Výběr z vyjádření guvernéra M. Singera v pořadu Otázky Václava Moravce

(ČT 24 7. 6. 2015, pořad Otázky Václava Moravce)

Záznam (odkaz na web ČT)

Měnová politika

Čísla, ač jsou někde lepší, někde horší, v zásadě potvrzují, co jsme očekávali. Nebuďme z prvního kvartálu ve smyslu růstu hrubého domácího produktu tak unešeni, jsou tam nějaké jednorázové faktory jako například daň na tabák a z ní plynoucí atypické chování při vytváření zásob tabákových výrobků a tak dále.
Ekonomická realita není nijak daleko od toho, co jsme čekali. Říkali jsme, že nejméně do druhé poloviny roku 2016 budeme držet kurzový závazek, a v tuto chvíli data nedávají žádný důvod přemýšlet o tom, jestli to není příliš dlouho. Na druhou stranu, po nějaké době musím říct, že se nezdá, že by bylo potřeba prodlužovat.
Řekl bych, že měnová politika je přiměřená situaci.

Ekonomický výhled

Růst mezd je lehce nižší, než bylo očekávání většiny ekonomických analytiků, ale je nepatrně vyšší, než jsme ho čekali my.
Celkově data, která jsou pozitivní a přináší dobrý obrázek o ekonomické situaci u nás nebo o situaci naší ekonomiky, nepředstavují něco, nad čím bych překvapeně začal přemýšlet, jestli něco nemá být jinak.
Když se nabírají lidé, tak v prvních měsících samozřejmě mají nějakou mzdu, u které se pak přemýšlí o tom, že až se zapracují, až ukážou, že mohou zůstat delší dobu, tak se jim často zvýší. Současně vidíme, jak se nejdelší recese, kterou jsme zažili, promítla do očekávání lidí. Měli jsme období, kdy mzdy rostly o 4,5 % za rok, teď tomu tak není mimo jiné proto, že už jsme si vlastně odvykli na to, že to takto může být.
Nezapomeňme, že ekonomika někdy od podzimu 2013 vytvořila řádově 150 tisíc pracovních míst, ať už obsazených nebo neobsazených. To už se samozřejmě odráží i na tom, jak snadno se ti lidé hledají. Podniky mají zakázky, zakázky rostou, tak co se asi stane dál? Začne se trošičku v některých místech o pracovní sílu bojovat, a to sebou pak už samozřejmě nese nárůsty mezd.
Jdeme ze spodku cyklu nahoru a teď jsme někde řádově ve čtvrtině, třetině ode dna. Máme ještě pěkný prostor na to jít k lepšímu.
Naplnili jsme očekávání dalšího růstu, takže se samozřejmě začneme dostávat i do situace, ve které, jak už jsem říkal, poptávka po pracovní síle začne mzdy tlačit nahoru. Kus toho je vždy o vyjednávání, ale kus je o realitě ekonomiky za tím. Mzdy rostou rychle v okamžiku, kdy všichni ziskově vyrábí a potřebují rozšířit výrobu. A to bez ohledu na to, jak se vyjednává, nebo jenom s dílčím vkladem z kolektivního vyjednávání odborů se zaměstnavateli.

Euro

Rolí České národní banky není v debatě o euru určovat nějaký názor. ČNB je subjektem, který může přinést odbornou informací, odborný vhled, ale samotná debata je debatou výsostně politickou. Takže nepatří nám, patří politikům.
Myslím, že je asi trošku logické označit guvernéra jménem té měny, nad kterou centrální banka dohlíží („pan koruna“). Ale já vám prozradím, že pan kolega Dědek je vlastně „panem euro“ proto, že bude případně postupovat podle technického plánu zavedení eura, který byl jedním z prvních nadstandardních úkolů, které jsem v centrální bance dělal já. Tento plán uvádí, jak by se technicky postupovalo v okamžiku, kdy bude jasné, že euro zavedeme, kdy budeme do eurozóny vpuštěni, a tudíž půjde o to, jak rozvézt peníze a jak změnit zákony a tak dále a tak dále. Z toho hlediska poměrně paradoxně - euro by se tu zavádělo na základě technického plánu, který připravoval „pan koruna“.
Připomínám, že euro není zavedeno tím, že si řekneme, že tam (v eurozóně) prostě budeme. Euro je zavedeno tím, že se přihlásíme a budeme přijati. Zjednodušovat to, že se přihlásíme a vstoupíme, je hrozně zplošťující, zvlášť po té krizi. Já jsem zažil debatu naposledy o Lotyšsku, kde se daný stát, daná ekonomika a to, jestli může v eurozóně fungovat, propírala mnohem důkladněji. A už to zdaleka není jenom o těch třech nebo čtyřech jakoby jednoduše odškrtnutelných (maastrichtských) kritériích.
Riziko, že pokud by se Česko přihlásilo do eurozóny, mohlo by být odmítnuto, je vždy a je veliké tak, jak je daná země reálně připravena. Česká národní banka každý podzim dělá vyhodnocovací cvičení, vytváří materiál s Ministerstvem financí na téma připravenosti České republiky na vstup do unie a tento materiál pak schvaluje vláda. Poslední doporučení bylo zatím nečinit kroky ke vstupu z důvodů jak u nás, tak samozřejmě i z důvodu toho, že Evropská unie a specificky eurozóna se poměrně vyvíjí, vyvíjí způsob svého fungování. Tento závěr přijala vláda na svém zasedání, kde jsem byl za ČNB já a kde jsem se vyjadřoval logicky pro podporu závěru tohoto materiálu, který vznikl mezi námi a Ministerstvem financí.

