Mojmír Hampl (Reflex 26.3.2009 strana 15, rubrika: Reflexe)
Až skončí rozdávání, deprese může být ještě větší
Na začátku března se hodnota amerických akcií začala mírně zvedat. SIGNÁL OBRATU? Těžko říct. V posledních měsících se totiž opakoval zcela jiný příběh.
Otázka zní: Co když se vládní balíčky chovají jako jakékoli jiné „zboží“, nabízené na první pohled „zdarma“? Představte si, že otevřete autosalón, kde budete zdarma každému na potkání rozdávat nové volvo. Kolik jich budete muset rozdat, abyste uspokojili všechny žadatele?
Nekonečně mnoho. Po zboží zdarma je poptávka neukojitelná.
A teď ostrý střih. Když začnete jako oblíbený politik sebevědomě prohlašovat, že jste schopni připravit balíček, který jako deus ex machina „zachrání ekonomiku“, jak velký bude muset takový balíček být a kolik jich budete muset vytvořit, abyste uspokojili trh?
Možná nekonečně mnoho.
NEKONEČNÁ FRONTA
Po zkonzumování každého bude pořád dost těch, kteří budou chtít ještě. Většina s chutí přijde do fronty znovu a znovu.
Tak jako ve vaší tlačenici na vyleštěné luxusní vozy vždy způsobí frustraci, že už jen z technických důvodů nejste schopni mít skladem nekonečně mnoho aut a občas se musí výdej zastavit, někdo musí počkat nebo se zapsat na pořadník, stejně tak bude frustrací trpět trh při pohledu na rozdávajícího politika. I ten se bude dostávat do obtíží při rozdávání balíčků. A aby zlepšil náladu, bude muset zítra nabídnout víc: ke každému vozu navěky plnou nádrž – zdarma. Proč by ale nálada měla být pár dní po takovém příslibu horší než včera? Protože při nekonečné poptávce bude pořád víc těch čekatelů ve frontě než těch, kteří už své dostali. I ti, již na začátku nečekali nic, budou najednou nešťastní, že nemají to co ti první u výdejního pultíku.
A když jim něco neslíbíte, budou na tom relativně hůř než na začátku, kdy nikdo neměl slíbeno nic.
ZADARMO?
Realita je navíc krutější o to, že nic není zadarmo. Všechno musí někdo zaplatit a vážně nikdo nemá nekonečný rozpočet. Ani vláda, byť velmi bohaté země. To, co se v krátkém období může zdát „zdarma“, je v dlouhém období sekyra, která se musí zaplatit. Protože po krátké euforii si tento elementární fakt trh vždy uvědomí a pochopí, že při rozdávání se tedy určitě na všechny nedostane, bude jeho zítřejší deprese o to větší. Po akci „volvo zdarma“ by též nakonec zůstalo hodně frustrace, hora dluhů a plná parkoviště aut, která vlastně nikdo nechtěl a nepoužívá.
NEZODPOVĚDNOST
Co z toho vyplývá? Že spoléhat na to, že kdokoli má čarovný měšec, ze kterého neubývá, je poněkud dětinské. Že neexistuje nikdo, kdo by mohl v době tolika ztrát na tolika trzích jednoduše světové hospodářství „zachránit“. Že příliš mnoho dnešní solidarity může znamenat příliš mnoho zítřejší nezodpovědnosti. Že místo velkolepých záchranných akcí stejně nakonec bude muset nastat to co vždy v minulosti, tedy nutné, byť bolestné přizpůsobení všech ekonomických hráčů změněným podmínkám. A že platí prorocká slova Thomase Jeff ersona: „Vláda velká tak, že vám dá všechno, co chcete, je také dost velká, aby vám sebrala všechno, co máte.“ Ale povídejte to někomu, když je taková krize …