Pavel Řežábek, vrchní ředitel a člen bankovní rady ČNB (HN 20.8.2009 str. 10 Názory)
Když jsem před třemi lety na tomto místě upozorňoval, že v období růstu evropské vlády bohorovně přehlížejí nutnost reforem, netušil jsem, že horší časy přijdou tak rychle a s takovou razancí. Ačkoliv bylo již v roce 2006 možné vysledovat příznaky blížících se problémů, většina zemí se slepě pohybovala v mantinelech Maastrichtských kriterií, která definují, že státy mohou mít roční deficit veřejných financí 3% a celkový hrubý veřejný dluh 60 % HDP.
Nezodpovědně se vedle vlád bohužel chovaly i některé centrální banky. Konkrétně tím, že podporovaly bezprecedentní růst peněžní zásoby a podnítily nafouknutí bubliny, především v oblasti finančních inovací. Toto se dělo za asistence vlád, které zbytečně subvencovaly bydlení a dopustily neúměrný nárůst zadlužení.
Některé centrální banky chybovaly i tím, že kvůli vidině krátkodobě vyšších cen energií a potravin prosazovaly přísnější měnovou politiku a tvrdošíjně zvyšovaly v roce 2008 měnověpolitické sazby. Například Evropská centrální banka ještě v červenci 2008 – v předvečer krachu ústavu Lehman Brothers – zvedla sazby o čtvrt procentního bodu na 4,25 procenta.
Během krátké doby je pak byla nucena naopak snížit o 3,25 procentního bodu až na 1 procento.
ČNB naštěstí v rámci samostatné měnové politiky takto nepostupovala a vytvářela příznivější podmínky pro zdejší ekonomiku. Nejsem zarytým advokátem uvolněných měnových podmínek za každou cenu, naopak dovedu si představit i opačnou situaci. Ta však zatím nenastala a nedovolil bych si v současné době tvrdit, že makroekonomické podmínky v Česku i ve světě nám umožňují diskutovat o zpřísňování měnových podmínek.
V současné době se všechny země a jejich vlády potýkají s dopady hospodářské recese. Veřejné finance již dávno opustily maastrichtský deficitní interval a v důsledku špatných politik se pohybují v ještě zhoubnějším mezích, které značně překračují 3% HDP.
Obsluha státního dluhu je i přes aktuálně nízké úrokové sazby jednou z nejbolestivějších položek evropských státních výdajů. Penzijní, zdravotní, sociální a ostatní systémy jsou značně neefektivní a většinou nemotivují jedince ani soukromý sektor k zodpovědnosti a vyšší ekonomické aktivitě.
Cesta ven samozřejmě není jednoduchá, protože dlouhé období konjunktury, vhodné k pozitivním změnám, bylo promarněno. Jedinou rozumnou a smysluplnou cestou v oblasti veřejných financí tak nyní zůstávají razantní škrty na výdajové straně vlád, především v oblasti mandatorních výdajů. I na příkladu České republiky je zřejmé, že ve špatných dobách se mandatorní výdaje mohou rovnat příjmům státního rozpočtu a vlády tak ztratí jakýkoliv manévrovací prostor.
Rád bych proto zakončil tuto úvahu podobně jako před třemi roky. Nepřekážejme, nesvazujme a nekomplikujme život subjektům naší ekonomiky a vytvořením dlouhodobého, pozitivního a stabilního klimatu podněcujme rozvoj individuálních schopností, občanských a ekonomických svobod. Euro ani evropské orgány za nás naše problémy nevyřeší.
***
Ve špatných dobách se mandatorní výdaje mohou rovnat příjmům státního rozpočtu a vlády ztratí jakýkoliv manévrovací prostor.