Debata v Lánech o přijetí eura

Debata byla korektní. Mnozí účastníci prostě vyjádřili svůj názor vůči euru. Do značné míry se debata věnovala i tomu, že některé skupiny, třeba podnikatelské, které říkají „Chceme euro“, současně nechtějí posilování měny, které by v předvstupním období nepochybně proběhlo. Proběhlo třeba i na Slovensku nebo v Řecku a probíhá v každé zemi, která v podstatě nemá zafixovaný kurz, cíluje inflaci a vstupuje do eurozóny. Takže jsme si zpřesňovali i nějaké technické věci kolem tohoto tématu.
Na odborné úrovni o teorii měnových zón je zásadní argument (pro rychlý vstup České republiky do eurozóny) samozřejmě odstranění kurzového rizika a s tím spojené snížení transakčních nákladů ekonomiky. Vždycky, když přijmete měnu většiny svých obchodních partnerů, tak se tenhle efekt dostaví. Na straně druhé se pak pokládají ztráty měnové politiky, čili přizpůsobovacích mechanismů, potenciální náklady spojené s tím, že eurozóna sama teď řeší nějaké vlastní problémy a tak dále. Ten výčet se, když to řeknu zjednodušeně, od doby, co jsem někdy před deseti lety přišel do České národní banky, nijak výrazně nezměnil. Jediné, co se změnilo, bych řekl, je to, že vlivem krize, ale i vlivem ekonomických dat eurozóna není vnímána tak, jak byla na začátku té debaty – jako něco automaticky lepšího. Ale rovnou řeknu, a i jsem o tom sám několik blogů napsal, že od krize se spíš zhoršil výkon eurozóny jako celku vůči zemím Evropské unie, které euro nemají. Tam se ty nůžky prostě rozevřely. Netáhne to nějaké Řecko ani Kypr, to jsou moc malé země na to, aby výkon eurozóny ovlivnily, táhne to spíš slabý výkon Francie. Naopak třeba proti tomu má velmi dobrý výkon Velká Británie v posledních letech a Polsko, které vlastně nikdy velký problém v této krizi nemělo. Ale nad rámec těchto dat se toho zas tak moc říct nedá. Jenom je evidentní, že eurozóna už nejenom pro nás, ale i – a to je možná nejdramatičtější změna vůbec – pro Poláky ztrácí tu do značné míry automatickou, implicitní atraktivitu.
Nic to ale nemění na tom, že za A máme závazek do eura vstoupit a za B, teď se bavíme o zkušenosti pěti let něčeho, co teď intenzivně vyvíjí svoje instituce a mechanismy, aby fungovalo lépe. Je dobré si uvědomit, že kdyby teď padlo rozhodnutí vstoupit do eurozóny, tak my do ní vstupujeme k 1. 1. A pokud všechno proběhne dobře, testovací období, přijetí a tak dále, tak do ní vstupujeme 1. 1. 2019. Jinými slovy: pohyb, o kterém mluvíme, je strašně dlouhodobý.
Skutečně si myslím, že zájem o hlasování o vstupu do eurozóny je situace, kterou má vygenerovat politická sféra, nezatěžovaná občanským názorem guvernéra centrální banky na to, jak to má být. Tento způsob rozhodnutí je legitimní. Pouze říkám, že já si umím špatně představit konkrétní otázku v referendu. Teď ze mě už zase mluví technik, protože jak jsem říkal, musí na to být dva. Oni nás musí přijmout. Co když se zrovna v roce 2019 stane něco, co znemožní naše přijetí? Prostě jsem příliš dlouho ve světě, kde jsem zvyklý na to, že v rámci čtyř let se může přihodit ledacos, co bylo před čtyřmi lety nečekané nebo nepředpokládatelné. Takže určitě by ta otázka musela být formulována nějakým podmíněným způsobem.

