřizování sporů klientů s převádějícími institucemi mimosoudní cestou. Smyslem tohoto
požadavku je jednak ochrana spotřebitele, na kterou se klade v EU velký důraz, jednak snaha
zajistit v návaznosti na směrnici o přeshraničních platbách co možná nejhladší průběh plateb v
obchodních i jiných vztazích mezi občany a institucemi členských států EU. Skutečnost, že v
některých státech EU se již před přijetím směrnice vytvářely orgány řešící odborně náročné spory z
převádění peněžních prostředků, přičemž na jejich vytváření participovaly převádějící instituce,
jejich zájmová sdružení i sdružení chránící zájmy klientů, svědčí o tom, že v zájmu své reputace
jsou převádějící instituce ve vyspělých státech ochotny samy hledat nápravu svých případných
pochybení mimo soudní řízení. Vzhledem k tomu, že naše převádějící instituce neměly dostatek času,
schopností a možná i ochoty vytvořit podobný orgán na podporu oprávněných zájmů svých klientů,
musel v zájmu plnění závazků z asociační dohody ČR s Evropskými společenstvími nastoupit zákon.
Autor článku spatřuje v principu, že řízení před arbitrem se zahajuje pouze z podnětu klienta,
porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého se každý může domáhat
stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech i u
jiného orgánu. Abychom lépe porozuměli smyslu zákona, uveďme si jednoduchý modelový případ:
Převádějící instituce opozdila o tři dny platbu svého klienta. Za toto opoždění náleží klientovi
úrok z prodlení ve výši 500 Kč. Klient se v reklamačním řízení domáhá zaplacení úroku, převádějící
instituce mu však nevyhoví. V tomto okamžiku se při neexistenci arbitra může obrátit na soud pouze
klient, což ovšem neučiní, neboť ho odradí soudní poplatek ve výši 600 Kč. Převádějící instituce
nemá v tomto okamžiku žádný žalobní titul, pokud nebude pomýšlet na podání určovací žaloby, že v
daném případě má právo úrok z prodlení nezaplatit. S ohledem na soudní poplatek, ponecháme-li
stranou nesmyslnost takové žaloby, to neudělá. Kdo jiný by tedy měl mít právo zahajovat řízení před
arbitrem, když ten je oprávněn vyřizovat pouze takové spory, ve kterých bude jako "žalobce"
vystupovat klient a jako "žalovaný" převádějící instituce. Jiné spory totiž není oprávněn
rozhodovat.
Další vadu spatřuje autor v tom, že arbitr poskytuje klientům banky pomoc při podávání
návrhu. Odhlédneme-li od toho, že toto ustanovení vychází z doporučení ES k fungování arbitra, lze
pro toto ustanovení nalézt oporu v celé logice zákona. Arbitrova nestrannost nespočívá v tom, že
rozhodne pouze na základě toho, co strany sporu ve věci uvedou, ale má povinnost zjistit aktivně
skutečný stav věci. S tím souvisí i jeho oprávnění ve vztahu k převádějícím institucím. Celé řízení
spočívá tedy ve správném věcném zjištění (arbitr nemůže klienta odmítnout pouze s tím, že se
klientovi něco nepodařilo prokázat), ale je zde ještě i povinnost arbitra působit ve vztahu k
chybující instituce tím, že upozorní orgán dohledu a dále ve své výroční zprávě zobecní vadné
postupy převádějících institucí, popřípadě upozorní na konkrétní případy.
Polemice s ukládáním pokuty převádějící instituci je věnováno celkem pět odstavců.
Nejjednodušší je vypořádání se s tvrzením, že pokutou budou postiženy subjekty, které by mohly i
desetitisícovou pokutu pociťovat jako újmu. Je třeba si uvědomit, že převádějící instituce jsou
převážně banky s minimálním základním kapitálem 500 mil. Kč. Pokuta nemá pevnou sazbu, jak autor
nesprávně uvádí. Zákon rozeznává dva typy pokut. První je pokuta za porušení zákona, kterou arbitr
ukládá s přihlédnutím k závažnosti porušení zákona až do výše jednoho milionu Kč. Proti této pokutě
je samozřejmě možná žaloba podle zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. Druhým typem
pokuty je 10 % ze sporné částky, nejméně však 10 tis. Kč. Tuto pokutu ukládá arbitr poté, co jeho
nález ve věci nabude právní moci. Jestliže tedy převádějící instituce napadne arbitrův nález
námitkami a těm není vyhověno, nabude nález právní moci. Do dvou měsíců od doručení rozhodnutí
arbitra může převádějící instituce (a pochopitelně rovněž klient) podat žalobu podle části páté
občanského soudního řádu. Soud může na návrh finanční instituce odložit vykonatelnost i právní moc
rozhodnutí arbitra. Soud pak může žalobu zamítnout, nebo rozhodnout rozsudkem ve věci samé. Pokud
by žaloba byla podána až po vydání rozhodnutí o pokutě podle § 23 odst. 2 zákona, pak by musela
převádějící instituce napadnout žalobou rovněž toto rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že úkolem arbitra
jako odborníka na danou problematiku je zjistit skutečný stav věci, lze stěží očekávat, že by
převádějící instituce, která neprokáže svůj správný postup před arbitrem, uspěla v soudním sporu.
Samostatnou žalobou může převádějící instituce napadnout rozhodnutí o pokutě vždy, když bude v
domnění, že pokuta je na základě správného rozhodnutí ve věci nesprávně vypočtena, resp. stanovena.
O žalobě podle soudního řádu správního rozhodne správní soud, přičemž není nijak omezena možnost
správní trest-pokutu zrušit nebo snížit v mezích zákonem dovolených. Naprosto pochybená je úvaha
autora o tom, že převádějící instituce budou z důvodů výhodnosti z preventivních důvodů podávat
žaloba i v bagatelních věcech u soudu a vytvářet tak překážku věci zahájené. Jak již bylo uvedeno,
v záležitostech projednávaných arbitrem bude převádějící instituce vždy postrádat aktivní
legitimaci k zahájení sporu. Nebude mít zkrátka důvod se ve věci, kdy si klient stěžuje na její
postup, obracet se na soud. Ve věcech, kdy bude mít žalobní titul, bude se muset se svou žalobou na
klienta obrátit jako dosud na soud. Pro úplnost lze dodat, že i pro převádějící instituce bude
výhodnější řešit věci před arbitrem. Jsou pro to tyto důvody: spor bude i přes uloženou povinnou
pokutu zpravidla levnější než prohraný soudní spor s klientem, kdy soud zpravidla přisoudí i
náhradu soudních nákladů. Spor bude řešit odborník, který si nemůže dovolit vystupovat vůči
převádějícím institucím s neznalostí věci, věc bude vyřešena rychle, což opět šetří náklady. A
konečně vstřícný přístup ke klientům, snaha řešit bezvadně sporné záležitosti již v převádějící
instituci může zvýšit reputaci příslušné instituce a přitáhnout k ní klienty.
Zákon má své nedostatky. Vládou bylo proto uloženo připravit koncem roku novelu, která by
zohlednila poznatky získané s činností arbitra a zlepšila legislativní rámec jeho fungování.
Zpracovatelé novely v ČNB budou vděční za názory na platné znění i náměty na zlepšení zákona
upravujícího fungování finančního arbitra.
JUDr. Věra Hartlová je zástupkyní ředitele odboru legislativního a právního ČNB.