Situace Řecka v eurozóně

Případ Řecka je pro mě ukázkou toho, jak se nemá řešit krize. A současně je ukázkou toho, že rozhodování o tom, jak bude řešen problém, je vedle zátěže, že řešení musí přijmout řecká populace, zatíženo i tím, že řešení musí být přijatelné nejenom pro ministra financí nebo jeho náměstka, jako to dříve bývalo, ale pro mnohé další. Latinskoamerickou krizi řešili de facto náměstci ministerstva financí Francie, Německa, tuším Británie a Ameriky. Jediný problém byl, jak přesvědčit národy Mexika a další, že je třeba realizovat řešení, které je pro ně nepříjemné. Tady máme dimenzi ještě z druhé strany, že řešení musí být přijatelné pro finského nebo německého nebo dalšího občana, voliče, daňového poplatníka. To situaci strašně komplikuje.
Těžko se to řeší. A nese to s sebou neuvěřitelné náklady. Já jsem před pár lety spočítal, že to, o co přišli věřitelé Řecka už do této chvíle, ne dluhy, ne nové úvěry, ale to, co bylo odepsáno z těch dluhů, je u 11,5milionové řecké populace v zásadě suma, která se zhruba rovná čtyřem našim státním rozpočtům.
Jsme podobně veliká ekonomika, takže si představte, že by se u nás za 4 roky všechny výdaje státu zaplatily, ale nikdo by nemusel platit daně. To je ohromná pomoc. V Řecku tato pomoc ale nebyla dána způsobem, který by na začátku přinesl jistotu investorům, věřitelům, řeckým občanům, všem, že to bude fungovat, čímž byla vlastně úplně promrhaná. Všichni dál čelí situaci, kdy je Řecko potřeba nějakým způsobem vyřešit.
Jsme v situaci, kdy se zdá, že část politických sil, které dneska tvoří podporu řecké vlády, sní o tom, že se vytvoří krizová situace, ve které se povede najít nějaký lepší ekonomický mechanismus, když to řeknu laskavě. Proti tomu samozřejmě stojí nesmírně frustrovaní představitelé evropských institucí. Nikdy jsem za tu dobu krize nezažil tak evidentní míru frustrace, tak evidentní frustraci všech, kteří o tom na druhé straně jednají. Čili ten problém je strašně třaskavý a může se vyvinout naprosto nepředvídatelně. Možná už proto jsem o tom takhle přemýšlel, když jsem psal blog ("Jaro je ve vzduchu", aneb k dubnovému zasedání Mezinárodního měnového fondu).
Já vím, že je to taková „chytrost ex post“, ale mně by bylo blízké, kdyby se na začátku prostředky, které už byly vynaloženy, použily na odepsání řeckého dluhu naráz. Kdyby to dostali na začátku v roce 2008, tak měli, mám pocit, nižší dluh na HDP než my a byl pokoj - když to řeknu úplně lidově. Dostali by to za to, že by si srovnali rozpočet, a v tuto chvíli by Řecko bylo uzavřenou historií.
Dobré řešení bylo podle mě docela promrháno. Minimálně byly promrhány peníze na to špatné řešení – na pokračování problému. Ten problém je naprosto evidentně politický, ale to už jsme mimo ekonomii. Nedovedu odhadnout, jak to politicky skončí.
Případný bankrot Řecka na českou ekonomiku nebude mít vliv prakticky žádný. Bankrotu v tomto smyslu se nebojím. Řecko v tuto chvíli představuje něco přes 2 % evropské ekonomiky. Jeho dluhy jsou už dnes v nadnárodních nebo nesoukromých institucích. Všichni vědí, kde jsou. V tom je ta situace zase dramaticky jiná proti okamžiku, kdy nikdo nevěděl, koho by potenciální pád Řecka nebo pád řeckého dluhu stáhl pod hladinu, na počátku krize.
Euro oslabilo zhruba o čtvrtinu od okamžiku, kdy loni v květnu začalo být jasné, že přikročí Evropská centrální banka a Mario Draghi ke skutečným krokům, které uvolní měnovou politiku eurozóny. To je ten hlavní impuls. Bavit se o tom, co se stane při pohybech o několik procent, je svým způsobem zbytečné.
Nevím, jestli si to všichni uvědomují, ale řecký bankrot neznamená odchod Řecka z eurozóny. Řecko má prostě eurovou měnu a zkušenost s odchody z měnových zón je, že ten slabší nikdy nechce odejít, protože pro něj je tam ten bezprostřední první efekt oslabení měny.
Otázka je, jak v ní (Řecko v eurozóně) bude schopné fungovat v okamžiku, kdy si nebude schopné půjčit na mezinárodních trzích, dlouhodobě, kdy se budou bát investoři totální nestability a samozřejmě potenciálně dříve nebo později možného odchodu Řecka. Ale nesměšujme nějaký způsob řešení situace, ve které Řecko není schopné splácet své dluhy podle stávajících kalendářů a plánů, s odchodem z eurozóny. Ono v té eurozóně prostě může zůstat.